Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seJako zrnko písku
19. 06. 2005
12
0
7686
Autor
Brosqička
Byly to ty dny, kdy chodila ulicemi bez cíle, naslouchala střevíčkům na kamenech a prsty hladila zdobené kliky starých a zapomenutých domů.
Cítila v duši smutek a kouř. Nasládlý kouř z podzimních ohňů. Ty ohně ji prostupovaly a nadnášely, že se ani nedotýkala země.
„Jsi divná,“ řekl jí jednoho dne kdosi.
Jak tak procházela smrákající se ulicí, ta slova jí zněla v uších. Divná. Nebylo to poprvé, že ji někdo takhle nazval.
Z jejích očí skanuly dvě slzy. Svět se rázem stal krajinou stříbřitých tvarů, které se měkce pohybovaly. Měla pocit, že do něj nepatří.
A potom přišel on. Věděla, že přijde. Nejprve ji pohladil po vlasech a políbil do dlaní. Zavřela oči a navlhčila si rty. Cítila jeho polibek, polibek tak něžný a snový, jakým dokázal líbat jen on. Na chvíli se mu zcela oddala a bylo to krásné.
„Přišel jsi, protože jsem smutná. Záleží ti na mně. Jsi můj přítel. Ale nejsi zcela z mého světa, stejně ani já z tvého. Tohle musím vyřešit sama,“ zašeptala do jeho polibků.
Bral si její slova a rozfoukával je do okolí.
…musím……. …..vyřešit……. …sama…..
Tančil s jejími slovy, jakoby to byli motýli. Přála si být jako on. Splynout s ním.
Ještě ji pohladil, než zmizel úplně.
Pak nastaly šedivé dny zpívající tesklivé tóny v lidských duších. Přinášely deště barevného listí a závěje vonících spadaných kapek. Chodila po ulicích sama, bez lidí, bez svého přítele. Ten teď hnal mraky po nebi. Pozdvihla hlavu a zamávala mu. Bylo jí líto, že už odešly ty dny, kdy mohla spát na louce nebo v lese a nebylo jí zima. Teď přespávala v chodbách domů skrčená v koutku. Ale stejně měla podzim nejradši. Někde na dvorku našla starý župan, který ji hřál.
Slzy se smísily s deštěm. Slané, sladké, slané, sladké… už ani nevěděla, jestli pláče déšť nebo slzy.
„Víš, nevím, proč žiješ. Podle mě je tvůj život zbytečný. Naprosto bezcenný. Jako tohle zrnko písku, víš?“
Někde v odlehlém parku si přitiskla tvář ke stromu a pevně ho odejmula. Zrnko písku.
Je smysl v tom, že mám ráda mraky? Že tančím se stromy a vznáším se spolu s kouřem nad střechy domů? Mám se snad vznést ještě výš? Někam, kde už nebudu nikomu vadit a odkud se už nevrátím? Ale jak se to dělá?
„Jak se to dělá?“ zeptala se bílého kotěte, na které narazila v opuštěné chodbě vedle bytů s vyraženými dveřmi. Kotě neodpovědělo. Zívlo a ukázalo růžovou tlamičku. Pak spokojeně usnulo v jejím náručí.
Vyšla opět na ulici a chránila to bílé stvoření před tvrdými zraky, které nepropustily jediný paprsek slunce.
„Co to bylo proboha zač?“ uslyšela za sebou posměšně. Divná malá holka a bílé kotě.
Asi se jim nelíbím, protože mám na sobě rozedraný starý župan. Ale oni se nelíbí mně, protože mají pichlavé oči.
Přála si být kotětem nebo dlažební kostkou, něčím, co se nemusí chovat ani vypadat jako ostatní.
Vplouvala a vynořovala se z mlhy jako duch. Začala si přát konec.
Až jednou… jednou…
Nejprve viděla jen obrys v mlze. Jak šla blíž, závoje šedi se rozestupovaly. Na konci ulice stál starý pán a v ruce držel rudou růži.
„Zrnko písku má ohromný význam. Celému vesmíru trvalo miliardy let, než je stvořil,“ řekl tiše.
„Miliardy let,“ zašeptala.
Starý pán byl opředen jakýmsi kouzlem. Podala mu spící kotě. Jednou rukou ho vzal do náruče a druhou jí podal růži.
„Miluj se se životem,“ řekl jí na rozloučenou. Pak se rozplynul v mlze. Možná se vznesl nad mraky.
Zůstala po něm jen rudá květina.
