Gender

Gender

       Pivní společenství se začalo opět pomalu do podloubí scházet. Ve dveřích od kuchyně stála nedočkavě paní Alžběta. Na její tváři bylo vidět, že má vážné starosti. Konečně se dočkala.

        „Jé, pane inspektore,“ se šťastným úsměvem uvítala Alžběta pana Hanáka, „to jsem ráda, že vás vidím. Četli jsme s Alenkou v časopise Moje chvilky pohody, že my ženy jsme genderově nevyvážené, a melou tam něco o tom, že by se to mělo změnit i v češtině. Vrchní kuchař Rynholec tvrdí, že už bylo na čase. Vy o tom určitě něco znáte, že jó?“

        „Dobrý večer paní Alžběto,“ zahlaholil pobaveně Hanák, „to víte, že o tom něco vím, ale tím se nemusíte vzrušovat. Jde o intelektuální výmysly, kterých je v poslední době jako hub po dešti. Jsou věci důležitější, například, co jste nám dnes připravila a čím nás oblažíte.“

       „Paní Alžběta vás určitě oblaží,“ vložil se do oslovení Hanáka velký Zdeněk, „ale napřed si přece dáme napěněnou plzničku.“

       Hned začal pokládat první půllitry a za ním se přidal Fanda s další dávkou oblíbeného tankového potěšení. Několik pánů zatím chybělo, ale mimo Boudy, co hlídá vnuka a Dolanského, který chytil ryto na Karlštejn přijdou určitě všichni.

       Dotaz paní Alžběty zaslechl i redaktor Kolda, který si notně zavdal z půllitru a řekl paní Alžbětě:

       „To se těžko vysvětluje, ale nemohu souhlasit s tím, že by to bylo vůči ženám snižování jejich postavení. Podívejte se třeba, proč se říká panenská příroda a nikoliv panická, že. Zde jsou ženy povýšeny.“

       „To by byla úplná blbost,“ prohlásil drogista Bouček, „já vím, že vy už jste zase u svých včel v panenské přírodě, ale panictví má s přírodou společné jiné věci. Pokud se pamatuju, tak zrovna já jsem přišel o panictví v přírodě. To se nedá míchat, nehledě na to, že název panická příroda je vošemetný používat, aby se to nekvalifikovalo jako šíření poplašné zprávy.“

       „Máte pravdu,“ upřesnil doktor Kárný, „pánové, za to je až osm let. To není legrace.“

      „Vono na tom něco je přátelé,“ přidal se recepční Čtvrtník, „když se nad tím trochu zamyslíme, tak to cítíme. Tuhle se mě ptal ředitel, kterej vrátnej bude sloužit v neděli, a při tom jedinej chlap jsem tam já, ostatní jsou ženský.“

       „Já si myslím kolegové,“ prohlásil pan Váša, když si utřel rty po notném doušku, „že bychom se neměli snažit kontrolovat, jak lidi mluví. Je to divné a k čemu to potřebujeme.“

       „Jestli mohu,“ přidal se inženýr Doubek, „tak já si myslím, že naopak, na tom, co říkáte, přece jen záleží. Co když si nejste jistí pohlavím jiné osoby, nebo mluvíte o nějaké skupině. V takovém případě by genderově neutrální výraz byl na místě.“

       „Prosím vás, co to je ten genderový výraz,“ rozhořčeně se ozval fotograf Chudoba, „ve vývojce leze každá tvář stejně, i když je expozice různá.“

       „Jak se vůbec přišlo na ten název gender,“ vpadl do debaty dychtivě drogista Bouček.

