Písmák OČI
OČI
„Dobrý den, našlo by se tady jedno místo, prosím. “ zeptal se příchozí zdvořile, když se mu konečně podařilo otevřít vzpříčené dveře kupé. Všichni si museli všimnout jeho tmavých, neprůhledných brýlí a naopak bílé hůlky, průhledné už pro každého malého školáka. Vkupé žádný malý školák neseděl, snad také proto mu nikdo neodpověděl.
O perníkové chaloupce
O PERNÍKOVÉ CHALOUPCE
Byl jeden chudý tatínek a chudá maminka. Měli jenom docela malou, oprýskanou chaloupku, do které se jim vlétě stěhovalo sluníčko a vzimě mráz, za ním se tísnilo malé kamenité políčko, spíš kpláči než kobživě. Kromě toho měli ještě dvě děti, obě stejně malé, neduživé, a že neměli co jiného hezkého jim dát, dali jim aspoň krásná jména: Jeníček a Mařenka.
Toho roku maminku velmi zlobilo zdraví a tatínek se změsta, kam se chodil ucházet o práci, vracel pokaždé stejně zkroušený a smutný.
ZBOŽNÝ
ZBOŽNÝ
Je snadné být zbožný v chrámu
Kde se ti všechno klaní
Odečíst víru z dlaně starce
DIVOCÍ KONĚ
DIVOCÍ KONĚ
Divocí koně neprojdou Orlojem bez zaklepání
Zastaví se na chvíli
Přeplavou řeku
ANGORÁK
ANGORÁK
Když horký letní vzduch nasákne deštěm
A tráva zvlhne, cáká
Tu někdy zajdu na dvůr, kde děda postavil králíkárnu
ŽIVOT
ŽIVOT
Vlci se také vrhají po konci řady
S nejslabší ovečkou
Bělostný kožíšek červánky mění
Sousedovy hrušky
SOUSEDOVY HRUŠKY
Je ráno
Jak rozhoupané zvony
Vyšplhalo na věž se kostela
SMRT KAMENE
SMRT KAMENE
Jak asi umře kámen
A jak se znovu narodí
Kdo mu zatlačí oči
VŽDYŤ VÍŠ
VŽDYŤ VÍŠ
Do čerstvého sněhu napadalystopy
Tvých kroků
Ke mně se vzdalujících
POSLEDNÍ ŠÁLEK ČAJE
POSLEDNÍ ŠÁLEK ČAJE
Poslední šálek čaje
Nad Vltavou zapadá
Poslední šálek čaje
MYSLÍM, ŽE...
MYSLÍM, ŽE TĚ MILUJU
Cítím jablko
Jak voní
Také švestku
DOPIS
DOPIS
Určitě se mi do té zimy nechtělo, ale co jsem mohl dělat, když ten dopis nepošlu hned, tak už asi nikdy; to je můj problém, pořád o něčem pochybovat, něco trhat, naštěstí pošta není tak daleko. Dvě minuty i soblékáním kabátu a otvíral jsem dveře zdejší pobočky.
Při vstupu do teple vyhřáté místnosti se mi zamlží brýle. Posunu si je do vlasů a spřimhouřenýma očima (vidím fakt dost blbě) tápu kpříslušné přepážce –„Zdar néé.
Kočka
KOČKA
Říkám jí: „Ale ty tam nesmíš,“ a ukazuju na cedulku pověšenou vedle brány do parku hlásající zákaz vodění psů a tedy patrně, usuzuji, i koček (a Adriana teda kočka je, to mi zase můžeš věřit), dál ji ale za ruku táhnu dovnitř, ptá se: „A proč bych nemohla. “ Musí přivřít oči a trochu se zašklebit, jak jí ostré slunce zavěšené nad mou hlavou zasvítilo do očí. Znovu ukazuju na cedulku přeškrtnutého (a ještě nějakým fixem přečmrkaného) psa, říkám poznámku o kočkách.
„To snad ne,“ směje se ona a drobnými cupitavými krůčky (z důvodu úzké sukně) mě následuje do parku.
