Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seOboustranné zatmění
Autor
Lakrov
Prolog
„Vidíš, co jsem říkal...!“
„Nevidím nic; Co jsi říkal?“
Oboustranné zatmění
„Tak tys fakt ještě neviděl nahou holku?“
Neznatelně zavrtěl hlavou a neodpověděl. Bylo jí to jasné; i bez toho zamítavého pohybu. Odpověď asi stejně nečekala; nanejvýš výmluvu.
„To jsme na tom teda oba stejně... Akorát na mně je toho možná víc ke koukání,“ zauvažovala nahlas.
„To bych chtěl vidět...!“
„A že ses teda nedíval, včera?!“ Postavila se tak, aby ani přes oblečení nemohl přehlédnout, o co přišel.
„Nechtěl jsem tě... nechtěl jsem mít navrch.“
„Ale tos přece klidně moh’ a já bych o tom vůbec nevěděla.“
„Včera jsi říkala, že bych neměl, když ty – nemůžeš...“
„Hlavně žes viděl ňáký blbý zatmění; jen kvůli tomu jsi mě ukecal jít běhat ještě po večeři? A já husa se nechala vytáhnout až k těm stromům dole u vody, navíc bosa...“
„Chtěl jsem ti ukázat, něco, co jsme ještě –“ ztichnul při vzpomínce na Měsíc, na řeku, na troúhelníkový remízek a na jeho tušenou podobu s neviděným zákoutím těla. „Promiň, jsem vůl. Když ty jsi taková... Vůbec mi to v tu chvíli nedošlo.“
„Jo, přijímá se. Ale ten fant sis pak vybrat nezapomněl, co?!“
„Ty ses furt chtěla sázet; a nevěřilas, že můžou být vidět dvě najednou; jako v zrcadle, přece... A prohrálas; a nemělas moc na vybranou, co odložit...“
„A tys pak šel přede mnou a asi ses ani neohlídnul; žes mě teda vůbec držel za ruku...?!“
„Přece abys – no jó, já zapomněl, že ty žádného pomocníka nepotřebuješ... Ale zase uznej: Běžel jsem taky bos a jak jsme se koupali, byl jsem... taky jsem na sobě nic neměl; ze solidarity s poraženou stranou.“
A z toho já měla asi co? Z nějaké tvojí solidarity...“
Přikývnul, uznávaje tím neuplatnitelnost svého nápadu.
„Co říkáš? Prý jsem pěkná,“ vypjala hruď, aby ho přiměla k výraznějšímu projevu; aspoň k odpovědi. „Teda já nevím, říká se to o mně,“ pokračovala, když se žádné nedočkala.
„Copak on už tě někdo... viděl takhle – jen tak?“ zeptal se rozpačitě po chvíli.
„Ne, to ne!“ ujišťovala překotně, jak kdyby se chtěla omlouvat nebo si ho udobřovat.
„Ale byla už jsi...“ odmlčel se, aby našel vhodná slova, za něž by se nemusel později stydět, „už jsi s někým – byla...“
Nepokládal to za otázku. Ona si to tak ovšem vyložila a zamyslela se; Jako by se i na takhle jednoduchou odpověď potřebovala důkladně připravit, aby v ní mohla naznačit cosi, podobající se pravdě.
„Nikdo mě ještě nikdy neviděl,“ vystupňovala nakonec své původní tvrzení zasazením do celé věty.
„Takže to bych jako... byl první?“ vyzvídal nesměle.
„Jo, to bys vlastně jako byl,“ přisvědčila.
Z jejího hlasu teď znělo méně jistoty, než před chvílí z jeho.
„Ještě jsme dneska neodběhli ranní trasu,“ vyhrknul náhle bez souvislosti, snad aby ji ušetřil dalších trapných okamžiků. Nebo aby oddálil zdánlivě neodvratné?
„Rozcvička zabíjí múzy, co v nás zůstaly ze snů, ty trasére,“ zasmála se a vzala ho za ruku. Tak daleko už se dostali i včera.
