Písmák Na rozloučenou
Vparku na ostrově pořádají ohňostroj. Barevné meteory růží a tulipánů křižují noční oblohu a Most legií tone pod tíhou oranžové révy a modrých břečťanůve Vltavě rozkvetlé jako letní louka.
Loreta šampusových skleniček vyhrává svou písničkua zdálky se ozývají těžké zvony lahví od sektu. Cink cink, bim bam.
I. Requiem aeternam
Dojít až na konec kolejí,mezi komíny a zhroucené hrany -v zimě tu vzduch podivně pálí do tvářía stromy, pod vrstvou popelavého sněhu,kroutí se až kzemi. Za lesemčeká širé pole.
Ze země vyrůstají kusy zdía ostnatých drátů. Studené ruce tisknou hrdlo,ledové ruce vzklenuté vbránuna konci kolejí.
VI. In paradisum
Jsou majáky, které prý hoří i vmlhách. Já je nevidím. Kroky se ozývají, vdálce klape mlýn. Nebo to co zněj zbylo.
V. Lux aeterna
Zaskřípaly dveře. Je zima. Skrz okna vrány odletělya na zdi sedla jinovatka. Tichá.
III. Offertorium
Podivuhodný hlas harmoniky zníkrajinou hrobů. Vmlze není již žádný další stín. Děti spí, na závoji uschlých kopretin:mí ptáci, nezaseli jste a přecisklidíte polibky. Na pomníky a mauzolea.
IV. Agnus dei
Všichni kolem mě jsou mrtvi. Vidím skořápky jejich dušía cítím jejich poslední vzdech. Vine se kolem mých nohou,utápí vše ve svém těžkém bílém závoji. Je šero, podzim přikryl slunce.
PERIODICKÁ TABULKA PRVKŮ
Lidé se mě často ptají, čemu vděčím za svůj krásný vztah kchemii. Zastavují mě na chodbách vtěch nejnevhodnějších chvílích a kladou mi nejrůznější otázky převážně intimního rázu. Kde prý beru náměty na své chemické příběhy, jak to, že dokážu napsat veršovánky na hodiny chemie, zparodovat chemický protokol nebo třeba užít Tollensova činidla coby vhodné a téměř hlavní zápletky. Již dlouho nepřikládám jejich slovům větší váhy, neboť vím, a tuto skutečnost poznávám a prožívám stále znovu a znovu pokaždé, když ucítím pod víčky záblesky zvídavých pohledů, že vjejich očích, v pomněnkových očí, které lemují výtrysky dlouhých černých řas, vočích plných žíravých olivínů, třpytících se vodlescích poledních přestávek, vmandlově hlubokých očích plných této „sladké hořkost“, která líbá jen jednou a jíž my, chemici, nazýváme KCN, i včerných zorničkách splývajících sprůzračně zádumčivou duhovkou, se zrcadlí jediná, nikdy nevyřčená a snad proto i spirituálně hluboká, otázka: „Ten člověk, co stojí přede mnou, viděl štěpení dextrinů, dotkl se silic, které vycedili přes skelné záhyby těch podivuhodných chemických ptáků.
ARS ALCHYMIAE
Všudy využitelná, tajemného roucha zbavená a navíc navýsost zábavná reakce alchymická zmýdelnění se zovoucí, odhalená a daná v užití všem po vědě prahnoucím
Thema: Provedení slovutné a nanejvýš blahé transmutace lipidů, čili tuků, vuniversální prostředek čisticí
Instrumenty: Bunsenův žhnoucí plamen modravý ku žíhání essencí určený, baňka slovutného páně doktora všech věd Erlenmeyera, skelná tyčinka a další všeliké křivule
Chemikálie (dále dle jejich pravých a skutečných názvů alchymických): sádlo (anóbrž Bílý Špidla), louh (anóbrž ukrutná žíravina), sůl (anóbrž kvintessentia culinarensis), kousek tuřínu čerstvě vykopaného
Sbohem/Proměna
Odplouvám dnes kvečeru. Ještě půjdu dát sbohem všemsvým přátelům. U Zeleného stromu poobědvám naposleda zokna sálu ještě jednou spatřím lysé stromyvlnící se vbledém únorovém slunci. Vzduch bude čišet jarema deštěm, až dám sbohem číšníkům od Zeleného stromu,pár mincí ještě položím do popelníku a sdrobnou úklonounavléknu se do kabátu.
Věčné město
Hledím za hradby svatého města, za pahorky Jeruzalémskéa vzduch voní olivovníky vstarých zahradách. Zde dýchají staletí a staletí tepou kamennými zdmiPlné slz a krve, radosti i chvilek zapomnění vrytých do mlčení. Slunce je vysoko a vulicích kráčejí lidé,Židé sjarmulkou a pejzy, smodlitebními řemínky,Arabové křičí u svých obchůdků a hlasitě vyvolávajísvé zboží. Tudy kráčel čas, od Šalamounova chrámuaž ke Skalní mešitě, kde se kůň prorokův vzepjala sMohamedem vyskočil na nebe.
