Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seKouzlení
13. 10. 2010
38
35
2381
Autor
synáček
v postroji času není šance k svobodnému žití
den za dnem za rokem rok
se
střídá
pod bičem času
ohýbáme
hřbet
hrníček rosy
pramínek vlasů první lásky
kamínek z boty dítěte
to všechno
bylo
včera
dokud
se rozednívá
spějeme do naděje
láskou nám duše prohořívá
a
čas
je
pouhý
divák na scéně
35 názorů
vločkatančíjazz
21. 05. 2012
avox: Díky za komentář i tip. Jde o tu lásku, pouze láska dokáže, že se z krutého otrokáře času stane jen pouhý divák, který nás (již) nemůže ohrozit. Láska je věčná, nikoli čas…
čtu si pořád dokolečka, od "hrníčku rosy" je prostě půvabná! začátek mi přijde, že si s koncem protiřečí... jakápak nesvoboda, jaký bič nám hrozí od pouhého diváka na scéně... člověk si může na chvíli podmanit čas, učinit z něj diváka, navždy nad ním zvítězit nelze, i na ten ohnutý hřbet nakonec dojde... vlastně to tam všechno patří... promiň, že jsem se ti tu tak rozpovídala, opravdu mne velmi zaujala */
kouzelná_květinka
17. 10. 2010
Myslím, že občas zastavit čas ne dokonce nezbytné, aby se člověk mohl trochu nadechnout života *t.
sharene.de.maire
13. 10. 2010kluci hurá za balónem
13. 10. 2010
...ten neúprosný v nás
odkapává s námi
a my s ním
něco ulpí
v plášti minulých dní
to krásné navěky
ale i skvrny
odhazujeme ho každé ráno
se svítáním
s nadějí
má co dělat
někdy
ale každý večer
se na nás
zase nalepí...
...;)*
Armand: Tvá kritika je sama o sobě poezií… krásnou a něžnou zároveň. (A opět ta Tvoje neskutečná hloubka… děkuji).
je jako když otvíráš dveře do komnaty, kde leží tvá milovaná ... prvně zaváháš, tak jako v první strofě, pak otevřeš a spatříš ten pokoj jehož součástí je i lůžko a její spící tělo, to je projasnění, vlna vzpomínek jako ve strofě druhé a nakonec je dotek probuzení a tím dotekem vystupuješ z času, protože opravdu krásná je třetí strofa. Ta sama je básní. Ale ty dvě první k ní patří tak, jako je otevření dveří a pár kroků nutných k překonání prostoru, k dosažení blízkosti, ze které je možné se dotknout. :)
*
renegátka: To, čemu říkáš „umím zastavit čas“, tak to je přesně to vystoupení z řeky o němž mluvím.
Z řeky času, také nejde vystoupit, teda jde, ale to už se nemůžeš vrátit.Já umím zastavit čas, jen když jsem na něco soustředěná a ztratím pojem o čase.
Moc všem děkuji… jsem rád, že jste tu byli.
Robinia: Často si myslíme, že máme času málo… „šlape nám na paty“, nebo ho vůbec (tak nějak) málo zbývá. Čas se ale (žádným kouzlem) zastavit nedá, stejně tak jako valící se řeka. Stojíme-li v ní, je stejně nezadržitelná. Je proto velmi moudré z ní vystoupit…