Písmák Ypsilon
neony nočních podniků
jsou plné roztodivnosti
než o hlavu zmateného mravence
zhasnu svou poslední cigaretu
Křišťálové vzpomínky
máš pošlapanou čest
nohama plnýma střepů
běháš s nima tak legračně
až bych tě chtěl chytnout
Lidská morula
žluč ti teče z očí
a netvrď že se ti to nelíbí
sténání znamená rozkoš
to mě naučilo porno
Bude bouřka, vem si slunečník
obrys siluety visí na trámu
pokrytém březovou kůrou
jež hladově požírá
veškerou plíseň
Čau
vyzvracej se, uleví se ti
no tak zvracej pěkně
blej, dělej, blej
vyblej se pořádně kurva
Roztoč se proplétá chlupy na mužově ruce
kolikrát měla
velká vlna ve svých drápech
pavouka na stěžni
co se líbí všem
Strofa vody
obleč mi košilia nezapínej poslední knoflíkchci aby byl jako my dvanež jsme se poznali.
Vana, co se stále napouští a nepřetéká
sním. o přípitku, kterým mě opiješo bodavých dotycích/jako když tě klovne kavka/o popraskané podlaze pod postelío objetí, které neovlivnímo vlhké osušce v prázdném bytěo všem, co obaluje tvoji dušio obrazu, který sám nenakreslím
. o jakékoli ženěs tvým otiskem prstu
. tak pojď si lehnout do vanyať konečně přeteče
víš že voním - vím že voníš
něco tu chybímezi mnou a tebouláska to rozhodně neníjsi to prostě. tynebyly to tvé rty po kterých jsem toužil ale teď vím že ať toužím po čemkoliv - jsi to právě ty po které toužím i když tě mám.
Nenápadná postavička
asi jako sirka
vstoupila mi do hedvábných červánků
ale bojí se
svého stínu, který si nedá a nedá a nedá .
Obscénní soumalba
stoupáš
stoupáš po obinadle, jako bys snad byla medonosná vosa
ale ty padáš
padáš do takových hlubin, kam se i zármutek bojí vkročit
Každoranní šálek
Ten den začínal, jako každý jiný. Ale ne, nebyl to obyčejný den. Už po pár minutách, kdy si Libor připravoval kávu a snažil se ukrojit nepoddajný a ne zrovna nejčerstvější chleba, cítil že dnes není vše v pořádku. V polospánku se najedl, vypil svou typicky zabijáckou kávu a malátně se vydal do koupelny.
Červené tváře
pod stoletou břízou
sedí malý pán
prohlíží si jakous knihu
ač nevidí její stránky
Křídly
slyším zpěvzpěv pod mahagonovým nebemzpěv mrtvé můry co mána křídlech střelný pracha je tak dalekotak daleko jako já sáma přesto tak blízkojako tvoje očikdyž se do nich díváma topí se v nich malý motýl.
Půl roku prošlý kompot
Je únor
přízraky posledního dnese plouží po asfaltupo radiátoru stekla další kapka rosykdyž mamince utíráš rozlité lepidloz rozhlasu slyšíme přerývané zprávy.
. ale švestky zrají dál
Je květenpod spadaným listím se proháníděti, ženy i mladí výrostcia svítí jim na cestujejich vlastní bezohlednostse kterou už nebojují
Psáno na vyhlídce uprostřed pokoje
ulicí se hemží samí nýmanditak drzí, že pozvracíi podstavec svatého Václavaa se slovy o hezké holcevyrazí směr Perlovka
ano, mám mokrou hlavu, ramena i záda. ale stejně si ani příště nevezmu deštníkvšak je to jen o důvod víc, proč nenávidět mraky. nakonec o nich budu psát a mluvitjako o nejcitlivějším tvoru nebeském i zemskéma všichni budou spokojeni.
ale někteří se opět sejdou(možná se i vrátí z Perlovky)a pokusí se ukrástten platinový piedestaldostanou kýlu a podrážkou do týlaale třeba se i pak vrátívezmou mi i dalekohleda já si snad konečně všimnuže šlapu ve vlastních zvratkách.
Naše a jejich modřiny
okoralé jabloněhyzdí krásu alejípřed očima královské kolonyco projíždíjen tak, jako zjevenímíjí chudé vesničanyač pohostinnéjen poplive jim tvářa k zítřku vyrazíza dalšími obzorykde králové visína elektrickém vedení a serou na ně holubi.
Hlava XVII
posílen několikerými doušky
posílen.
čtyřsytného alkoholuusedám za volantvyjíždě vstříc prázdnému městulidé, co v něm potkávám lidé. nemohou být živí. chodí s rádiovkami na hlavácha oči je pálí od nočního slunceznenadání zpoza rohu vyjel .
Cestou k městu
pod závojem mlhuschlé lány obilí a nad závojemnapjaté dráty.