Komár
KOMÁR
„No, ještě ty otravuj, ty hajzle…. “ máchl Pavel do tmy. Už tak mu hučelo vhlavě kzbláznění a teď ještě ta mrcha malá podělaná kurva-. Ležel sice na posteli, na ciferníku noci půl třetí ráno, spát se mu ale chtělo asi tak málo jako žít, ne, chtělo se mu žít, strašně se mu chtělo žít, ale ne takhle, takhle rozhodně ne, pořád řešit tejné debilní problémy, a pořád dokola, do nekonečna prokopávat nikam nevedoucí ulice, slepě se pachtit za všemi těmi iluzemi a pak narazit na tu samou podělanou zeď, která sis myslel, že už dávno-„Padej, jsem řekl.
Vánoce
VÁNOCE
Vnoci a přes zarosené sklo jedoucího vlaku vypadají vzdálené lampy pouličního osvětlení jako vánoční prskavky, poznamenal jsem si jednou. Myslel jsem si: bylo by skvělé, kdyby ztoho byla povídka, kdyby ztoho byla nějaká zajímavá esej nebo fejeton. Kdyby tak znova byly Vánoce před dvaceti lety lety, bylo mi pět, stál bych před vánočním stromečkem a oči by mi zářily odrazem plamínků svíček a štěstím. Tohle už asi těžko zažiju tu atmosféru neposedného očekávání, kdy všechno je možné, kdy se každou chvíli může zjevit Ježíšek a přinést ty nejfantastičtější dárky, jako například auto na dálkové ovládání nebo fotbalový míč.
To znám...
TO ZNÁM…
Ráno Filip vzáchodě objevil krev. Nevěděl, co si o tom má myslel, a tak přišel za mnou: Tati, vzáchodě je krev. Já jsem věděl moc dobře, akorát jsem nevěděl, jak mu to vysvětlit, tyhlety problémy, co každá máma má, a tak jsem to nějak zamluvil. No a pár dní na to sedíme u televize, díváme se na komisaře Rexe nebo nějaký jiný jeho oblíbený seriál a najednou blik – reklama, mezi jiným tradičně taky jedna na dámské vložky.
Psychopat
PSYCHOPAT (L. Fuksovi)
Zrovna když jsem vycházel ven, vylezla odněkud spod schodiště kočka (bílo černá Míca, stejná, jakou každé odpoledne vídávám slunit se na lavičce nebo si hovět vtrávě před jídelnou, kde si olizuje bíločernou tlapku či žvýká kus čehosi pohozeného jí některým zmých kolegů). Kdysi jsme taky měli kočku, černou. Našli jsme ji na dušičky na hřbitově a vydržela u nás přesně tři dny, kdy ji zakousl Pohyb, náš jagteriér, kterého jsme zase jednou státou, budiž mu země lehká, přivezli zryb.
PES,CO MU ŘÍKALI PUŇŤO
Pes, co mu říkali Puňťo
Spávám zásadně na levém boku
Kvůli srdci, ale tu noc
Nemohl jsem usnout
Milionářka
MILIONÁ MILIONÁŘKA
To je nápad, namalovat si na podlahu brouka. A ještě vkuchyni, kde se pořád chodí a kde by žádní brouci být neměli. Už minule jsem o něho málem „zakopl“. Ty vole.
Maso mláďátek
MASO MLÁĎÁTEK
Hřbety knih prohnuté pod tíží nezájmu a zrady
Stránky okousané od myší
Které poslal čas
Malá noční hudba
MALÁ NOČNÍ HUDBA
Cvrček rozpráví s tichem
Přes okno do čtyř stěn
Hvězda padá tichem
HLEDÁNÍ
HLEDÁNÍ
Člověk mezi stíny hledá
Cosi vymikající se tmě
V opojení medoviny života doufá
Ráno
RÁNO
Ráno jsem probudila
A na tváři jsi měla
Vyleženou mapu planety
Západ slunce
ZÁPAD SLUNCE
Dnes jsem se schválně zase jednou byl
Podívat na západ slunce
Postavil jsem se k oknu
Třetí zleva
TŘETÍ ZLEVA
Ten třetí zleva to jsem já
A zprava nejsem víc
A zespodu a shora
Víra
VÍRA
Právě jsem zamkl
Už žádné dveře ti nepomohou
A zhasl jsem
O strašidýlku
O STRAŠIDÝLKU
Bylo to docela obyčejné strašidýlko, anebo si to alespoň všichni mysleli. Pak se ale jednou nějak déle zadívalo do slunce a něco vněm roztálo. Nejen, že úplně přestalo strašit, ale vůbec se mračit a být strašidýlkem, čili bubákem, jak říkají děti. A takové strašidýlko, které není strašidýlkem, je terčem posměchu všech jiných strašidel, která se nedívala do slunce, a která by nejraději jenom kradla nezbedné děti.
