Ti dinosauři žerou lidi a já jsem slepý jak patrona

Není tomu dávno, co jsem se rozepsal na téma mé brzké sklerózy. Uplynul nějaký ten měsíc a já mohu – prosím, famfáry – s nesmírnou radostí prohlásit, že už nezapomínám (za což děkuji – zvlášť ve zkouškovém období). Nicméně… to bych nebyl já, aby nenastala určitá kompenzace.

A tak, i když už neodcházím od doktora v nazouvácích a neodcizuji z potravin nákupní košíky, trápí mě v současnosti něco jiného. Já jsem totiž slepý jako patrona!

S příznaky této „choroby“ se potýkám již od začátku školního roku. Začalo to nevinně – rozhovory na ICQ a mírně poplantanými prsty.

Psal se ještě jeden z těch teplejších víkendových dní a co se mi nepoštěstilo – narazil jsem na člověka s podobnými zájmy, jako mám já (a tedy jaderná fyzika, teorie černých děr…). Samo sebou, že se jednalo o slečnu ucházejícího vzhledu, před kterou jsem se snažil prezentovat v co nejlepším světle. Ne že bych se pokoušel lhát a vymýšlel si dostatečně vábící „$$$ background“ – prostě a jednoduše jsem omezil produkci debilních vtipů a zprovoznil schopnost komunikovat na úrovni jednadvacetiletého člověka (což po mně už nikdy nechtějte). Naše společná diskuse trvala přibližně tři hodiny, a přestože se kvalitativně nesnížila ani po této době, po úderu dvanácté jsem jaksi taksi usoudil, že by bylo vhodné zalehnout a položit tak základ tomu, abych byl fit při zítřejším stěhování (export bráchy na balkón).

Mírně rozespalý jsem tedy napsal:

„Katko, promiň, ale mně už se chce vážně srát.“

Chyby v napsané větě jsem zprvu nedbal, a tak mě celkem zarazila její reakce:

„Heh… a proč mi to říkáš?“

I na to jsem však v poklidu odpověděl:

„No protože se mi chce.“

***

Ačkoliv mám poslední dobou problémy rozpoznat známého a neznámého člověka i ze vzdálenosti několika málo decimetrů, týden nazpět jsem si byl absolutně jistý. A to i navzdory tomu, že mnou zbystřené osoby stály asi sto metrů ode mne.

Na zmrzlém chodníku jsem se rozeběhl jako lehce retardovaný Maurece Green a oba výtečníky pozdravil placákovým úderem do zad – jen tak přátelsky samozřejmě. V domnění, že mám tu čest s lidmi ze základky (kteří mají asi půlmetrové obvody svalstva), jsem pak ještě kamarádsky prohodil: „Nazdar hovada!“

Mé bystré očko se však spletlo…
- kupodivu -
… a já takto „počastoval“ naprosto cizí lidi.

Sama náhoda se poté zasloužila o to, že jsem nedostal přes držku. I když byl pozdní večer, mnou „napadení“ byli povahy přátelské a organismu čilého a všechno si nechali v poklidu (a prostřednictvím lehce roztřepaného hlasu) vysvětlit.

***

Tohle je však velmi frekventovaný trapas u většiny normálních lidí (/slepců). Bohatě by o tom mohl vyprávět můj otec. Kterak jakožto mladistvý plaval ve veřejném bazénu a všiml si před sebou „kolegy z práce“…  a jak jej zezadu napadl a začal jej v duchu chlapáckého srandování topit… a jak se mu pak po pětiminutové ochutnávce chlorované vody omluvil („Sorry“) a s chladnou hlavou odkrauloval dál…

***

Nezmínit nemohu ani svého sourozence, který čerstvě přestoupil na střední školu. S tamními poměry se sice sžil velice rychle – dodnes mu však činí potíže zápis diktovaného slova. Když se pak k tomu přidá skutečnost, že se můj brácha učí jisté předměty nazpaměť, je celkem pochopitelné, že u nás doma vznikají následné situace.

Tři měsíce zpátky jsem takhle koukal do monitoru a praktikoval to, čemu se říká „internetové surfování na milimetrové vlně“. Nudil jsem se a marně přemýšlel nad tím, kam bych ještě zaloudil. Velmi záhy mě z tohoto stavu vyvedl bratr Petr, který se tou dobou učil a pendloval mezi obývákem a kuchyní.

Zprvu jsem jej jakožto normální sourozenec ignoroval a vyžíval se v tom, že se musí učit  – pak mi to ale nedalo, a když můj sluch zaslechl to, co zaslechl, uhnízdil se mi v hlavě pořádně velký hovnivál.

Brácha mezitím pokračoval dále: „Zhrocení zlé šelmy… Zhrocení zlé šelmy… Zhrocení zlé šelmy…“

Tohle opakoval do aleluja a má hlava byla zmatená tak jako při silvestrovském výpadku „od dvou do tří“.

Zhrocení zlé šelmy???
Co se to proboha učí?
…
Že by zoologii a praktiky kastrace?

„Petře? Co to máš za předmět?“ optal jsem se jej nakonec – když už jsem to zkrátka nevydržel.

„No co asi? Češtinu…“

Jakožto nedávný maturant jsem zapochyboval. Ale jen na okamžik. Netrvalo dlouho a všechno mi do sebe zapadlo. Zvláště pak, když můj bráška přestoupil na další políčko ze svého výlovu: „Sen noci svatojánské“…

Ani si nedokážete představit, jak dlouho mi trvalo, než jsem ho přesvědčil, že Shakespeare napsal dílo Zkrocení zlé ženy a nikoliv Zhrocení zlé šelmy.