… ….Miluj se se životem…. …
Kráčela a její prošoupané střevíčky vydávaly jemný zvuk, který měla ráda.
„Pozor, už jde,“ vypískly jedovaté hlasy hrajících si dětí a posměšně sledovaly její drobnou postavu.
Neviděla je.
Milovala se se životem.
Vonnou alejí vyšla na kopec. Ulice zůstaly pod ní, sem doléhal už jen kouř z podzimních ohňů.
Potom přišel její přítel. Rozkolébal korunu růže a políbil ji na víčka.
Začala si stříhat vlasy. Posílala mu pramen po prameni. Vlasy létaly a tančily nad její hlavou a mísily se s plátky rudé růže.
Létaly stále výš, výš… až zahalily celou oblohu.
Ve mně to pocit navodilo – nevím, jestli je to ten stejný, který autorka zamýšlela, ale něco mě s tím příběhem opravdu váže, dotklo se mě to.
Přesto upřednostňuji dějové povídky s napětím, nečekaným závěrem apod.
Pročítám i všechny kritiky a nejvíc se musím ztotožnit se stručným názorem vesuvanky – starý pán, růže – z toho na mě Andersen přímo dýchá.
Za příjemný estetický zážitek dávám tip.
Děkuju Ti za pozorné přečtení, vážím si toho.
Jednou jsem psala někomu kritiku a ten dotyčný mi pak odpověděl : je vidět, že jsi příběhu vůbec neporozuměla. Pamatuju si, že mě to celkem namíchlo, ale bohužel tu samou větu zopakuji i Tobě : Vůbec jsi tomu neporozuměl.
K této povídce se nedá přistupovat logicky. Není to nějaký návod do života, jak řešit problémy, nepřináší to určitou radu či ponaučení. Je to povídka pocitová. Jediné, co jsem chtěla, bylo dosažení atmosféry a hlavně toho pocitu.
Odlož teď logický mozek stranou a představ si, že jdeš podzimní ulicí a potkáš osamělou dívku ve starém županu držící kotě. Pro mě už tahle představa je silná - nevím proč, ale ten pocit představy je neopakovatelný.
Ano, ta dívka je výš než ostatní, v tomhle ti musím dát za pravdu... a že pán s rudou růží obvykle na naší cestě životem nečeká, to taky vím. Ale slovo obvykle zahrnuje to, že někdy tam ten pán někdy ČEKÁ... a proč by v tomhle příběhu nemohl čekat? Znovu opakuji, je to fantazijní, pocitová povídka...
Navíc on její problém nevyřešil, pouze ulehčil. Kdyby jí ho vyřešil, tak by jí koupil dům, aby nemusela spát v chodbách domů, víš? já nevím jak Ty, ale mně se stává, že když mám nějaký problém a řeším ho, najednou se setkám s někým, kdo mi opravdu poradí, nebo se mi do rukou dostane knížka, která mi poradí, vidím nějaký film.. atd atd.. Narozdíl od Tebe si myslím, že existují lidé, kteří nám umí poradit nebo pomoci...jestli nejsou v Tvém životě, moc ti přeju, aby se tam objevili, - dokáží život ulehčit.
Ten pán je přesně tímhle symbolem. Neznamená to, že ta dívka bude šťastná až do smrti, ale on jí ukázal lásku.
Trochu mě mrzí, že právě Ty jsi tomu neporozuměl, protože právě Tvé povídky jsou hodně pocitové, ale už se asi musím smířit s tím, že většinu kluků tenhle příběh neosloví nebo mu neporozumí.
Znovu ale děkuji za pozorné přečtení.
Pěkná odpověď! Co bych na to...takhle:
Co to znamená, že Ti někdo poradí? On/ona/ono Ti sdělí, jak to cítí on/ona/ono, nic jiného. Patent na pravdu mají možná ti zmatkáři na patentovém úřadě v Austrálii, ale ve skutečnosti ho (snad) žádný člověk nevlastní.
Nedozvíš se, jestli sis zvolila dobře, protože jakmile projdeš jedněmi dveřmi, do těch ostatních už nemůžeš. Chtělo by se mi dodat, že pokud jednáš v souladu s kat. imperativem, jednáš správně, ale poslední dobou mi existenci k.i. nějak vyvrací hromady kytek a plyšových medvědů v zastávkách metra, autobusů a vlaků.
Ti lidé taky potkali staršího pána, který jim poradil. Ukázal jim lásku. Parchant.