       Jó, gender,“ snaživě se ujal vysvětlené redaktor Kolda, „dneska o tom mluví kdekdo i obyčejný lidi. Nějak se slovo vcuclo do veřejnosti, jako kdyby tu bylo odjakživa a každej tomu rozuměl. Jenže je to složitější, než by jeden řekl.“

        „Vždyť povídám,“ doplnil Bouček, „každej o tom mluví, ale nikdo tomu pořádně nerozumí.“

         „Původně to slovo pochází z angličtiny,“ pokračoval Kolda, „znamenalo to rod. Tedy živočišný a gramatický. Teď už to má jiný význam, ukazuje to na rozdíly mezi muži a ženami. Postupně se to dostalo do češtiny a vůbec do normální běžné mluvy.“

       „To je jasný,“ přidal si polínko doktor Kárný, „biologický rozdíl mezi mnou a mojí manželkou vidím zcela zřetelně na pohlaví každý večer, než jdeme spát.“

        „No, a v tom to je,“ pokračoval Kolda, „existují dva gendery, mužský a ženský, ale vytvořily se sociální rozdíly v chování a hodnotách mezi muži a ženami. Jde o rozdíly v tom, že mužům se přisuzuje síla, odvaha, tvrdost, dominance, kdežto ženám třeba slabost, bázlivost, citovost, laskavost, podřízenost.“

       „Už to vidím,“ přidal se zkušeným slovem pan Váša, „takový ženský gender, odvážná, drzá, dominantní fúrie, drží na uzdě mužskýho gendera podpantoflem a ani si neškrtne.“

        „To je všechno v genderových rolích,“ trochu s rozpaky se snažil Kolda vysvětlit charakteristiku, „od každého se čeká určité chování, postoj a míra hodnot na základě jeho genderu. Od mužů se čeká jiný stereotyp jednání než od žen."

       „Co když ale ženský gender tluče mužského gendera,“ nasadil zajímavý problém všetečka Bouček, „vrazí mu pár facek a on se ani nehne.“

       „To je ovšem zcela něco jiného a podle toho se tito jedinci chovají genderově opačně,“ zakroutil hlavou Kolda, „a jsou zpravidla označeny nějakým cejchem. Když svoji roli neplní a porušují uznané konvence, jsou z nich devianti.“

       „Je to asi taky tím, že si lidi zvykají na nový trendy jen pomalu,“ dodal doktor Kárný.

        „V některých oblastech je to dokonce velmi problematické,“ nastoloval Kolda další situace, „mužské pohlaví se má za nadřazené ženskému genderu. Vemte si třeba i gramatiku, přednost maskulina a názvy profesí. Dokážete říct opačný gender ke slovům chůva, nebo zdravotní sestra, lídr, chirurg? To je označení profesí na typicky mužské nebo ženské. Dokud nezačaly řídit lokomotivy ženy, nebyl problém s označením strojvedoucí.“

        „Jo, a odtud jsou pak ty rozdíly v platech, funkcích a vzdělávání,“ rozhorlil se doktor Kárný.

        „Proto se musí chápat výraz gender v češtině jako „sociální pohlaví“, které v protikladu k „biologickému pohlaví“ není dáno narozením, nýbrž socializací – společenskými normami, očekáváním a omezením ve daných rolích“.

        „Jenže v těch rozdílech pohlaví je pěknej bordel,“ pospíšil si přídavkem Čtvrtník, „viděl jsem v nějakém časopise, že existuje sedmdesát jedna pohlaví. No, co to je? Dokonce byly k tomu nakreslený ty kolečka s čudlíkama. To moh‘ vymyslet jedině nějakej úchyl.“

         Všichni se dali do smíchu a bouchali do stolu prázdnými půllitry, až se na ně chodili dívat hosté z vedlejší místnosti, které přitáhlo zvláště pištění recepčního Čtvrtníka, který volal: „Já se snad z toho posejuuú!“

       „Pánové, sorry, už se to nese, všechno se třese,“ volal velký Zdeněk s Fandou v zádech s napěněnými půllitry. Rychle rozesmátou společnost obsloužili a nabídli rozmanité chuťovky podle receptu vrchního kuchaře Rynholce. První se přihlásil doktor Kárný, aby si osvěžil svoji žlučníkovou dietu.