Takový bordel...
TAKOVÝ BORDEL…
To není pravda. Není, nemůže být, to by neudělal, tohle, takovou věc, přece, já ho…. Panebože.
Jako opařená zmoklá slepice přibitá kzemi vahou nákupních tašek, které jí samovolně vyklouzly zprstů, když se, nic zlého netušíc, dovlekla, přichvátala, panebože, zpráce domů, konečně padla, ještě nákup stihnout, oblek do čistírny, chleba, máslo, já snad omdlím, a už jsem doma, panebože, předsíň, bezva, chce hnát kuchyň, když vtom dveře do obýváku.
O chlapci snu a medvídku
JACKPOT
JACKPOT
Četl jsem je už zdruhého konce náměstí: velká písmena, převážně nuly, naskládané vřadě za sebou ve výkladní skříni trafiky. Ten, kdo je tam napsal, se stím moc nemazlil, číslice poskakovaly nahoru a dolu, občas se srazily vnový znak, aby se vzápětí rozprchly až ksamému okraji výlohy.
47 600 000
stálo tam. Oproti včerejšku tedy zase o nějaký ten milion víc, ne ale o tolik, aby mě to přinutilo odbočit zmého vytyčeného směru a jít si podat sázenku, ale dost ktomu, abych se o tom doma zmínil své ženě.
CUCÁK
CUCÁK
To se u nás stává často, že se něco posere. U nás vmlékárně, jako. Dělám tady už druhý rok a je to pořád horší. Věčně nesvítí světlo nebo neteče voda a nebo zase teče, ale ze zdi, odkud by zase téct nemusela – to jsou mouchy.
Statistika
STATISTIKA
Jsem zvyklý, každý večer než jdu spát, osprchovat se, vyčistit si zuby… Pak obejdu dveře (vchodové, garážové a ty na zahradu), jestli je všude zamčeno, zhasnu, jestli se někde svítí, načež se vrátím do obývacího pokoje, kde šetrně vzbudím Marcelu, která zase usnula u televize.
„Marcelko, vstávej, jdeme spát,“ řeknu třeba a usměju se tomu svému vtipu. Marcela se také usměje, opře se na loktech a se slovy: „To jsou vtipy,“ sebou zase plácne na gauč. Jindy jenom tak zavrní a začne si pod hlavu muchlat polštářek, popřípadě cíp mojí košile, když si kní přitom sednu, jindy neudělá nic.
Ticho
TICHO…
Vždycky, když je takovéhle ticho, mám pocit, že se něco stalo, že se určitě něco muselo stát, nebo jak jinak by se mohlo přihodit, že je najednou takový klid vdomě, který je jinak plný lidí, zvířat, zvuků.
Je to záhada. Sedím za stolem ve své pracovně, která je zároveň šatnou a skladištěm, původně byla jenom šatnou, ale potřeboval jsem místo, kde by se mi pořád nepletly děti pod nohama a já bych mohl alespoň relativně vklidu (naděje na úplný klid jsem se vzdal už dávno) pracovat. Musel bych je zabít.
Astmatička
ASTMATIČKA
Jmenuju se Jana a jsem docela normální holka. Až na to moje slavné astma, teda. Nic moc zábava, hlavně ty záchvaty, kdy řvu jak kráva a hýkám jak vůl, sranda, když mě to popadne někde, kde nikdo neví What ´s a go. K tomu je nutné přidat dýchací přístroj a milion prášků, a nesmím zapomenout na maminčinu věčnou péči.