Hádka

Žena, jejíž jméno je nám neznámé, se tiše vkrádá do svého bytu. Na sobě má letní kalhoty a lehkou blůzu, a tedy rozhodně ne oblečení, které by odpovídalo jejímu nočnímu pobytu venku. Neznámý muž, leže za bílého dne v manželské posteli a v ruce muchlaje neznámý štos popsaných papírů, předstírá hluboký spánek. Jeho choť, s níž je ve svazku manželském již desátým rokem, si počíná velice neobezřetně – ve snaze nevzbudit svého manžela dělá hluk, který by probral i mrtvého. Přesto všechno „muž beze jména“ neustává ve své hře – hmouře pravé oko čeká na správný moment překvapení. A ten přichází právě nyní. Sotva dýchající ženu přemůže zvědavost - chtějíc se podívat do tváře manžela, zavadí nohou při obcházení postele o šňůru předmětu připomínajícího lampu. Věc představující běžné domácí zařízení se převrhne a do té doby nereagující manžel vyskočí z postele jako divý. Jeho manželka je přistižena!

„Kde jsi byla?!“

Žena s dlouhými blonďatými vlasy, svázanými do copu, je natolik zaskočena manželovou pohotovostí, že není schopna ze sebe vydat ani hlásku: „Eh…“

Její muž, oblečen v onošených teplácích, jako by na sobě dával znát určité potěšení z toho, že konečně docílil svého a naplnil svá tušení: „Byla jsi s ním, že ano?“

Stroze vybavenou místnost v tu chvíli pohltí ticho, které ovšem nemá dlouhého trvání. Žena, jíž táhne na pětatřicet a která je i navzdory tomu velice atraktivní, podlehne svému druhému já, které bylo doposud jejímu manželovi zcela cizí. V mimice její tváře se počne odrážet nepříznivě se vyvíjející situace a stoupající hladina hněvu mísící se s uvědoměním, že ve skutečnosti bylo ukřivděno právě jí. „A co bys čekal?!“ přecedí rázně přes své rty, čímž manželovi, obrazně řečeno, vyrazí dech.

„Cože?! Tak ty mi zahýbáš s mým bratrem a chceš říci, že za to mohu já???“

„Ano…“

Muž v tu chvíli exploduje… kdesi v nitru svého těla. Hádka se začíná přiostřovat. Rozhněvaný manžel pokřikuje na svou manželku vulgární výrazy, máchá rukama a to vše… a to vše ustává až v okamžiku, kdy díky své „nepozornosti“ převrhne z nočního stolku plastovou dětskou kuželku.

Odmlky, způsobené pádem předmětu, využije ke své obraně druhý aktér rozepře: „Co mi nadáváš? Kdo si myslíš, že jsi?“ vyšle na štít svého manžela žena, která na sobě nejeví jediné známky pocitu viny. „Věčně jsi pryč, práce ti přerostla přes hlavu a tvůj zájem o mě… nevěděla jsem o něm až do této chvíle. Co jsi chtěl, to máš…“

Tyto slova muže sbírajícího střepy naprosto dorazí: „Co to meleš?!“

„Věř. Bude nám lépe, když na naše manželství zapomeneme.“

Muž nevěřícně kroutí hlavou – zpočátku měl navrch, teď se však situace obrátila a on, vědom si toho, snaží se tento handicap zastřít bezmyšlenkovitým a rázným chováním. Chytne ženu pod krkem a přirazí ji ke skříni. „Co mi to tady povídáš?!!!“

Žena, obtížně přijímajíc kyslík do svých plic, nepodléhá mužově hrozbě a zesiluje svůj vzdor vůči jemu: „Už jsem podala žádost o rozvod. Když jsi mi nedal dítě ty, dá mi jej tvůj bratr!“

Poslední manželčin dovětek muže naprosto vyburcuje. Hlasitě dýchaje do obličeje své ženy, zvýší intenzitu svého stisku, načež několika symbolickými ranami do břicha své oběti naprosto prolomí odpor člověka, jenž zhřešil v zájmu svého dobra.

Manželčiny oči se zalijí slzami. „Pusť mě… ty hajz…,“ zalkne a nedokončí svá slova.

Muž, drže v šachu svého soka, upustí na podlahu cáry papírů a nahne se pro nůž, ležící na vršku skříně.

„Co to děláš?!“ vyhrkne ze sebe vyděšená žena, která… jen bezmocně sleduje neodvratně se blížící hrot kuchyňského nože, jenž…

zajede…

do jejího podpaží…

Muž pozvedne skleslou tvář své manželky a pohlédne do jejích zakalených očí. Na tváři se mu vyrojí radostný úsměv a s uznáním utne nenadálé ticho: „Dobrý…“

Žena si setře z očí slzy a obejme kolem pasu muže, s nímž se za celých deset let ani jednou nepohádala. „Jenom dobrý?“

„Vynikající, byla jsi vynikající,“ zkrášlí svou poklonu muž, který by v životě neuhodil ženu. „Jsem si jist, že tu roli dostaneš…"