         „Můžeme nabídnout Rynholcovy ďábelské koule, které již ochutnal pan Bouček a dále podle jeho receptů smažené sýrové jednohubky, výborné bleskové jednohubky s lososem, nivové jednohubky s jogurtem podle Alenky, nebo tradiční utopence v jablečném nálevu.

       „Koule né, né,“ ozval se Bouček, „koule jsou sice genderově vyvážené, ale určené jen pro polykače ohně, a to my nejsme.

       Všichni si objednali a hned připili na to vyrovnání v češtině.

        "Prosím vás,“ přiložil polínko trochu odlehčeně Bouček, „jak tedy označovat genderově slepce, snad ne slepice, tedy nevidomé.“

        „Tady pozor,“ hned namítl doktor Kárný, „to je naprosto nesprávné nejen genderově, ale i biopsychosociálně.“

        „Jak je to bio, to bych věděl,“ ozval se pan Váša rozmrzele, „to je kvůli cukrovce. Psycho, to je taky jasný, to je na hlavu, ale proč do toho ještě motat sociální moment. Nebo všechno to dohromady, to už je nejen na hlavu, ale i na zdravotní stav jako takový!“

         „To je úplně nová záležitost,“ pokračoval v problému redaktor Kolda, „dostali jsme do redakce příručku ombudsmana pro novináře, jak mluvit a psát o lidech a s lidmi postiženými. Je to vlastně slovník s překlady jednoslovných názvů osob v alternativním zdravotním stavu do doporučených výrazů.“

        „Zdeňku, prosím vás, přineste nám ještě rundu myslivce, ať nám to lépe myslí. Chudák čeština,“ zoufale zvolal inženýr Doubek.

        „No, alespoň je vidět, že se někdo stará o naše práva,“ podotkl Čtvrtník.

        „To je taky problém,“ doplnil Kolda, „například se nedoporučuje používat zastaralý výraz znaková čeština pro hluchoněmé, ale znaková řeč.“

         „Nebylo by vhodnější místo toho používat výraz – mluvení rukama, nebo hovoření pažemi,“ snaživě doplnil Hanák.

         „Můžeme to poslat ombudsmanovi jako připomínku,“ souhlasil Kolda, „bude tam podobných doporučení víc.“

         „Jestli vona ta příručka ombudsmanství nakonec nevychází ze sociálního modelu postižení podle Úmluvy OSN,“ trefně namítl inženýr Doubek, „tam se totiž postižení nevnímají jako záležitosti konkrétních lidí, ale jsou zřetelně jasné příčiny vzniku postižení ve společnosti samotné.“

         „Když se tedy máme vyvarovat jednoslovných, urážlivých, mylných slov,“ začal upřesňovat pan Váša, „jako třeba slepej, hluchej, natvrdlej, chromajzl, pajdavej, co používat místo toho?“

         „To už je pane Vášo přes čáru,“ chopil se Kolda půllitru a v duchu si pomyslel, že by měl pro něho vymyslet něco originálního, „jde přece o zdravotní postižení. Nebudete přece nikoho oslovovat ty pajdavko. Ono se vlastně nemá ani používat slovo zdravotní postižení.“

         „To bych byl zvědav,“ tázavě se obrátil na Koldu Čtvrtník, jak bych tedy řekl – člověk se zdravotním postižením?“

         „Jen – člověk s postižením,“ vysvětlil Kolda problém podle zmíněné příručky ombudsmanství. Třeba se nemá říkat – neslyšící, ale člověk s postižením sluchu, nebo lidé s postižením zraku, nikoliv slepci.“

          „Co když chci říct,“ pokusil se zavtipkovat drogista Bouček, „že je někdo blbej, když chce koupit litr pevnýho lihu, aby to nerozlil, než přijde domů. To je mentálně retardovanej?“

         „Já bych řek‘, že je to člověk s mentálním postižením,“ prohodil nesměle pan Váša.

