Naděje

Je sněžno... mi prostě musí připomenout je smažno, lepě svihlí tlové batoumají se v dálnici, chrudošní jsou borolové, na mamné krsy žárnící. a odvést mě jinam. pobledlé ryby – podobné jazykům tvarují v proudnicích bezbarvá slova – tak mluví zrcadla a uvěřím v listí, a brzy mě rozmetá vítr. tato místa ke mně promlouvají nejsilněji.

Víš, to o tom trčení vidlí... měl jsem na mysli mimo jiné třeba tohle: "Tento autor by měl opravdu zapracovat na svém stylu a možnostech (pokud nějaké jsou) a až poté rozdávat rozumy jinde." Jsi skutečně průhledný. Ano, "rozdával jsem rozumy" i pod tvými texty. Psal jsem o jejich řadovosti, zaměnitelnosti (do redakce Hostince mi chodí kila obálek s podobnými). Jinde jsem napsal, že jsi kýčař. A ty pak přijdeš a žereš si pod mými texty ocas, bílý hade, a zapíjíš to osobní žlučí. Jak nízké.

"Mstivý kýčaři" ? Odporující si argumenty? 3. osoba? Výsek recenze? Ano, i tak se dá reagovat :-) A vidle vždycky čouhají z hnoje toho druhého, že?

Mně se 'líbí', jak je poznámka důsledně psána ve 3. osobě, jako by to byl snad výsek nějaké recenze.. Přitom ta dikce, vzájemně si odporující argumenty - opravdu mizerně předstíraná erudice (a 'o co ti jde' z toho čouhá jak vidle z hnoje, mstivý kýčaři). Ale snaha se cení.. ;-)

Poezie pro poezii. Bez jasného vektoru, bez rozmyslu, bez prvotního tušení, kam mě verše zavedou. Alibistické hlavně v tom, jak autor v rámci nakupení slov poskytuje čtenáři - a je jedno jestli programově nebo prostě přituple - onu úlevnou možnost "vzít si z jeho veršů to, co uzná za vhodné". Chybí tu jasná a umná páka, která by v důsledku přece jen přiklonila misky vah na stranu autora, aby bylo cítit, že ON to tak chtěl, že ví o čem píše. Sebestředná interpunkce, která vyvolává pocit, že autor ví něco i o dynamice výpovědi, je pak již jenom medvědí službou samotnému pachateli slov. Obraty typu "nesvedu zpřítomnit jediné gesto" či "připíjet na zdraví mrtvým" smrdí topornou načteností a snahou povznést tok nemastných neslaných slov k jakés takés výpovědi. "Tvarovat v proudnicích beztvará slova" je výstřel do vlastních řad, možná přece jen masochistický. Výkřik hluchoněmého autora, který blekotá hlouposti, protože sám sebe neslyší. Klišé superklišoidní "uvěřit v listí" je už jen facka vnímavějšímu čtenáři. Tento autor by měl opravdu zapracovat na svém stylu a možnostech (pokud nějaké jsou) a až poté rozdávat rozumy jinde. Je nezralý, něco hledá a vystavuje na odiv ono neumělé hledačství.

tváře jak sklenky... *

...nám se líbí, co napsal elektrický inženýr - a naděje, ta bejt dycky musí, dycky. Jinak do de do kelu. Báseň přijde nám chvílema jako umělá kytka, ale pro to, co jsme už napsali, tipujeme.

moje neklidné a podvratné já tipuje*

Začiatok prvej ma velmi zaujal, v druhej básni aj viac toho, predovšetkým ale "uvěřím v listí a brzy mě rozmetá vítr"

Už jen ta věta "smysly mi vnucují účast na bytí netečných věcí" mne vede k TV

neumím psát smysluplné názory, prostě to na mě působí příjemně

díky za tu cennou zpětnou vazbu..

