Všichni mí andělé I

Po dlouhé době bylo zase teplo a já neodolala a šla do práce ve vysokých podpadcích a krátké sukýnce. Věděla jsem, že toho asi budu večer litovat.

Celou odpolední směnu jsme ale všichni kmitali, nebyla to prostě jedna z klidnějších směn. Mimo jiné perlila jistá Andulka, která namalovala jímavý obraz na zeď vedle postele – svou stolicí. Šli jsme ji umýt a to se jí nelíbilo. Začala nadávat.

„Andulko, to nemůžeš, to jsou ošklivá slova, ...“ tiše jsem jí domlouvala.

„Ale můžu, jsem totiž blázen, víš?“ Mrkla na mne Andulka.

Andulku jsem měla ráda.

Už byla tma a já kontrolovala mechanicky jednu z pacientek a trpělivě čekala, až se napije. Mezitím jsem tiše přemýšlela o svých starostech. Nedávno jsem totiž čekala miminko, a když se přestalo hýbat, lékaři řekli, že mu prostě přestalo bít srdíčko. Byla jsem smutná a přemýšlela jsem o tom, jestli to byla holčička, nebo chlapeček.

„Je teď s tvými anděly,“ ozvalo se ze tmy.

Z postele Andulky svítila jen dvě černá živá očička.

"A byla to holčička."

Věděla jsem , že jsem nahlas neřekla ani slovo. Ale také jsem věděla o tom, že Andulka má tenhle dar. Většinou se to stávalo, když už byl klid a Andulka začala odpovídat člověku na to, co si myslel. Kolegyně to nezaznamenaly, protože mumlání bláznů totiž vypouštěly. Měla i odhad na lidi. Když jednou vpadla na pokoj, kde byla Andulka, kterou jsem krmila má mladší sestra, mrkla na ni a řekla: „Hele, generál přišel.“ Lépe by jí nemohla charakterizovat. Když přišel nový sanitář, u kterého mi ani tak nevadilo, že byl hloupý, ale on byl i zlý, koukla a řekla: „Ty si ale hloupej pařez, viď?“ Když ji štípnul, poznamenala, že ještě k tomu zlej.

„A není jí smutno, jako mě?“ Chtěla jsem vědět na Andulce.

„Měla bys jí pustit, zůstává tu kvůli tobě.“

„Protože jsem smutná?“

„Jo, andělé jí odvedou, až jí pustíš, tu tvojí Růženku.“

Nikdo nevěděl, že jsem měla připraveno tohle jméno. V práci ani doma se o tom se mnou nikdo nebavil, aby nezranil mé city.

„Tak já jí pouštím, tam jí bude líp s anděly, ...“ stekla mi po tváři slza.

„Nebuj, bude to dobrý, ...“ ujistila mě Andulka.

Na konci směny jsem vylila studenou kávu, kterou jsem nestačila pro mnoho práce dopít. Směna se kvůli komplikacím na oddělení protáhla a já předávala službu místo v deset večer o půl hodinu déle. Než jsem se osprchovala a převlékla, bylo jedenáct. Vzdychla jsem, když jsem obouvala na nohy vysoké podpadky. Teď teda lituji, co bych dala za tenisky.

Když jsem byla již téměř doma a procházela tichou ulicí na kraji města, začala u mě brzdit dodávka. Chtějí se na něco zeptat, napadlo mě. Ale začaly se otevírat postranní dveře i dveře u řidiče a oba muži vylézali ven. Hned mi napadlo, co se říká, že v noci takhle chytají osamělé ženy a nutí je pak pro ně pracovat. Bydlíme totiž kousek od hranic. Nohy mi vrostly do silnice a já se začala modlit: „Panebože, prosím, pomoz mi, ...“ V tom jsem za sebou uslyšela kroky. Někdo tam jde, podle zvuku nějaký velký chlap, minimálně v kanadách. Tak křupal štěrk na kraji silnice. Oba muži se zadívali za mne. Aniž něco řekli, zalezli zpět a auto se rozjelo. Po třech metrech opět zastavilo a řidič se staženým okénken díval nevěřícně za mne. Nakonec s kvílením brzd odjel. Ohlédla jsem se. Nikdo za mnou nebyl. Nikdo. V té ulici není kam uhnout. Z jedné strany přehledné pole, z druhé ostnatý plot. Rozeběhla jsem se domů, byl to již jen kousek. Tak můj anděl strážný nosí kanady, napadlo mě pobaveně. „Díky,“ poslala jsem tam nahoru.

O týden později přiběhla na sesternu uklízečka s vykulenýma očima: „to by jste nevěřila, co se mi na třináctce stalo, vytírala jsem, myslela jsem na to co dám večer mužskejm k večeři, ...a ozvalo se od té, co má postel na kraji – né abys je šidila, budou hladový, ..."