Jinak, v mém životě samozřejmě (nebo snad nesamozřejmě?) jsou lidé, kteří mi pomáhají a radí. Ale nefunguje to tak, že bych potkal neznámou osobu a ta vyřešila všechny mé obtíže; je to spíš o postupném ovlivňování, "konvergence k vlastní osobnosti".
Nejsem zvlášť starý, ale v životě jsem se naučil, že pocity jsou z větší části nepřenositelné. Osamělá dívka v županu držící kotě je jistě zajímavá, ale nezapomenutelný pocit vyvolává v Tobě, ne ve mně. Jiný příklad: jednou v noci jsem ležel ve Francii se dvěma Japonkami na prázdném fotbalovém hřišti a koukal na Perseidy; silný zážitek, těžko popsatelný pocit, zažil jsem to sice, ale nedokážu (nemůžu?) to úplně sdělit.
Jedním z úkolů umění je - podle mě - tohle vyjádřit. Popsat a navodit pocit.
Potíž nastává, když to zkusíš udělat snově a nepoužiješ tak něco, co je společné pro většinu lidí, nějaký společný činitel. Něco, co každý zná; zkrátka, když neukotvíš příběh k realitě. Pak se totiž mezi Tebou a mnou (jakožto čtenářem) otevře propast vzájemného nepochopení, protože na sebe voláme z pozice jiných zkušeností, které nic z textu nespojuje.
Kdybych v povídce našel něco, co důvěrně znám, dokázal bych snad přijmout ten snový zbytek, a třeba bys mi i navodila pocit, se kterým jsi to psala. Protože je ale povídka snová celá, nezachytila se a sklouzla po povrchu.
Nejsem osoba, která by při čtení překypovala slovy jako "křehký", "éterický" nebo příliš používala zdrobněliny, tomu zřejmě odpovídá i můj postoj k tomuhle textu: tahle povídka, to je opak cynismu; když bude mít jeden rád život, všechno bude krásné a jeden bude šťastný.
Hrdinka je smutná, nikdo ji nemá rád, až na jejího -imaginárního?- přítele, ale není to její vina, prostě je od přírody jiná, neobyčejná, zkrátka filozoficky výš (to nikde řečeno není, ale já mám ten pocit). Najde osamělé kotě a přitom přemýšlí, zda má její život nějaký smysl či hodnotu.
Jde ulicí - náhle tam stojí starý pán s růží; zamudruje, že vesmír si dal miliardy let práce se stvořením zrnka písku a jelikož ona je přeci víc, než zrnko písku, není očividně na světě zbytečně, poradí jí: "miluj se se životem", dívenka prohlédne a už ji nevadí, že je jiná, protože je výjimečná. A hurá, všechno je dobré.
Je to hezky napsané, ale obsah textu, jeho sdělení je pro mě příliš naivní - "všichni jsme důležití a nezáleží na tom, jestli/proč jsme jiní." Takhle to ve světě podle MeTB nefunguje; cesta k přijetí vlastní jinakosti je dlouhá a člověk na ní zažije věci, které ho změní; možná skončí šťastný, možná si prořízne hlavní tepny, ale starý pán s růží, který ví, co dělat, tam obvykle nečeká.
Nikdo Ti neřekne, co je správné, protože to nikdo neví: na rozhodování ano/ne není univerzální pravidlo, jen kategorický imperativ - pokud opravdu existuje. Tvůj život je (především pokud máš to štěstí žít v rozvinutých zemích ve dvacátém prvním století) ve Tvých rukou. Přijmi ho (jedna z mála věcí, které musíš, protože při narození nemáš na výběr) a dělej s ním, co umíš.
Tak.
Každopádně, to je jen a jen můj názor (na svět i na povídku) - kdo hledá čistý text, který dodává naději, snovou pohádku, která nemá v úmyslu pokládat otázky, tu, tuším, našel, co hledal. A to vůbec není málo.
Tom
Brsq: ..mozna to ze me vyplynulo a ja si toho ani nevsimla..myslim urcite veci potlacovane ve mne,...
