Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seBrigáda
Autor
Vaud
„Chtělo by to nějakou brigádu na léto, odchytil mně na schodech ve škole Robin.“
„Myslíš něco jako má Šeďák?“, zasnil jsem se na chvíli. Náš podnikavý spolužák totiž jezdil na své motorce s cirkusem po okolí a nechával se škrtit hadem jako dobrovolník z publika. Za dvě kila. Slušný! Žádný mytí nádobí! Chlapsky vydělaný prachy.
„S hadama je konec kamaráde.“ „Šedoj včera chcíp pinďour cestou na štaci a musel asi pět kilásků běžet, aby stihl vystoupení.“ „No, a had ho pak už jen dorazil!“ „Myslel jsem vopravdovou brigošku.“ „Nechceš s náma jet stopem do Řecka?“ „Zkusíme tam trhat jabka.“
„Copak jsem nějaká stopořka?“ „Já mám v merku něco jinýho“, ukazoval jsem mu papír z fakulty.
„Brigáda v Itálii?“ „Ale vždyť je to zadarmo!“ „Budou Ti platit jen ubytování a jídlo!“
„No vždyť!“ „Aspoň se tam porozhlídnu a najdu si něco placenýho!“
Vybírali jsme v dotazníku co bych mohl na brigádě dělat.
„Práce v lese?“
„Příště klíště!“
„Práce v zemědělství?“
„Ses utrh?“ „Při spatření zahrádkáře dostávám kopřivku a zemědělec je podle mýho přerostlej zahrádkář!“ „Dál!“ Probrali jsme všechny kolonky s nabídkou činnosti a odpověď vždy zněla ne. Až na poslední rubriku s názvem „Jiné“. Zaškrtl jsem tedy „jiné“ a čekal. To léto byly holky nejkrásnější a na mne se smál osud. Dostal jsem práci v Římě! Jako dobrovolný hasič! Kromě vánočního stromku jsem nikdy nic nehasil. Teď jsem měl konečně šanci!
Naši mezinárodní hasící squadru azzuru složenou z Angličanů, Němců, Portugalců, Italů, jednoho Francouze a mne vedl Fabrizzio Piró, jinak učitel sociologie. Fabrizzia jsme záhy překřtili na Pyrha, což byl řecký vojevůdce který kdysi sice vyhrál nějakou bitvu, ale ztratil v ní všechny své muže. V podobném duchu se neslo i naše sebedestruktivní hašení. Měli jsme malý džíp s vodním dělem a pak něco, čemu se říká „inčendiatore_a_motóre“ – motorovou stříkačku v batohu na zádech, která dostříkla asi na 6 metrů. Nápadně to připomínající výbavu legendárních Ghost Busters. Za 3 týdny, co jsem tam byl, jsme hasili všeho všudy třikrát. Dvakrát to byly odpadky na smeťáku.
K vůbec největšímu ohni přijela naše hlídka beze mne. Zapomněli mě po obědě vzbudit. Chvíli se po italsku čekalo, jestli se to samo neuhasí. Pak začal foukat vítr a oheň se rozhořel pořádně. V tom mí kolegové hasiči zjistili strašnou věc. "Inčendiatore_a_motóre“ nikam nedostříkl a do vodního děla zapomněli nabrat vodu! Když se vrátili s vodou a se mnou, tak už hořel i les a louka u nedaleké chemické továrny. To přilákalo profesionální hasiče z širokého okolí. Nad námi kroužily helikoptéry a shazovaly vodu. Prý když začne hořet továrna, tak vybuchne. A s ní i celý Řím. Tato skutečnost zaujala i několik televizních štábů. Kameramani s reportéry běhali zmateně v kouři mezi hasiči. Naše směšný vodní dělo dostříklo jen pár metrů, tak jsme seděli v bezpečné vzdálenosti od ohně a hráli karty. Bylo to prší. Možná naposledy v životě. Mezitím dorazil na motorce náš ředitel a domluvil mi interview s jednou televizí. Byl jsem nejmíň začouzený od sazí a taky jsem, na rozdíl od ostatních cizinců, mluvil slušně Italsky. Něco jako hrdinný východoevropan nasazuje život při největším požáru Říma od dob císaře Nera. Opřený o ředitelovu terénní Cagivu s vietnamskou kopií Ray-Banů na očích jsem žoviálně konverzoval se sympatickou redaktorkou. A pak se to stalo! Zakecal jsem se! Znáte mě. Přestal jsem se poslouchat a něco jsem mlel. Po skončení rozhovoru mě bledý ředitel odtáhl stranou.
„Chlape, ty jsi naši dobrovolnou hasičskou organizaci zničil!“, bědoval.
„Co jsem mohl udělat horšího než zapálit Řím?“ „Vždyť jsem nás tak pěkně chválil!“
„To jo, jenže pak jsi řekl něco, co hasič za žádných okolností nesmí říct: je mi líto, že tu tak málo často hoří!“