Dnes
Ve tři hodiny tohoto roku jsem stanul u památníku vKobylisích. Byl hluboká noc, z dáli sem vítr ještě zanášel poslední dozvuky silvestrovských oslav. Již jsem tu jednou byl: před deskami se jmény - ve slunečném dni se matně leskly -, ponořen do tiché úcty. A větřík odkudsi znedaleka zanášel hovor nějaké zdejší party, shlasy bez špetky úcty kmístu, kde se nacházeli, bez jakéhokoliv zachvění před tmou zminulosti.
Zabil jsem myš
Zabil jsem myš, co také sní. Párkrát se nadechla zhluboka vodya pak, jako vnějakém zlém snu, třes ustal. Zplihlé packy s drobnými drápky vysely zpasti,malé hnědé korálky očí, mrtvé. Tomu všemu předcházel strach, když se zmítalachycená mezi drátěné stěnynení kam utéci, naposled si vydechnout a zapálit cigaretuchtěla žít, tak úporně, že sebou ještě zmítala,když se past potápěla pod hladinou kbelíku.
II. Sequentia
Ze všech mých přátel se staly statistikya hroby neznámých vojínůmlčí vobjetí mramorových dívek s konečky prstů a vlasy zčerného tisu,pochodně planou vzpomínkami na stovky svíčekv roztřeseném poledni u paty drážďanského dómu
A vjejich plameni jiskří letní nociosamělých žní sgranáty nad hlavami,s rukama bez prstů, sdušemi bez zastáníA vjejich plameni jiskří letní nocis útržky písně zdávno zašlých zemí vseněs rukama obtočenýma stébly trávytak jako nyní korálovcem zhlínystisknutým pevně vpěsti,už vjiné, mnohem vzdálenější zemi.
Nad zákopy se snáší kapky – dešťovky vylézajía tenké stružky kalné vodytečou do náručí své matičceSommě.
Povídky pro náctileté dívky
Ruce a nohy měli propletené,
jak nějakou nurou orchidej,
a vylíčit snad nikdo nedovede:
malá sedmnáctka - kurvička -
AD MAIOREM TILDAE GLORIAM
AD MAIOREM TILDAE GLORIAM Zjevení tildy tak jak jej prožil a spatřil fra. Feanor Alfa, hlava a představený Ordo Tildae Orientis (dále jen HaP O:. T:. O:.
Spojař č. 519
Na blatech se často zjevují různé veselé věcičky, jako jsou komáři, bludičky, cikáni a 3. rota Romelových Afrikakorps. Pozoruji je, když se nacházím ve stavech opiového vytržení zreality, před tím, než se zase ponořím do svých měkkých peřin. Čas od času jsou tyto výjevy blíže, než je milo, jindy přicházejí zvětší vzdálenosti, až se člověk musí zamyslet nad tím, nejsou-li to jen visuální projevy reality a nikoliv výkřiky mé morfiové extáze.
Zahrada levandule
Zahrada levandule je tichá, nehybnáv uzounkém klínu mezi horamikde stužka vůně zbřehu vytékáz břehu roubeného modře skalami. Pomalu se dme a zase klesá zpětv rytmu znaveného poledního větrušumných levandulí fialový květkvětnatě sytých květinných rozkvětů. Jen do nich ulehnout vmé lodi bez křídela nechat se vznášet klesku zářícího nebeutopit se v přílivu jenž lehce znachověltam kde sladký zefýr bílé květy žene.
Mnichov72
Věřím vAlláha a svatou válkuříká mladý muslim a pohrává si vkapse sknoflíkemVěřím vJežíše Krista a pravou církev katolickouvyzpěvuje si opilý Ir, který si to sdlažební kostkou mašíruje ke školce. Věřím vHospodina a jeho pravou synagogu
- dát první a poslední sbohem J. R.
Věřím vlidovou republikuprozradí nám mladý pohraničník před tím, než sidvouhlavňovou svítilnou posvítí na kopečkáře.
Bouře
Nebe je kryto černými baldachýnyjimž vnáručích tančí šedé zepelíny divokých raptusů a řvavých náporůprýštivých blesků vodíkových balonůkanoucích vtřpytných slzách po tvářimodrých skal v zeleném polštářihlubokých lesů zurčivých pramenůdusících dozvuk hvězdných plamenů.
Západ slunce
Slunce umírá a vbledém nimbususrší světlem pichlavým jak květy kaktusůjako vyprahlá poušť vzimním náručíjako rubín jara v mrtvém bodláčískrývá se a zlézá větve pahýlůvolaje k námna zem roje motýlůčerných jako klokot řeky pod mostemtichých jak potopa co splavila zem.
Zmizelá Odette
Byly to všechnu prázdné šedé dnyv každém znich se skrýval šálek zimní tmya rozléval svou vizmutovou kávuna šedě zvadlou mlčenlivou trávuna šedé rohy oprýskaných uličekna tiché kouty plné prázdných lavičekna střechy kde bují květy měděnkyna výkladní skříně které hýří písmenky
a právě vjednom takovémto dnivyšla Odette bylo právě kpolednize dveří a zpět se nikdy nevrátila.
Zmizela.