„Dohodli jsme se přece, že...,“ pokusil se aspoň slovně o odpor. Neohrabané dlani, jíž mu přikryla pusu, se však nebránil.
„Nevěděla jsem, že ta dohoda platí i když tu nečíhají žádné zvědavé oči – teda až na jedny, možná...“
Chtěl si stoupnout, ale zase si to rozmyslel.
Pustila ho, o krok couvnula a rozepnula si dva vrchní knoflíčky od pyžama.
„Když já nevím...,“ podíval se na ni nesměle. Pak zavřel oči a pro jistotu schoval obličej do dlaní. „Radši až celou najednou. Takhle je to takové... To se nedá vydržet bez – bez napětí.“
Zvedl paty na pelest a skrčil kolena pod bradu; jako by mu byla zima. Slyšel, jak odložila pyžamový kabátek. Věděl, že má pod ním ještě košilku; toho si nešlo nevšimnout. Ucítil závan voňavého vzduchu, jak ji přetáhla přes hlavu.
„Už...“ špitla. Neznělo to vyzývavě, spíš jako otázka; opatrná otázka.
„Ještě ne, až to bude všecko,“ upozornil.
„A jak víš, že to není všecko? Ty švindluješ! Ty se koukáš!“ předstírala, že se zlobí.
„Nekoukám, za koho mě máš?“ zahučel do dlaní, „To jsem moh’ už večer a nekoukal jsem. Ale nejsem hluchej – to jsem se naučil díky tvojí...“
„Neděkuj jí, nezaslouží si to,“ zarazila ho šeptem; Znělo to vlídně, skoro něžně.
„Tady by to přece bylo slyšet, kdybys přešlápla,“ vysvětloval. „Nehnulas nohama z místa. Jak by to teda asi mohlo být všecko? Máš na sobě ještě...“
„A jak seš si najednou tak jistej, co všecko ti chci ukázat?“ odsekla.
Odpor nečekal. Teď určitě ne. Ale v duchu si přiznal, že si jistý, co mu chce ukázat, není; stejně jako neví, kolik toho na sobě ještě má. Jestli jeden nebo dva kousky oblečení. Vzpomněl si na včerejšek, na chrastítko, na hru o fanty, na vyzuté tretry a na to, jak řekla, že by si sundala radši plavky než sluneční brýle... A na to, jak si je pak sundala...
„Víš –“ přetrhla jeho snění, ale hned pak se odmlčela, „asi bych ti to neměla říkat...,“ ubývalo v ní s každým slovem jistoty, „s tím před tebou, to bylo spíš jen takové skoro jako. Byl to jeden od nás. Bylo to tak nějak – ze sportu; honem urvat jinde, o co jsme byli ošizeni. Brát tu krásu ze druhého konce, než ostatní, rozumíš?. Ale s tebou je to teď jiné. Je to... promiň, nevím, jak to říct.“
„Mně to teda připadá pořád stejné,“ dělal že nechápe; jako by si ji chtěl dobírat nebo ji dokonce urazit nezájmem. „Oči jsem přece ještě neotevřel,“ zazvonil z jeho hlasu odlehčující smích.
„Nakreslíš mi – jak’s to včera říkal – ten umouněný Měsíček před zrcadlem?“ Mluvila teď hlasitěji. Asi schválně.
Její přešlápnutí mu přesto neuniklo.
„A – i když ty bys možná chtěl, aby to zatmění zůstalo ještě chvilku oboustranné – vsadím se, že už to bez podívání nevydržíš!“
„A kam ho mám nakreslit, abys to...“
„Sem,“ nahmatala jeho ruce a přiložila si je k bokům. Konečky prstů se jala zkoumat odraz svého těla, zrcadlící se v jeho tváři.
