Literární kleptoman

Čtvrtky jsem vždycky choval ve zvláštní oblibě. Možná proto, že mi, polygamie nepolygamie, přirostly k srdci víla Amálka s makovou panenkou, jistou Manku Rumcajsovou nevyjímaje, snad, že jsem byl později sečtělý Robinsonem Crusoe, který se rovněž pokaždé nedočkavě těšil až přijde Pátek, jisté však je, že moji náklonnost do značné míry formovaly tzv. "knižní čtvrtky", kdy se v dobách marného budování socialismu na pultech pravidelně objevovaly nové svazky.

Dodnes, pokaždé když jdu kolem výlohy knihkupectví, mám neodolatelné nutkání vstoupit, přestože to mám od manželky zakázáno. Jmenovaná je totiž reprezentantkou názoru, že se nejedná o chrám kultury, ale o černou díru, ve které mizí značná část našeho rodinného rozpočtu.

Před nějakým časem jsem zahořel pro myšlenku (ani nevím, kde se ve mně vzala, patrně nějaké samovznícení), totiž, že když si chce člověk něco přečíst, může si to přece sám napsat. I slovo bylo učiněno skutkem.

Ano, už mi nic nebrání stát se nejslavnějším literátem v celých Čechách!
Tedy... V celých Čechách pod Kosířem, najmě u nás, v Mánesově ulici. Inu, proč ne?
Takový spisovatel nemá nic jiného na práci, než celý den sedět u stolu a psát, přispívat do novin, hlásit se o slovo a na besedách podepisovat výtisky svých nových románů. To vím bezpečně, protože jsem se kdysi jedné besedy s romanopiscem zúčastnil.
Když se proslechlo, že bude mistr podepisovat také knihy, zaskočil jsem o přestávce do řeznictví a nakoupil něco drštěk, v naději, že by mi mistr podepsal i bachor a čepec. Ten se však ohradil, že nemá recesi rád. Kdo by taky miloval pokles reálného hrubého domácího produktu. Musel jsem mu nakonec to pero vrátit, ale jeho profese mi natrvalo učarovala. Zaobírám se nyní řadou rozličných koníčků různého stupně ušlechtilosti, z nichž k těm významnějším řadím sepisování příběhů a jejich zveřejňování na internetu.

Opojení samochvalnými myšlenkami a pyšné nadouvání se nad prvotinami mi však vydrželo jen krátce. Zjistil jsem totiž hroznou věc.
Donedávna jsem se domníval, že všechny mé nectnosti už stačila odhalit a pojmenovat manželka. Ta se problematikou mých povahových vad zabývá už dlouhé, téměř geologicky významné období. Leč mýlil jsem se.
Jsem kriminálním živlem a literárním desperátem! Jsem grafogaunerem, ničemným plagiátorem, licoměrným napodobitelem a padoušským imitátorem! A nebýt náhody, ani bych se, lumpa jednoho, neodhalil.

Občas se mi totiž přihodí, že píšu pod vlivem. Tedy, nikoli pod vlivem kouře exotických travin, či konzumace toxických nápojů. Pod vlivem četby. Četby! Je to tak.

Ruku na srdce, nestalo se už, že by vám nějaký citát utkvěl v paměti natolik, až jste jej bezděčně adoptovali? A teprve po nějaké době jste se při četbě podivovali: "To je nehoráznost, ten lump to ode mě musel opsat! No jo, a koukám, už před pětatřiceti lety!" Nestalo se vám to?

Zrovna tak jako vy, jsem donedávna taky kroutil hlavou, a vidíte, stalo se. Jsem literární kleptoman. Pokud si dáte práci s podrobným studiem mých povídek, z drobných uloupenin nepochybně poznáte, kterými autory jsem vzdělán. Tím vás pochopitelně nechci nutit k četbě. Úplně postačí, když mi budete věřit. Ostatně, když člověk sám na sebe donáší a ještě se nazývá prašivým skunkem, proč mu to nevěřit, že?

Kdysi se na kleptomanii předepisovalo odebrání orgánu, jímž byl uvedený delikt spáchán. Nejčastěji ruky. Tato léčebná metoda byla poněkud nehumánní, avšak překvapivě účinná. Škoda, že se od ní časem upustilo. Díky účasti široké veřejnosti měl zákrok i silné preventivní účinky, srovnatelné s metodou očkování.

Už jsem si naordinoval užívání vařící vody, nošení ortopedických španělských přezůvek, rehabilitační protahování skřipcem, ale stále to nepomáhá. Patrně se jedná o nemoc chronickou.

Tak co myslíte, levou nebo pravou?