Balada o hlenotoku

   Čenda stál u kašny na náměstí a již půl hodiny se zabýval smrkáním. Nechápal, co se děje. Z jeho nosu se řinuly vodopády žlutých hlenů, které zdánlivě neměly konce a zbýval již jen poslední papírový kapesníček.

   Jak se dalo očekávat, zanedlouho přišla krize. Čenda se dostal do situace, kdy neměl po ruce nic, do čeho by mohl dále smrkat a zoufale si tiskl nos dlaní.

   Mezery mezi prsty začaly za chvíli poněkud propouštět a obsah Čendova čichacího aparátu začal líně skapávat k zemi. Nezbylo, než se uchýlit ke skutku, který považoval za nedůstojný a ponižující. Nebylo však vyhnutí. Začal mohutně odfrkávat do levého a později i pravého rukávu. Nestačilo to.

   Začal plakat, ale když si všiml, že tím hlenotok nabyl na síle, raději zase hned přestal. Nahnul se, aby od té nechutné tekutiny nebyl zcela promáčený a nechával ji libovolně téct na zem. Když však hlen pokryl i nedaleké parkoviště, došlo Čendovi docela zřetelně, že to asi není nejlepší řešení.

   Chvíli přemýšlel a nejlepší nápad, který jeho hlava pracně vymyslela, bylo prozatímní nahnutí se nad kašnu. Kalná voda v ní se začala velmi brzy podivuhodně zbarvovat, což nesl nelibě milenecký pár, který si v kašně právě zvlažoval unavená chodidla a uraženě odešel.

   „Sakra! To není možné! Tohle se může stát jenom mě!“ zoufal si Čenda a modlil se, ať už ta hrůza skončí.

   Zhruba po dvou hodinách začala kašna přetékat a její obsah se hrnul ven. Za dalších šest hodin už bylo tím slizkým hnusem zaplaveno celé náměstí a všechno se valilo do přilehlých uliček.

   Lidé zběsile utíkali na všechny strany a nikdo nechápal, co se vlastně děje. Ani Čenda to moc nechápal. Dříve už problémy spojené s rýmou měl, ale tahle intenzita ho děsila.

   Noc byla šílená. Čenda dosud stál nesmyslně sehnutý nad kašnou a vůbec nevypadalo, že by celá tato hloupá situace měla v dohledné době skončit. Z dálky se ozýval nářek prvních tonoucích.

   Časně ráno už byl po pás v hlenu a spatřil nad sebou policejní helikoptéru. Ve dveřích seděl těžkooděnec s megafonem.

   „Okamžitě zanechte svého jednání, nebo budeme nuceni zasáhnout!“ zařval.

   „Já za to nemůžu! Nejde to zastavit!“ zvolal zoufale Čenda.

   Těžkooděnec se otočil ke svému veliteli.

   „Tvrdí, že za to nemůže. Prej to nejde zastavit. Co mám dělat?“

   „Dej mi to, já mu domluvim,“ ozval se velitel a popadl megafon.

   „Pane! Umírají kvůli vám nevinní lidé! Už utonuli čtyři důchodci a jedno malé dítě! Musíte to zastavit!“

   „Já nevím jak! Bože!“ vykřikl Čenda a začal usedavě plakat. Hlenotoku to opět přidalo na síle, ale tentokrát nebylo moc jednoduché s pláčem přestat.

   Tížilo ho svědomí. Nikdy netušil, že by byl schopný někoho zabít a najednou měl na svědomí pět lidských životů.

   „Co teď, veliteli? Asi to vážně nemůže zastavit,“ optal se těžkooděnec.

   „Oddělej ho...“

   „Oddělat? Ale vypadá to, že ten chlápek je v tom vážně nevinně!“

   „Musíme mít na zřeteli lidské životy! Hladina prudce stoupá! Není jiná možnost!“

   Čenda přestal vzlykat a hlenotok najednou úplně ustal. Bylo to jako nějaký zázrak. Samou radostí měl chuť zajásat. Než tak ale stačil učinit, ucítil v zátylku prudkou bolest a zatmělo se mu před očima.