         „To jste pochopil správně,“ přisvědčil redaktor Kolda, „blbost je nutné pojmenovat v souladu s přijatými dokumenty v OSN a zmiňovanou příručkou ombudsmana.“

        „Takže už není správné říkat vozíčkář,“ přidal se inženýr Doubek, „nebo invalida?“

          „Jistěže ne,“ horlivě přisvědčil Kolda, „takové výrazy se přežily a působí i urážlivě. Podívejte, jak jinak lidsky vyznívá výraz – člověk, pohybující se na vozíku, nebo prostě člověk s postižením.“

          „Heleďte pan redaktore,“ trochu poťouchle se zeptal Čtvrtník, „a není vo tom taky něco z Bruselu?“

         „Zatím oficiálně nic Ursula v komisi neprojednávala, pokud vím,“ vyhýbavě odpověděl Kolda, „ale věřím, že Evropský parlament se k tomu jistě brzy vyjádří. Dost je toho v Pokynech OSN k užívání názvů podle pohlaví. Před nedávnem to vyšlo na jejich twitterovým účtu.“

          „Jak tedy budeme říkat manželka, nebo přítelkyně genderově neutrálně,“ všetečně do debaty vnesl další pochyby Čtvrtník.

         „Mohlo by to být genderově neutrálně nahrazeno výrazem partner,“ pokusil se vysvětlit neutralizaci Kolda.

         „Když si vezmeme angličtinu, „pokračoval již s jistotou, „tak ono opravdu v některých slovech to vypadá jakoby na světě ženský ani nebyly. Vezměme slovo lidstvo, to se přeloží jako mankind. To by se mělo nahradit výrazem humankind. Slovo mankind je složeno z „man“ muž a „kind“ druh. Samozřejmě, že to vyvolává dojem, že je veškeré lidstvo bez žen. Je toho víc, třeba povolání, fireman, businessman, policeman, samej man.

         „Tak mi řekněte,“ rozhorlil se doktor Kárný, „jestli jsem manžel a mám manželku, nebo co.“

        „Jistě jste na to zvyklý,“ smířlivě přisvědčil Kolda, „ale podle OSN byste měl užívat genderové neutrální slovo choť. V Pokynech OSN je vlastně výzva k vytvoření více rovnějšího světa tím, že budeme užívat genderově neutrální jazyk v případech, když si nejsme jistí pohlavím jiných osob nebo když jde o určitou skupinu.“

         „Když jsem dnes přišel,“ navázal na Koldu Hanák, „tak mě hned čapla paní Alžběta otázkou, že někde četla s Alenkou, že ženy jsou jaksi genderově nevyvážené a Rynholec prý na to řekl, že by bylo už na čase. Já si myslím, že na tom něco je, a hlavně, že je to v samotné češtině.“

         „Že je naše mateřština genderově nevyvážená,“ zeptal se s údivem pan Váša, „jak to myslíte?“

         „Trochu se rozhlédnout,“ okamžitě odpověděl, „sám jste teď řekl jedno slovo genderově velmi nevyvážené. Mateřština. Četl jsem práci socioložky Valdrové, kniha je určena hlavně jazykovědcům, ale jí jde o výzvu k analýze češtiny z hlediska rovnosti pohlaví. Má tam jeden zajímavý příběh: „Otec se synem spěchá automobilem domů a dojde k vážné dopravní nehodě. Otec na místě umírá, syn je převezen do nedaleké nemocnice na operační sál. Službu konající chirurg při spatření dítěte zoufale vykřikne: Nemohu operovat! Je to můj syn!“ U některých výrazů prostě chybí ženská verze.“

         „Je mi líto pánové, ale čas se naklonil,“ ohleduplně přišel velký Zdeněk s EET pokladnou oznámit, že se bude kasírovat. Všichni dopili a mlaskli, zapípalo to s kartami a zvedali se k odchodu. „Mně to dejte na účet pane Zdeňku, zapomněl jsem si kartu doma,“ omlouval se pan Váša, „zůstanu dlužníkem. Jenom nevím, jestli je to správný název podle biopsychosociálního modelu. Nebo, že bych byl člověk s platebním postižením?“