***

Brácha je v tomhle směru vůbec expert a nedávno se zaskvěl podobným způsobem. Učil se ekonomiku a u jedné kapitoly stále papouškoval: „Mírná inflace nemá žádný odpad na ekonomiku… Mírný inflace nemá žádný odpad na ekonomiku…“

***

Nechme však bráchu na pokoji. On to stejně nemá rád, když o něm píšu (dokonce to mám zakázané, takže doufám, že mě nenapráskáte).

***

Ještě jednu věc si však nemůžu odpustit (promiň, Petře - vím že mě umlátíš hokejkou a následně dorazíš pukem)…

Brácha mi totiž leze děsně na nervy se svou hygienou a se svým značně zúženým a striktně podmíněným jídelníčkem.

Není den, aby nestál mamce za zadkem a nesledoval systém, jakým připravuje večeři, popř. oběd.

Den co den musí poslouchat:

„Proč krájíš tu cibuli na prkně, na kterém jsi sekala maso?“
„Je to maso dobře propečené? Jak dlouho jsi ho pekla?“
„Ty talíře jsou špinavé. Myje ta myčka dobře?“
„Proč šaháš na ty špagety holýma rukama?“
„To maso smrdí. Určitě je zkažené…“
„Ty jogurty jsou prošlé.“
„Jestli jsou v tom vajíčka, tak to nejím.“
„V tom je majonéza????“

A tak dále, a tak dále…

Brácha může být rád, že je ještě stále naživu, neboť ponorka již staví v přístavu domácím.

***

No ale nyní zpátky ke mně.

Já totiž zjistil (minulý týden), že jsem selhal.

Zklamal jsem jakožto pečovatel malého dítěte. A jen málokdo z vás si dokáže představit, nakolik mě toto bolestivé prozření poznamenalo.

Já se před holkama vždycky vydával za toho, který to se špuntama umí… To bylo keců, jak se nedokážu vžít do jejich věku a nepřetržitě se s nimi unášet na vlně nespoutané (a rodiči mnohdy neschválené) zábavy. Ostatně, kdybych nebyl vůl, mohlo mě to napadnout už loňského léta. To když jsem si hrál s dětmi mé sestřenice na schovávanou a při jednom pokusu uvíznul pod válendou.

Dva metry a osmdesát kilo – to se jen těžko schovává...

...a ještě hůř vyprošťuje.

***

Abych však neodbíhal od tématu...

Minulý týden se u nás konala velká oslava (paměť vymazávací) a jedni naši známí si k nám přivedli i svého mazlíčka. Osmiletou dceru Martinku.

„Martine, prosím tě, můžeš se jí věnovat?“

Otcovým „psím očím“ nešlo říci „ne“.

„Jasně. Já to s dětmi přece umím.“

(No, sebevědomí mi rozhodně nechybělo.)

Avšak… stačilo pár minut, abych si uvědomil, jak se věci ve skutečnosti mají. Všechno odstartovalo zdánlivě nevinným zkřížením zájmů… Když mi osmiletá Martinka řekla, že má ráda dinosaury, nehledě na její věk (a příslušný rating), zahrabal jsem ve své sbírce filmů a vylovil třetí Jurský park.

Ta bude koukat, pomyslel jsem si a hned na to vrazil DVD nosič do přehrávače.

Osudová to chyba.

Jen co se „na plátně“ objevil první střet s dinosaurem, malinká Martinka (či spíše zvědavý skřetík) spustila a já měl co dělat, abych jí po pěti minutách odpovídání nevyhodil z okna.

„Ti dinosauři žerou lidi?“

„Ano,“ odpověděl jsem stroze (nemám rád, když někdo vyrušuje projekci).

„A oni jsou zlí?“

„Ne. Mají jen hlad.“

„Aha. A ti lidi umřou?“

„Ne všichni, někteří přežijou.“

„A kdo umře?“

„Uvidíš.“

Po „dlouhých“ třech vteřinách mlčení:

„A oni umřou?“

„Ne. Tihle přežijou.“

„A kdo teda umře?“

„Jeden chlap, však uvidíš…“

„Ale oni jsou stejně zlí ti dinosauři.“

Po pěti minutách (když konečně někdo umřel):

„A on umřel?“

„Ano.“

„A proč ho zabil?“

„Ten dinosaurus má ostré drápy a velké zuby. Chtěl se předvést.“

„A umře ještě někdo?“

„Ano, ale až později.“

Po dalších pěti minutách, když se v ději objevili býložraví tvorové:

„A tihle dinosauři jsou hodní?“

„Ano.“

„A proč?“

„Protože nežerou maso, ale trávu.“

„A jim to hutná?“

„Nevím, já trávu nezkusil."

.

.

.

No a takto jsem trpěl přibližně hodinu, a když film konečně skončil, Martinka vstala a řekla mi: „To byla ale blbost, co?“

Grrrrrrrrrrrr…

***

Ačkoliv mám nutkání napsat ještě cosi o své debilní zvědavosti (zvlášť bych se rád podělil o historku s vypůjčenou pistolí), vzhledem k dosažené délce již musím pomýšlet na vhodné zakončení.

A poněkud stylově navážu na první odstavec.

Mám totiž obavy. Obrovské obavy z toho, že až se mi zase navrátí zrak, tak přijde něco jiného. Něco mnohem horšího. Do budoucna tak vzhlížím s jistou skepsí. Doufám, že nedopadnu tak jako můj špatně slyšící kamarád, který si sjednal rande v hospodě. V podniku to veskrze rušném.

Když mu jeho současná přítelkyně řekla, že se posledních pár let živila jako chůva, vyschlo mu v ústech, a jen co zavrhl možnost, že by vzal nohy na ramena, s nenapodobitelným výrazem se podivil:

„A víš, že jako kurva nevypadáš?“