Na ostrově

Tramvaj sebou malinko cuká. Sklo mě příjemně studí na levé tváři. Venku u sloupu leží kytice a ve sklenici hoří svíčka. Nová tragédie nebo výročí staré. Stejný výsledek.

Kousek ode mne způsobně sedí mladá slečna. Nemám odvahu. Sleduju ji v rozostřeném odraze. Je to bezpečnější.

V hlavě probírám desítky možností, jak bych s ní mohl navázat kontakt, přestože vím, že to nikdy neudělám. V momentu, kdy snad vycítí mé myšlenky a podívá se na mě, klopím oči.

Stojím v kuchyni ve tmě. Opírám se o parapet a vyhlížím zpoza žaluzií do rozsvícených oken protějších bytů. Zachycuji útržky z cizích životů a nechávám je proplouvat kolem sebe. Občas se bavím objevováním souvislostí. Dnes jen tiše sleduji.

Rád přemýšlím o psaní. Chtěl jsem psát o člověkovi, který se chce zabít. Nakoupí žiletky a pak je pečlivě láme na malinké kousky. Ty potom velmi pomaličku jí. Líbila se mi ta představa. Měl jsem vymyšlených pár moc pěkných vět. Ale o sebevraždách se píše pořád.

Ležím na zádech ve svém pokoji. Sluchátka mi umožňují důsledné oddělení od reality. Rád se nechávám pohltit hudbou. Hledání životní lásky se omezilo na potřebu lidského tepla.

Marně se snažím vystopovat ten okamžik zlomu. Připadám si, že před půl rokem jsem byl úplně jiný člověk. Těžko poznávám sám sebe. Nejsem schopen tu změnu definovat. Snad odosobnění.

Dny protékají mezi prsty.

Na svém ostrově žiju sám.