H5: Přesně tak. Jinak není zač. :-)
Poulett : dekuju Ti
Hvranka : odpovidam az ted, protoze jsem pracovne na Malte
Nemyslela jsem, aby to byla povidka se symboly sexu.. takze Te asi zklamu .. :) Ale kdyz se nad tim zamyslim z te jine stranky, da se to i tak pochopit.. mozna to ze me vyplynulo a ja si toho ani nevsimla..myslim urcite veci potlacovane ve mne, jestli to chapes.. urcite veci, pred kterymi se snazim skryt a potlacit je, ale nejde to.. tak mozna prave tady vyplynuly a ja si toho nevsimla.. slo mi o ten pocit.. mala holcicka chodici ulicemi, ..ve mne to vyvolava takovou zvlastni atmosferu
Jinak Ti dekuju za pozorne cteni :)
Nicolette :ja vim, takovyhle snilkovstvi se vymstiva celkem casto, ale uz si davam pozor :)
Dílko je skrz naskrz prodchnuté sublimovanou ženskou sexualitou a jejími zástupnými symboly. Freudovo srdíčko by jistě zaplesalo nad takovou žní.
Dívky, které takto píší, často při psaní prožívají to, co jiné dívky při dotecích druhého pohlaví a milování.
Jako by jsi byla zavřená v nějaké kleci a zoufale toužíc po nedostupné a upírané vášni a milování, jsi své nahromaděné city a představy podvědomě rozpouštěla v obraznění této povídky. Co já vím... Docela by mně obsáhleji zajímalo, jak tohle dílko vznikalo.
No, třeba jsem docela mimo, a smysl dílka leží úplně někde jinde...
Ale pořád mne utvrzuje v tom přesvědčení, že když dílko zapůsobilo jen na ženské pohlaví, mužské nechává naprosto chladnými, naopak se ptají, co na tom ty ženský viděj, že mám aspoň zčásti pravdu.
Snad jen popřát, aby se ti nějaký ten Valmont nepokusil nadiktovat dopis. (Narážím na tu scénu z Formanova filmu co běžel včera v tv, kdy ten chlap-svůdce diktuje naivní holčičce milostné psaní pro její platonickou lásku a přitom jí roztáhl stehna, vykasal sukýnku a ona poslušně psala a psala dle jeho diktátu svému milovanému mladíkovi, zatímco on jí zezadu mechanicky zbavoval panenství, aniž by ona, jsouc vychovávána doposud v klášteře, věděla, oč tu vlastně běží a co jí to vlastně dělá. (byl to film z doby baroka) A celé to navíc zosnovovala její starší a zkušená přítelkyně, svůdcova favoritka)
Rozhodně i když je to na první pohled takový mišmaš a slepenec, je to svého druhu nejsymboličtější dílko (právě proto se nejspíš jeví jako ten mišmaš), co jsem tu kdy četla. Určitě za to tipa*
P.S. Taky mi často říkají, že jsem divná...
Jo a nelynčujte mě za avíza, jen bych ráda věděla, do jaké míry za tím vidíte to co já, když se nad tou povídkou znovu zamyslíte.
Nicollette
30. 06. 2005
Pou: ...co rve srdce na kusy svou drsností!
No, co třeba dojemná drsnost? Mě tu drsnost vytýkají dost často, takže mě nečti :-) Ale romantická a citlivá, mnohdy až přecitlivělá jsem v té drsnosti také, takže nevím..
Nicoll - jo, to je. A navíc podtržená tím závěrem, jak ona nad jeho rakví se svěří s tím, že je s ním těhotná. Já když to viděla poprvé, jsem z toho byla hotová ještě po týdnu. A nebyla jsem sama.
I když, třeba taková Ajuschka, soudíc podle jejích posledních cca osmi vložených dílek (tímto je doporučuju k přečtení), si něco vzdáleně obdobného právě nedávno prožila.
No, nejde o to, při psaní/čtení dostat orgasmus jako takový, spíš o to citové uvolnění se do hadrové panenky nechající se unášet na vlnách neznatelného příboje.
"dny, kdy chodila ulicemi bez cíle" - ovulace, podvědomé hledání partnera
"naslouchala (svým) střevíčkům na kamenech" - utíkání s přáním být polapena, aby byli oba vzrušeni - on pronásledováním vytoužené kořisti, ona útěkem
"prsty hladila zdobené kliky starých a zapomenutých domů"
-mazlení se
"Cítila v duši smutek a kouř." - smutek ze ztráty dívčecí nevinnosti (jednou to ale muselo přijít) a kouř je symbol doposud neznámého mužského pachu?
"Nasládlý kouř z podzimních ohňů." - podzim, když šaty opadávají? Oheň v ohništi podbřišku?
