POD OLTÁŘIKEM

Sobota, 21. 4. 2007

POD OLTÁŘÍKEM

"Na třetí kolej přijede osobní vlak z Prahy Masarykova nádraží, který dále pokračuje do Roudnice nad Labem..." a následuje výčet stanic, jimiž bude vlak projíždět. Toto hlášení je vždy  pro mě zahájením cesty za poznáním a někdy i za dobrodružstvím.

A tak i dnes, 21. dubna, přicházím ke třetí koleji, kde se již  červenají květy vlčích máků. Zdá se to neuvěřitelné, ale letošní jaro maluje své obrazy s překotnou rychlostí a na barvách a jejich kombinacích ani trochu nešetří. Jako by chtělo namalovat co nejvíc obrazů v nejkratší době.

Sleduji z vlaku krajinu a velké překvapení na mě čeká na nádraží ve Vraňanech. Je zde  více kolejí a ty méně používané leží  teď v záplavě žlutých květů. Jezdím tudy několik let, ale s těmito rostlinami se tu  setkávám poprvé. Někdo by řekl, že je to horčice nebo řepka, jejichž žlutá pole  právě v tomto čase dodávají  krajině zvláštní kouzlo, ale není. Ta vraňanská, poměrně vyšší rostlina, vyrůstající  v trsech přímo ze štěrku,  je trochu jiná. Květy - nejspíše složené okolíky, vytvářejí široké deštníkovité koruny. Listy mají  modrozelený nádech... více z jedoucího vlaku nepoznám, ale celkově mi rostlina připomíná tařici, zejména  tím, že roste z kamení, ale je dost neobvyklé vidět tařici ve vodorovném terénu. Možná, že se mýlím.  Pohled na pole těchto zajímavých květin v kolejích  je úchvatný. O rostlinách kolem tratí bych mohla vyprávět....

Vystupuji v Lovosicích, kde se setkávám s našimi poutníky.  Další cesta autem směřuje do vesnice Děkovka, nad níž se tyčí  malebný a  něžný kopec, který má  několik názvů - Oltářík, Děkovka anebo prostě jen Hrádek. Je to čedičový vrch  s nadmořskou výškou 565 m, porostlý listnatými stromy. Na jeho skalnatém vrcholu je zřícenina hradu postaveného  nejspíše ve 13. století. Před několika lety jsme k  hrádku vystoupili a měli jsme odtud překrásný pohled na okolní kopce - Milešovku jako na dlani. Je to velice romantické, řekla bych, "máchovské" místo.

Dnes jsme se vydali na kratší, spíše pozorovací výlet. Sluníčko příjemně hřálo, jen od severovýchodu občas foukal studený vítr. Bílé řasy na obloze, jakoby učesané do pramenů, se sbíhaly k severovýchodu, kde vytvářely jemný závoj. Meteorolog by je nazval jedním slovem - cirostratus.

Z vesnice nás zavedla k úpatí Oltáříku polní cesta lemovaná zleva keři, v jejichž  polostínu svítily bílé květy ptačince velekvětého.  Vpravo louka posetá stovkami květů pampelišek byla u cesty ohraničena velkými kameny. U jednoho z nich kvetla hluchavka bílá, kolem níž poletoval čmelák. Chvilku jsme ho pozorovali a zaposlouchali se do jeho bzukotu. Připomněla jsem si milé a výstižné  hudební dílko Nikolaje Rimského-Korsakova "Let čmeláka" .

Rašící a současně kvetoucí doubrava  nás vítá bílými koberci květů ptačince velekvětého. Les na nás působí svojí velebností. V korunách stromů prozpěvují pěnkavovití ptáci a kdesi se ozývá sólo budníčka lesního.  A je tu opět  čmelák, tentokrát poletuje při zemi zemi a víří  loňské rozpadající se listí. Podél cesty rozkvétají žluté orseje a bílé sasanky hajní, ojedinělá je žlutá sasanka pryskyřníkovitá. Ještě kvete  prvosenka jarní, která se tyčí nad všemi sasankami. Příjemným zpestřením jsou modravé drobné kvítky rozrazilu a  modronachové květy lechy jarní.  Obdivujeme hluchavku skvrnitou s většími tmavě růžovými květy.    Zaujmou nás pravidelné hvězdice listů napovídajích, kde  pokvete mařinka vonná.  A pak objevujeme něco zvláštního, s čímž jsme se dosud nesetkali. Sasanku hajní s nachovými květy.  Nevěřícně si kytičku celou prohlížíme, tvar květu i listů je stejný jako u sasanky hajní, jenom barva květů je odlišná.  Těchto sasanek nacházíme  víc. Že bychom snad objevili nový druh?

Dostáváme se na rozcestí a kocháme  pohledem na rozkvetlé jabloně a hrušně a na skupinky rašících keřů v louce.  Jsme na jihozápadě paty kopce a kolem nás se květena trochu pozměnila do žlutého tónu. Ve velkém tu kvete pryšec chvojka, místy vytváří shluky,  tu a tam pryskyřník a mochna jarní.  Je tu bezvětří, sluníčko praží  a vyláká motýly. Poletují tu bělásci, babočka paví oko a drobní modrásci. Setkáme se ještě s jedním, celkem nenápadně zbarveným motýlem - okáčem pýrovým, který usednul na stéblo loňské trávy, takže máme možnost si ho prohlédnout podrobněji. Poletuje tu i další zajímavý hmyz - různé mušky a vosičky, z nichž nás zaujmou ty, co při letu postávají ve vzduchu jako helikoptéry.
Pozorujeme  krásy kolem sebe a vnímáme tu historii i  tep země, která tu   volně dýchá...

Bohužel čas rychle ubíhá, takže  se  pomalu vracíme stejnou cestou zpět.  To, že sluníčko postoupilo  k západu, přimělo některé sasanky zavřít a sklonit květy, změnily se i stíny v lese. Vycházíme na louku  a ještě se na chvíli posadíme na příjemně vyhřátých kamenech u cesty. Rozhlížíme se do krajiny a rozjímáme nad krásami přírody a jejím božským klidem.  Zaposloucháme se do  ticha, které není úplným tichem, ale krásnou, harmonickou  melodií, třeba ptačí symfonií, letem čmeláka, šuměním lesa.  Nasáváme všemi smysly tu nádhernou atmosféru, abychom si z ní co nejvíce odvezli do svých domovů ve městech a mohli ji předat dál alespoň slovy.

---