Sen

   Ráno se Jindřich probudil zpocený od konečků prstů na nohách až po vrchol své elegantní pleše. Zdál se mu moc ošklivý sen. Chvíli tápal, kdy měl takový sen naposled a usoudil, že to bylo zhruba před pěti měsíci, kdy ho požírala lochneska ve sprchovém koutě.

   Zrovna se chystal do práce a když otevřel dveře, spatřil v nich zarostlého chlápka, který měl na sobě vytahané tepláky, děravý svetr a v ruce svíral revolver. Stačil vystřelit ještě dřív, než se Jindřichovi podařilo ze snu vymanit.

   Pečlivě si ho poznamenal do svého deníčku a šel si uvařit kafe. Zapisování snů mu doporučila jeho psycholožka a tvrdila, že se tím o sobě víc dozví. Něco se Jindřich sice dozvěděl, ale příliš se mu to nelíbilo, proto to raději nebral vážně.

   Dopil kafe, chopil se brašny a chystal se vyrazit do zaměstnání. Když však sahal po klice, nějak podivně mu zatrnulo. Jasně, byl to jen sen, ale Jindřich ho měl stále tak živě před očima, že mu odvaha nedovolila, aby dveře otevřel.

   Bezradně si sedl do kuchyně a uvařil další kafe. Přitom stále sledoval dveře od bytu. Připadal si jako úplný pitomec. Bylo přece ráno jako každé jiné a on vyrážel do práce, jak to dělával již pěknou řádku let. A nyní kvůli hloupému snu nemohl sebrat odvahu, aby tak učinil opět. Přitom pravděpodobnost, že by za dveřmi stál kriminálník s revolverem v ruce a ještě k tomu v teplákách, byla zanedbatelná.

   „No tak?! To sem se dočista pomát?!“ zařval a směle opět vykročil ke dveřím. Sáhl na kliku, ale ten strašný pocit se dostavil znovu. Zmateně se sesul k podlaze a zapálil cigaretu. Ještě nikdy se v práci nezpozdil a čas nemilosrdně ubíhal kupředu. Přece si kvůli takové hlouposti nezkazí reputaci.

   Když odhodil vajgl, napadlo ho, jak může snadno zjistit, jestli za dveřmi náhodou opravdu nikdo není.

   „Haló! Je tam někdo?!“ zakřičel přes dveře.

   „Kde?“ ozvalo se zpoza dveří.

   „Za dveřma!“

   „Za těmahle?“

   „Jo!“

   „Nikdo, jenom já a neřvěte, já vás slyším dobře.“

   „Kdo jste?“

   „Jmenuji se Karel.“

   „Karel,“ oddychl si Jindřich a už už se chystal otevřít, když se opět zarazil. „Karel? Já přece neznám žádného Karla!“

   „Netvrdil sem, že mě znáš...“

   „A to mi tykáš, Karle?“

   „Jo,“ zněla nevzrušená odpověď.

   „Tak to je špatné,“ pomyslel si Jindřich a začal se pohybovat na tenkém ledě.

   „Karle, ty máš na sobě vytahaný tepláky, viď?“

   „Jak to víš?“ Odpověď byla pronesena dost nejistým tónem.

   „Poslyš a nemáš na sobě i hnědý svetr?“

   „Jak to můžeš vědět?! Nemáš kukátko!“ zvolal popuzený Karel.

   „Klid Karle, máš v tom svetru díry?“

   „No pár jich tam je, ty tady máš někde skrytou kameru?“ zeptal se chlap a začal se pátravě rozhlížet kolem sebe.

   Jindřichovi se moc nelíbilo, že muž za jeho dveřmi zřejmě odpovídá popisu muže ze snu, i když stále doufal, že ne úplně do detailu.

   „Karle, teď mě dobře poslouchej. Nemáš ty náhodou v rukou revolver a nemíříš čistě teoreticky na ty dveře, za kterými jsi?“

   „Jak to víš, sakra?! Mělo to bejt překvápko!“ vztekal se Karel.

   Jindřich naprázdno polkl.

   „Ty mě chceš zastřelit?“

   „A nezačneš ječet, když ti to řeknu?“

   „Karle, sem chlap.“

   „Jo.“ zněla jasná a odhodlaná odpověď.

   „Sakra! Já to věděl! Proč bys mě proboha zabíjel, Karle?“

   „V noci se mi zdálo, že si zabil svou psycholožku.“

   „Cože?! Proč bych to dělal, proboha?“

   „To nevim, ale zdálo se mi to.“

   „Ale Karle! To přece nic neznamená!“

   „Vážně? Tak proč si hned neotevřel ty dveře, hmm?“       

   Jindřich pocítil, že jde do tuhého. Jednou dveře otevřít musel a teď věděl již definitivně, že ho za nimi čeká nemilý osud. Opět se sesul k podlaze a zapálil cigaretu. Brzy mu došla jedna poměrně důležitá skutečnost. Měl v domě přece taky revolver. Kdysi ho našel vedle mrtvého policisty.

   Odhodil tedy vajgl a vydal se hledat dotyčnou zbraň. Brzy ji našel a s uspokojením zjistil, že zbývají ještě dva náboje. Kdyby prudce otevřel a vystřelil, Karel to jistě nebude čekat a pravděpodobně to schytá. Tahle myšlenka se mu líbila, i když se mu dost příčila představa, že by někoho musel zabít. Nyní však byla situace v podstatě jednoduchá. Buď zemře on nebo zákeřný vrah za jeho dveřmi. Ani Jindřichovu nepříliš bystrému mozku nedalo velkou práci přijít na to, co je přijatelnější.

   Nabil a po špičkách docupital zpět. Zhluboka se nadechl, pevně sevřel zbraň, rozrazil dveře a dvakrát vystřelil.

   Po několika okamžicích zjistil že žije a že jediné výstřely, které padly, pocházely z jeho zbraně. Ohromně se mu ulevilo.

   Když se však podíval na zem, spatřil svojí psycholožku se dvěma průstřely hlavy.