Úvaha o jménech

„Co to píšeš?“ zeptala jsem se, když jsem po návratu z práce nalezla synka u stolu skloněného nad sešitem. Úkoly obvykle psal až v mé přítomnosti, nanečisto a po kontrole správnosti přepisoval úhledně do školního sešitu. Chodil do třetí třídy a do družiny, ale měl už na krku klíče a z družiny odcházel sám, takže býval doma dřív než já.

„Dělám si seznam, abych věděl, kolik znám člověků,“ odpověděl bezelstně. Říká se, „kolik znám lidí“, řekla jsem mechanicky a nakoukla mu přes rameno. V sešitě s pečlivě očíslovanými řádky byla už spousta jmen, některá i v různých obměnách, jen tak bez ničeho. Pokud se vyskytlo příjmení, bylo před ním „pan“ nebo „paní“.

„Co to bude, chystáme nějaký mejdan, nebo co?“

„To ne, ale jsou pro mě důležití, tak abych na ně nezapomněl,“ odpověděl můj rozumbrada, „ale to je dobrý nápad, podle toho seznamu bychom je mohli pozvat, třeba až budu mít narozeniny,“ začal rozvíjet tu myšlenku.

„To sotva, narozeniny máš o prázdninách, to jsou děti různě u babiček nebo na táboře,“ odpověděla jsem. „A proč jsou důležití?“ zeptala jsem se jen tak, aby řeč nestála a začala jsem chystat večeři.

„Tak třeba Péťa, sedí se mnou v lavici, nebo tihle kluci, s těmi hrajeme fotbal a Kačka mi půjčila zelenou pastelku, když se mi ta moje zlámala…“

„Dobře, ale co tam dělá paní Bucharová nebo paní Hučková?“ Paní Bucharová byla invalidní důchodkyně, pohybovala se pomocí dvou francouzských holí, svět se jí smrsknul na vyhlídku z okna a posezení na lavičce u dětského pískoviště. Paní Hučková, taky už důchodkyně, byla naše sousedka na patře, pečovala o postiženého vnuka. Chlapečkovi bylo jen o rok méně než mému synovi, otec od rodiny odešel, prý nesnesl pohled na dítě, jehož vývoj se v útlém věku zastavil a matka, z obavy, že by vadil i případnému novému partnerovi, uklidila dítě k babičce. Občas jsme si povídaly, vlastně bych měla říct, občas jsem ji nechala vypovídat, měla toho tolik na srdci a nebyl nikdo, koho by to zajímalo. Hračky, kterým moje děti odrostly, stěhovaly se „naproti“ stejně, jako zachovalé kousky oblečení.

„Paní Bucharová je vždycky v okně, když jdu z družiny, tak ji pozdravím a ona si se mnou povídá, jak bylo ve škole a tak. Je hodná a asi je jí doma smutno. A paní Hučkové vždycky podržím dveře, když jede s Radkem na procházku. Řekla, že jsem hodný a že tě mám pozdravovat.“

„Tak jo, a úkol dneska psát nebudeš?“ přerušila jsem to povídání. Pochopila jsem důležitost toho seznamu a cítila jsem se polichocena, že moje jméno v něm má pořadové číslo jedna.