"Ty ohně ji prostupovaly a nadnášely, že se ani nedotýkala země. " - je vzrušená
"„Jsi divná,“ řekl jí jednoho dne kdosi." - poslední záchvěv rozumu v záplavě citů a tělesné touhy?
No a takhle je to s každičkou větou Brosqiččiny povídky... Buďto mám pravdu, nebo jsem totální magor.
P.S. Freuda jsem četla toliko v rámci školních povinností..
Takové hořkosladké, jen ten župan mi narušil dojem - okamžitě se mi vybavila postava Arthura Denta a navozená atmosféra byla v tahu.
Jinak Freudík je už dávno překonaný - naštěstí:-)
Je to jako jeden dlouhatánský pocit - nálada... je to tak zvláštní, že jsem tou náladou celá prostoupená a ani nevím, co napsat... snad ještě taky pluju v mracích...
:o) tip
Ono je to opravdu napsané docela dobře. Sázíš na pocity a to se někdy vyplácí. Tady se to asi vyplatilo (soudě dle reakcí). Přesto jsem si to přečetl a nevím vlastně vůbec nic. Nic to ve mně nezanechalo.
Je to poetické. To se mi na tom líbí asi nejvíce, nicméně i trošku přetáhnuté.
Nevím, no... podívám se snad i na jiná tvá díla. Tohle totiž špatné nebylo, jen mi nesedlo to téma.
Alojs : nebyla to dějová povídka, ale pocitová... to že nevíš vůbec nic je dobře - teda alespoň pro mě, protože jsem nechtěla, aby se z toho něco logického "vydedukovalo" - o to tam vůbec nešlo.
soudě podle reakcí, asi se víc líbila ženskému pohlaví, mužům tenhle styl asi moc nesedí, ale nevím. Mně se zas nelíbí povídky čistě racionální, to je podle osobního vkusu. Jinak si myslím, že to přetáhnuté není, protože každou větu, kterou jsem napsala tam chci a za tím si stojím. Každá tam má svůj význam.
Díky za názor
Jsou tam krásné věty, ale celkově bych to ještě proškrtal, občas to zaskřípe.
Nicollette
19. 06. 2005Čokoládová
19. 06. 2005
Překvapivá povídka s duchem poezie. Né že by tohle byl můj šálek čaje ale to nic nemění na tom, že se jedná o povedený kousek. Dokonce se to četlo pěkně, což se mi moc nestává u tohohle typu povídek. Přiznám se, že docela obdivuji lidi co umí skloubit lyriku s čtivostí. A ty jsi to dokázala...
Jen na začátku mě zarazila tahle věta: "Nebylo to poprvé, že ji někdo takhle nazval." Stylisticky mi tam moc nesedí to "že"
Je moc krásná, poetická, jemná, nacházím tu něco "andersenovského".... velmi dobře se čte.... TIP
hyouryuusha
19. 06. 2005
StvN:
tos mě docela vystih, někdy mi připadá, že je mi ještě míň. Ne co se týče tvorby, ale co se týče celkově mý duše.
Pokud jde o tvou kritiku, velice ti děkuji, ale příště se nemusíš obtěžovat. Ne, že bych nebrala negativní kritiky, ty jsou hodně důležitý, ale ty negativně kritizuješ i díla autorů, který já pokládám za naprosto úžasný, takže pro mě tvoje názory nemají pražádnou cenu. Dík a měj se
Napsané je to docela zručně, ale na můj vkus tak příšerně "přeslazené"... až se mi to ve výsledku nelíbí.
nemám potřebu ti něco nandávat...ale ze zkušenosti vím, že zkrátka obecně s tvými názory co se týče děl nesouhlasím. that's all
Nicollette
19. 06. 2005WhiteShadow
19. 06. 2005WhiteShadow
19. 06. 2005
to WhiteShadow - A proč mi to vlastně říkáš? Pokud se mnou nesouhlasíš, proč mi u všech všudy říkáš, že se mnou nemáš potřebu dál mluvit?
WhiteShadow : moc Ti děkuju.. vážně..
Patnáct mi není, je mi devatenáct.. a jestli to dílko působilo, že to psal někdo mladší, nevadí mi to.. lidé s dětskou duší jsou na světě těmi nejšťastnějšími
WhiteShadow
19. 06. 2005Nicollette
19. 06. 2005
... zapůsobilo to na mě velice.... ocitla jsem se "tam" a prošla vše zároveň s ní.... psát tak křehce a přitom umět sdělit pocity, spojit skutečno s neskutečnem.... to musím obdivovat ....*t***