Vícekrát jsem přešlapoval u obou textů a cosi ve mně vzdorovalo a současně mne přitahovalo. Mám už jakási léta a ještě donedávna jsem měl a vlastně místy mám stále pocit, že bilancovat je zbabělý útěk a nanejvýš momentální málo cenná emoce. A je to v podstatě optimistický přístup. Na druhou stranu v sobě nosím otázku, jak dlouho lze a jestli vůbec v sobě odkládat možná i povinnost se s těmito emocemi a životními prožitky vypořádat, tím spíše, že je to to nejpravdivější, co můžeme sdělit a co vytváří mosty k lidem okolo. A právě tyto mosty v obou tvých básních vnímám. A nyní, jak na mně působí výraz obou textů. Zdá se mi, že jsi si oblíbil obraz ...masitost... zatímco v jiné tvé básni jsem ho nepřijal, tady už ho začínám vnímat jako vyostřený protest, přesto se mi zdá, podobně jako obraz ...sněžno... jako dvě místečka (sedlo by mi víc prosté ...zasněženo... nebo ...sníh...), že trošičku vyčnívají z tvých vyrovnaných textů, kdy melancholie je sice přítomná, ale jen jako přirozený doprovod silnější potřeby sebezáchovy. Mimochodem, ale jde jen o můj subjektivní pocit, se mi zdá, že ve svých jiných textech jakoby jsi byl úpěnlivější v hlídání si nostalgické hladiny svých emocí, tady jsi uvolněnější a pro mne je to i slušivější. Za velmi osvěžující považuji např. obraz s listím, listí jako takové je často v básních zmiňováno, ne ovšem s takovým myšlenkovým a ještě více emotivním nánojem jako zde, a podobných nápaditých obrazů je zde více.

Rajmunde, když Tobě je, ve vší úctě, někdy složité z jedné otázky porozumět. Naděje, malý oblázek v dlani zmizel a není kam... a teď vážně: Mluvit o vyčerpanosti zrovna tady nebude moc dobrá trefa. Druhý text má alespoň navenek podle mého vcelku spontánní charakter, což u Egilových straších textů, které se snaží vycizelovat do dokonalosti kolikrát až strojové, není zrovna obvyklý jev. Oba texty pak přinášejí docela jasnější obrysy, než větší část jeho básní z poslední doby. Nezastírají význam tak hluboko pod nánosy slov a délku spletitého textu, jsou podle mého plnější, strohost jim v tom prospívá. První je sice velmi tichá, ale u Říjnové mám pocit něčeho, co si pamatuju z textů Ivana Diviše, totiž vzdoru. Tohle už není ona tichá melacholie, se kterou Egil tak často koketoval v počátcích v Dědečkově úlu.

*

V obecné poloze - každý autor má období t.zv. vyhořelosti. Cítí to stejně jako zánět nervů a snaží se to léčit. Zbytečně - ono u skutečných autorůů to celkem rychle odezní a pokračuje se v načaté linii. Někdy s malouzměnou stylu... Přestavování starších věcí, u nichž člověk nachází spoustu chyb, které v době vzniku díla nevnímal a neviděl, je celkem normální... slabší už je reedice neupravených a kdysi úspěšných věcí. V tomto případě se to dá v rámci komunity považovat za malý a celkem hloupý podvůdek. Pokud to neodhalíte - nic se neděje - pokud to odhalíte - běžte dál a na autora si to pamatujte. Když to objevíte u mně, řekněte si: dědek pitomej, už si nepamatuje, co publikoval a co ne... Závěrem - já tuto neznám a líbí se mi. *

...u tebe (v textu) připadám si často jako pod silným ledem - je neporušenej a já vidím jen nade mnou kmitající se brusle... ....a jezdívá na tom rybníce nade mnou pravidelně holka s velkou mašlí : tu (už) poznám jako první...

právě že vůbec nic podle mě, spíš žárlí

Samozřejmě, jinak bych to nedělal, marvine. A říká si to kritik

líbilo /nikoli planě lichocení. ale sobě zalichotím - jsem citlivá a inteligentní. kdo je urvisu?/

*

*****

nerozumím, ale líbí

výborné!

Být básnicky vyčerpaný - tak se tu říká tomu, když někdo najde styl a začne skrze něj mluvit i vícekrát nežli jen poprvé. Mě se naopak líbí, že se člověk už nemusí crcat s komentováním stylu a může hledat obsah nesený jistou formou.

No to víš, že jo. Zde mezi - při vší úctě - většinou říkačkami, skutečná poezie potěší... *

"Uvěř v listí a brzy tě rozmetá vítr." Něco jako permanentní varování, platné nejen v čase obnažování stromů. *T

*

první část naprosto neuchoputelná, ale výborná...za dojem*

Šmarjá, čtěte, prosímvás, co píšu(všickni). Egile, Tvoje odpověď-raději mlčím..a foto na to ještě hodí třešňu! Jinak je mi text včetně obsahu něčím blízký, asi bych tak nějak psal, nevymýšleje hověziny.

mám pocit, že ses už básnicky vyčerpal - souhlasím s Raimundem!

* Působí na mě tísnivě. Nevím jestli navzdory nebo právě díky názvu.

Rajmunde, pokud se jedná o edit. starého textu, píšu to vždy do prologu.

****

Říjnová ***

Jaký je rozdíl mezi uplynulými básněmi, které renovuješ a čerstvými?