Princip dvanáctky

         Bylo mi asi 17, když jsem z donucení musel na brigádu. Jako na potvoru to byla brigáda v  zahrádkářské kolonii. Ne že bych nějak tíhnul k jiným brigádám či k čemukoliv připomínajícímu manuální práci. Ba naopak. Chovám však dlouholetou konstantní nepřízeň ke všem zeleninomilcům, kompostářům a okopávačům záhumenků, čili tento způsob trávení léta zdá se mi být poněkud naprd.

          Dobrovolník na brigádu se v naší rodině vybíral podle principu ?starý může, mladý musí?, takže jsem šel já. Prý prací rukama získám motivaci pro další studium. A opravdu to funguje! Ještě to nepolevilo. Podařilo se ve mně vypěstovat (ostatně to je asi jediný pěstitelský úspěch) podmíněný reflex. Na slovo ?zahrádka? otevřu učebnici a dlouho se do ní upřeně dívám.

          S několika špekovitými pseudozemědělci jsme se ten den vrtali v hnoji na jakémsi společném záhumenku a vydávali konsensuální radostně chrochtavé zvuky nad potěšením ze společné práce. Tedy až na mě  - černou ovci (v tomto případě spíš krátkodobě bílé prase, protože mě i moje bílé adidasky hnůj zaskočil). I přes intenzivní zápach rolníci spolehlivě vycítili mou nelibost k plantážím a pochybným radostem z to plynoucím. Dávali mi patřičně najevo, že mezi ně nepatřím a já doufal, že ani nikdy patřit nebudu.  Někdy kolem poledního jsem se dožil držkové s rohlíkem (a trochou hnoje, protože netekla voda).   

         V místním kulturním středisku (nevím v čem přesně spočíval přívlastek kulturní)  jsem seděl v koutku a poslouchal zasloužilé malopěstitele, jak si vyprávějí veselé historky.  Asi jste si nevšimnuli, ale v historkách jsem dobrej. No, vím, že to může znít trochu neskromně, ale nenechám se zahanbit od nějakého pesticidožrouta. Probíraly se výmluvy všeho druhu. Ve výmluvách zrovna nevynikám, ale jedna cizí mě fakt dostala do kolen. Jen jsem litoval, že jsem na ni nepřišel sám. Náš matikář z gymplu vyhlásil, že omluví z hodiny jen člověka, který bude mít opravdu originální výmluvu. Blížil se konec roku, takže to byla výzva. Spolužák Krsák (posléze reparát z matematiky) přišel až na konci písemky. Zato s báječnou omluvou, která zabrala. Prý se tak intenzivně učil celou noc matiku, že vysílením usnul ráno v autobuse číslo dvanáct a probudil se až ve skladištní oblasti za městem.

Poté, co jsem historku dovyprávěl, devět sousedních hnojobijců  přestalo žvýkat držkovku a tupě na mě civěli.  Nikdo se ani náhodou nezasmál.

"Dvanáctka nejede do skladištní oblasti", pomalu a velmi odměřeně pravil nejstarší.

"Tak šestnáctka, ale ten spolužák..." zkoušel jsem to zachránit.

"Šestnáctka tam taky nejede!"

Tak jsem se nestal zahrádkářem. A přitom stačilo jen málo. Kupodivu si na tuhle příhodu vzpomenu celkem často. Je trochu  o netoleranci druhých, ale kvůli tomu není tak zajímavá.  Pro mě zde vzniklo ještě něco, čemu říkám ?princip dvanáctky?. Například vymyslíte geniální projekt za několik miliónů  a nějaký tupohlav s vámi následně povede sáhodlouhou marginální korespondenci o tom, jak je třeba správně nastupovat do autobusu, jak si lege artis  cvakat jízdenku, že do skladištní oblasti je to jiné pásmo než do města a tudíž dvojnásobek.  Pokud budete vědět, že existuje ?princip dvanáctky? a prudiví bezmozci,  tak vás něco podobného nevytočí. Neupadnete do deprese, nebudete si myslet, že to tady všechno stojí za Globální Village prdel a udržíte spotřebu Veltlínského zeleného v celostátním průměru.  

Jo,  a tu historku jsem raději už nikomu nevyprávěl. Dodnes jsem si nezjistil, jaké autobusy jedou do skladištní oblasti.