Romantika před důchodem

Počkali, až doznějí poslední výbuchy novoročních petard, štěkot psů a až se rozptýlí novoroční dým. Letos nemuseli čekat dlouho. Byla mrazivá noc a mráz vlézal pod ošacení tak čile, jak se i oslavující stáhli pod střechy svých domovů. Z oken jediného hostince už stejně po desáté hodině večerní blikal jenom stromeček, posel Vánoc.

Nalil do skleniček zbytek Madeiry od večeře, jednu skleničku podal jí, druhou si vzal sám. Otevřel okno do zahrady, přistoupili k oknu a opřeli se o okenní rám. Mezi nimi se rozprostíralo ticho. Od úst jim unikala a ve vánku se vzdalovala jemná mlha jako vzpomínky na odváté mládí. Mysleli také na svoje dospělé děti, které tentokrát nejsou doma. Jeho ruka krátkými pohyby ometala z jejího ramene navršené roční starosti a její oči vděčně sledovaly, jak se ve tmě rozplývají a dělají tak místo dosud nezodpovězeným otázkám. Sdíleli spolu tiché teplo ze vzájemných dotyků a usrkávali víno. Sami spolu, ale přece ne sami. Se vzpomínkami jim bylo docela hezky. Některé z nich byly tak živoucí, až je v tom hovořícím tichu téměř fyzicky cítili. Jako sen. Jemný tlak a teplo přimykající se zezadu k jejich lýtkům postupovaly mezi jejich těly nahoru, až byli od sebe zcela odtlačeni. Najednou byl i on tady, vklíněn mezi ně vyhlíží s nimi mlčky ven do tmy. I on je součástí krásné chvíle. Synův pes.