+––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––+
| o o oo o oo oo o o o o o oo o o o o |
| o o o o o o o o oo o o |
| o o o o o oo o o o o o |
+––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––+
61 názorů
Pro Bert_Hoffman: Taky používám firefox a taky se mi to (zobrazování jen úvodu textu) občas stává. Zřejmě se nejedná o potíže způsobené typem či verzí prohlížeče, ale o "vlastnost" písmáku. Po refresh(-nutí) se text obvykle zobrazí v pořádku.
Pro Bert_Hoffman: Kód pod textem je Brailovo písmo. Děkuji za návštěvu a komentář.
William Goat
23. 12. 2014Lakrov : díky za avízo
No teda...toto dobre napsat a drzet tomu porad latku, to je dost dobry!
Pro K3: Děkuji za obsáhlejší zamyšlení a to nejen nad povídkou samotnou, ale i nad reakcemi čtenářů. Oceňuji tež tvou luštitelskou trpělivost :-)
Pro srozumeni,Benji a Frajarka: Děkuji za tiché ocenění.
Konec nebo začátek?
Tvoje povídky jsou plné citu. Smyslplné. Osobité nápady. Zajímavé pointy.
Z téhle vyzařuje bezelstnost, upřimnost, touha.
Teď, když jsem dočetl spoustu odezev, zdá se mi že se dost čtenářů zabývá povrchními věcmi a to důležité jim uniká. Pro mě jsou dialogy reálné. Pokud se sejdou dva lidi podobného ražení, stejně citliví. On je stydlivka, no a co? Jako celek je povídka velmi pěkná.
Tip.
Pro Vigan: Nedožrala, s těmi nulami a jedničkami máš pravdu :-) Díky za návštěvu a názor.
Děkuji všem dalším čtenářům za návštěvu a zanechání komentáře či ocenění.
Pro Arcs: Tvému komentáři moc nerozumím. Jako by se z něj část ztratila.
Pro Květoň Zahájský: Děkuji za ocení komplexnosti :-)
Pro Oldjerry: Milostná scéna měla působit velmi nesměle, takže děkuji, za ujištění, že tomu tak opravdu je.
Pro Pečený medvěd: Děkuji za rozbor, nešetřící otázkami. Mělo jim být víc než patnáct, spíš skoro dvacet, ale připouštím, že se na některé situace dívám z celkem vzdáleného věkového nadhledu, takže vidím spíš to co chci vidět, než "obecně praktikovanou" realitu. Nad uvěřitelností přímých řečí se zamyslím; díky za upozornění. Mluvčí je sice starší, než tvůj předpoklad, ale i tak... Odehrává se to na přelomu 80. a 90. let.
Pro Evženie Brambůrková: Těší mě, že připomnělo...
Pro Danny: Díky za ocenění pracně skrývaného konce.
Pro Monanarch: Díky za ocenění prologu a přemýšlím, zda je úsměvný sám o sobě nebo až po dočtení povídky.
Ještě jednou všem dík plus ještě jedno avízo.
Evženie Brambůrková
02. 11. 2014Za tu připomínku něčeho dávného.*
Decentní milostná scéna. Citlivá bříška prstů zvyklých číst Braila odhalí i detaily, které oko nezachytí... *
Květoň Zahájský
02. 11. 2014Skvělé. I s prologem a závěrečným rébusem.
ňák slýchám i užívám běžně (ono, říkám nějak, ale stáhne se to tak, že ve skutečnosti...)
dobré, jo, já bych to teda nevydržel a zalomil to s nima už v půlce:)
Pro Zuzulinka: Děkuji za návštěvu a snahu o dešifrování. Posílám jěště několik dalších avíz, za něž se nezájemcům omlouvám.
Co je tam napsáno tím braillovým písmem?...to jediné nepřečtu
Jinak díky moc, vážím si toho a tipuji. Krásná věc.
Pro Zuzulinka: Tvá povídka Ryba mi čímsi vzdáleně připomněla tuhle moji starší povídku. Třeba se ti ji podaří dočíst, a ne-li, nic si z toho nedělej :-)