Jako zrnko písku

Byly to ty dny, kdy chodila ulicemi bez cíle, naslouchala střevíčkům na kamenech a prsty hladila zdobené kliky starých a zapomenutých domů.
Cítila v duši smutek a kouř. Nasládlý kouř z podzimních ohňů. Ty ohně ji prostupovaly a nadnášely, že se ani nedotýkala země.
„Jsi divná,“ řekl jí jednoho dne kdosi.
Jak tak procházela smrákající se ulicí, ta slova jí zněla v uších. Divná. Nebylo to poprvé, že ji někdo takhle nazval.
Z jejích očí skanuly dvě slzy. Svět se rázem stal krajinou stříbřitých tvarů, které se měkce pohybovaly. Měla pocit, že do něj nepatří.
A potom přišel on. Věděla, že přijde. Nejprve ji pohladil po vlasech a políbil do dlaní. Zavřela oči a navlhčila si rty. Cítila jeho polibek, polibek tak něžný a snový, jakým dokázal líbat jen on. Na chvíli se mu zcela oddala a bylo to krásné.
„Přišel jsi, protože jsem smutná. Záleží ti na mně. Jsi můj přítel. Ale nejsi zcela z mého světa, stejně ani já z tvého. Tohle musím vyřešit sama,“ zašeptala do jeho polibků.
Bral si její slova a rozfoukával je do okolí.

…musím……. …..vyřešit……. …sama…..

Tančil s jejími slovy, jakoby to byli motýli. Přála si být jako on. Splynout s ním.
Ještě ji pohladil, než zmizel úplně.
Pak nastaly šedivé dny zpívající tesklivé tóny v lidských duších. Přinášely deště barevného listí a závěje vonících spadaných kapek. Chodila po ulicích sama, bez lidí, bez svého přítele. Ten teď hnal mraky po nebi. Pozdvihla hlavu a zamávala mu. Bylo jí líto, že už odešly ty dny, kdy mohla spát na louce nebo v lese a nebylo jí zima. Teď přespávala v chodbách domů skrčená v koutku. Ale stejně měla podzim nejradši. Někde na dvorku našla starý župan, který ji hřál.
Slzy se smísily s deštěm. Slané, sladké, slané, sladké… už ani nevěděla, jestli pláče déšť nebo slzy.

„Víš, nevím, proč žiješ. Podle mě je tvůj život zbytečný. Naprosto bezcenný. Jako tohle zrnko písku, víš?“

Někde v odlehlém parku si přitiskla tvář ke stromu a pevně ho odejmula. Zrnko písku.
Je smysl v tom, že mám ráda mraky? Že tančím se stromy a vznáším se spolu s kouřem nad střechy domů? Mám se snad vznést ještě výš? Někam, kde už nebudu nikomu vadit a odkud se už nevrátím? Ale jak se to dělá?
„Jak se to dělá?“ zeptala se bílého kotěte, na které narazila v opuštěné chodbě vedle bytů s vyraženými dveřmi. Kotě neodpovědělo. Zívlo a ukázalo růžovou tlamičku. Pak spokojeně usnulo v jejím náručí.
Vyšla opět na ulici a chránila to bílé stvoření před tvrdými zraky, které nepropustily jediný paprsek slunce.
„Co to bylo proboha zač?“ uslyšela za sebou posměšně. Divná malá holka a bílé kotě.
Asi se jim nelíbím, protože mám na sobě rozedraný starý župan. Ale oni se nelíbí mně, protože mají pichlavé oči.
Přála si být kotětem nebo dlažební kostkou, něčím, co se nemusí chovat ani vypadat jako ostatní.
Vplouvala a vynořovala se z mlhy jako duch. Začala si přát konec.

Až jednou… jednou…
Nejprve viděla jen obrys v mlze. Jak šla blíž, závoje šedi se rozestupovaly. Na konci ulice stál starý pán a v ruce držel rudou růži.

„Zrnko písku má ohromný význam. Celému vesmíru trvalo miliardy let, než je stvořil,“ řekl tiše.
„Miliardy let,“ zašeptala.
Starý pán byl opředen jakýmsi kouzlem. Podala mu spící kotě. Jednou rukou ho vzal do náruče a druhou jí podal růži.
„Miluj se se životem,“ řekl jí na rozloučenou. Pak se rozplynul v mlze. Možná se vznesl nad mraky.
Zůstala po něm jen rudá květina.

… ….Miluj se se životem…. …

Kráčela a její prošoupané střevíčky vydávaly jemný zvuk, který měla ráda.
„Pozor, už jde,“ vypískly jedovaté hlasy hrajících si dětí a posměšně sledovaly její drobnou postavu.
Neviděla je.
Milovala se se životem.
Vonnou alejí vyšla na kopec. Ulice zůstaly pod ní, sem doléhal už jen kouř z podzimních ohňů.
Potom přišel její přítel. Rozkolébal korunu růže a políbil ji na víčka.
Začala si stříhat vlasy. Posílala mu pramen po prameni. Vlasy létaly a tančily nad její hlavou a mísily se s plátky rudé růže.
Létaly stále výš, výš… až zahalily celou oblohu.

---