Zmizela mi jen co přešla pod stromyparku holých větví jimž ulétlo listovíve váncích a větrech studených podzimůzmizela vlese tenkých městských komínů.
Cela
Ta místnost byla malá a skoro úplně tmavá. Úzkým zamřížovaným oknem sem pronikala bledá záře měsíčního srpku a rozlévala se vdlouhých tenkých pruzích po vlhké kamenné podlaze. Kapky vody se vní blyštěli, jejich stříbro se rozplývalo vokolní černočerné tmě a tichu. Nezdálo se, že by tu mohl kdokoliv být a přeci, vjednom zrohů místnosti se choulil podivný stín a jen zvuky jeho přerývaného dechu, živého, opravdového, dokazovaly, že není jen nějakým půlnočním přízrakem, zjevujícím se ustrašeným a zbabělým lidem.
Bez názvu
Odlesky hvězdných světel jež hledí vletním šeruvýstřiky démantů létavic změněných vbílou pěnuzpěv kormoránů hnízdících nad útesy skalních městzpěv vodních dálek vpavilónu lázní světto vše láká a volá mé kypící srdcekdyž opustit chce vyprahlou říš dálnicdusně stinných podchodů a opilých vánicletního horka řvoucího vbetonové pecisilou Samsona ve filištínské klecisilou lva vězněného ve lví jáměsilou kavalíra co touží po své dáměaž se svou touhou zalyká a dusía jeho odvaha jak zvody párahorkem uniká a mizí do neznámaujídána časem a stesky zodloučenípomalu mění se vhvězdnaté vězenípod nímž súlevou vydechuje zeměz toho nočního klidu část schována je ve mněv mé touze vyplout zas na malé lodido opuštěných širých dálek kde se větry honíkde létající ryby křičí ve svém letukde hladina vln odráží soptící Etnukde mísí se slaný vzduch svůní cypřišíza odlesky hvězdných světel ukrytých všeruk útesům polykajícím řvoucí pěnuna dohled k černomořských skalním městůmna dohled ktemným nebeským výšinámk hořkosladkým půlnočním planinámblouznivých snů zplozených před svítánímkdy chlad noci umírá bohapustým zdánímvcházejícího krále žíznivého žárudenně vztyčujícího rudou vlajku na stožáruvýchodních věží utopených v pláštíku polotmyv němž mizí a zas se rodí všechny lidské sny.
Totální vymytí
Totální vymytí…
…mozků. Hledí na mne od každého……patníku. Zubí se thymolinovým úsměvem. Kývá na mne, abych věděl, že jsem vyvolený.
Nádraží
Šedé zdi a šedá okna,šedivé vše čím obklopeno je,uprostřed města nádraží stojí,jeho šedá ruka nás kněmu zve. Ty betonové ruce, na nich cesty prázdné,rozbíhající se do šíře i vdál,koho tu potkat mohlo něco, co je krásné,kdo se kdy vtěchto smutných místech smál.
Loď
Stál jsem tam a kymácel se ve větru -- má loď byla jen skořápkou na moři -- bušily do ní hřbety vln,až se vzpínala a vydávala zvuky –
- jako přístavní děvka v náruči opilého námořníka.
Noc mi pomalu stoupala do hlavy,když mizela Doverská světla z dohledua já stál samoten na zmítající se šíjitéhle sličné mořské děvky.
Sen o dešti
Venku je šero a na zaprášené tabulky sklakreslí voda své šedivé piktogramy – prší,venku je zima, podzim chodíplačíc nad umírající přírodou. Z posledních sil padají listy,tam venku vdešti, ze stromů. Snášejí se pomalu a důstojně na asfaltové chodníky přikryté tmavou snětí podvečera. Mně není zima, po pravici praská dřevo vkrbu,zalévá pokoj červenavým svitem.
Květinky - konec
Pozdě vnoci jsem odložil knížku, pohlédl střešním oknem na měsíc, zhasnul lampičku, rozloučil se sdnešním dnem a ulehl do měkkých voňavých peřin. Již jsem se nikdy neprobudil. Přiletěli vnoci, možná jeden, možná dva, co já vím, kolik jich bylo potřeba, a shodili svůj náklad. A já jsem zmizel.
Barvy
Svět je černobílý, jen obloha je šedá,když vychází a zapadá slunce. Šeď jako šeď, vní člověk nikdy nepozná,jestli je ráno anebo večer.
Noční přelety
Dělám noční přelety a vzduch kolem mne sviští,závratnou rychlostí mého letu voblacích,nade mnou stříbro hvězd a měsíce se blyští,a dole vúdolích leží bílý sníh.
Všude je ticho, jen od vzdálených hor,které ční temně na východní straně,jdou drsné chorály zvnitřku vlčích nor,a stín dne se plíží nečekaně.
Pomalu klesám či letím vzhůru vnočních proudech,chvíli se dole propast rozvírá,a chvílemi zas stoupám pryč zprázdných hloubekto svět pak vzdáleněji ubíhá. Tak doletěl jsem jednou bez potížíaž na pobřežní čáru, kmajáku,a tam jsem spatřil moře, velikou šíři,kde vlny vod stápěly se vdáli vnoční tmu.