Okno natřené okrouhlými igelity
loď plná bláznů v čele s plachým, planě rostoucím suchomilným kaktusemposádka, slepě poslouchající zrezivělý amplion, vykřikující staré francouzské šansonypřelámaný stěžeň, visící tak trapně jako čerstve utržená zlatá ostružinaspisovatel v kajutě medových vojáků, spisuje spisy a rovná je do okrově hranatých šanonůprostopášné společnice lenivých karbaníků, věčně spící pod žaluziemi nad okenní římsouakrobati s groteskními kloboučky mávají tupým dětem z klavírního kroužkukolomaz a květináče, slíva a staniol, lavor a polednice a záměčník a chobotnice spotřebovávají poslední kousky pražené lidské touhy a usedají pod vyhřezlé pařezy s kovovými louskáčky kolem pasua poslední okrsky velícího praporčíka, zářící neonově jasnou barvou nad šťastnými absolventy pokrokové historie a nakonec Měsíc, slibně obnažující vyhaslé lucerny a zatrpkle se usmívající nad marnou snahou veškerého světa pod ním.
Letadlo
na nebi letadlo letízdola mávají mu dětiz letadla bomba letíbum. a létají i děti
Svíčky
Veskrze to byl hezký, podzimní den. Lidé jako on se často vyznávají z lásky k rozmanitým barvám podzimu. Radka nejvíc uchvacovala pestrost listopadových obličejů. Někdo byl ještě opálený z pozdní dovolené, další jako by ztratil výraz stejně jako okolní lysé stromy.
Zase já (podzimní tání)...........
Dnes jsem musel zavítat do knihovny. Bral jsem to pouze jako otravnou povinnost - kromě toho, že tak v poslední době beru všechny podobné cesty, tak šlo navíc o budovu v místě které neznám, a kam jsem vždy chodil pouze z povinnosti. I přesto se mi tam nečekaně po dlouhé době dostal do ruky jeden svazek. Ač tvrdím o poezii, že je můj život, stejně ji tak povážlivě málo čtu.
Večerní rozbřesk
děti už spía nad hlavami jimkrouží sýkorkydívám se jim ve snech do tvářea poslouchám zpěvztemnělé Vltavy
na zádech mi visínůše červivých huba bude viset dál(komu je mám dát. )
a ve snu dál hledímdo dětských tváříco jim u hlav ležímrtvé sýkorky
děti stále spíi já chci spát.
Kapku po kapce
kapku po kapcejako když rozdmýcháváš oheňlahví acetonutak moc uměleale přece nakonec zahoříkapku po kapcenech utíkat inkoust do slova řekni maminceať ti ohřeje jídlokapku po kapcesi klidně dál pouštěj žilou. až se nakonec kapku po kapcesám v sobě utopíš.
Středověk z letecké perspektivy
chodíš po Praze s rukamazaloženýma v kabátě podívej se do kalendáře. hledíš do výlohkde spatříš spíš sebe
než tu krásku za tebouco ti krade peněženkuale vezme si nakonecněco ještě cennějšího
třeba se i směješa pak budeš prodávat dálúsměvy cizím lidemna vlakových nádražích
víš co je úžasné na nádražích. potkáš tam úplně všechnynevyhneš se tomumusíš pohledět do zrcadla
Člověk k pohledání
nebojím senemám strach z nejistotyděsí mne jistotatedy, drtí mne. já vím že často píšu o slzáchale rozplakal jsem seaž když jsem viděl téct voduz kohoutku a nenávratně pryčnemůžu sem už nic napsat když mě nic nenapadá. proč něco silou vymýšlet, když jediné po čem toužím je to zpropadené objetí. to, které mi bylo lhostejné a teď bych se pro něj rozskočil steskem.
Sladké kurděje
jak dlouho se mě ještě budeš ptátna marcipánové koláčkyschované v lahvi od sangrie. když víš, že nesnáším marcipána sangrii jsem nikdy nepil. zkus se třeba zavařitdo sklenice od džemua tam počkej pár let. než tě budu moct otevříta doufat, že jsi třeba z ananasua opravdu ne z třešní.
NEPOUŽÍVÁM CAPS LOCK A VYKŘIČNÍKY !!!!!!!!!
tak co přineslyudálosti dnešního dne. zase jedno velký hovnopřímo do našeho obývákutakže to nikoho nezajímáa jen já musim chodit na vzduchabych to vůbec přežila nejspíš budu spátna lavičce u hřištěkolem kterýho stejnakpořád serou psi.
Thoughts of a solitaire on the train
how this came to pass. I heard a widow cry broken under the wheels of cars please, I don't want you to lie. did you see how it was fine young, fresh, ready to play ,,you'll beat the horizont line. .
Čas
jak vypadá čas, co se k minulosti otáčí. jako by byl sám ponořen do hloubky vzpomínekvzpomínáš. bylo to dávno. čas se tehdy nenadál a.
Bembinuta en Corsica
když stojíš na mořském břehuco kolem sebe slyšíváš.
. vlny.
tak tuctové jako sám rytmusbez kterého by život nešela místy tvrdé jako skálapo kterých tak často šplháš
Dnes se peče z hrubé mouky
třetí okoco narostlo pávovina čeleho nemusí tak trápitale já bych jen s ním viděltřetí rozměrrůže, kterou tiskneš v rucetrny ti rozrývají kůžia já bych si moc přál vědětže krvácíš jen kvůli té růži. možná jen naivně hledímk nebi bez oblakač vidím že má růžena záhonu pomalu uvadá. řeknu si akorát tak'chudák kytka'a půjdu dálokopávat obrubníkyna cestě do školy
proč už mi netečou slzykdyž mi ušima proudí kýče. ne, vážně netečouto jsem se jen moc dlouhodíval do ostrého slunce.
Nočné slnko
počkám až se na obzoru vynoří jasné hvězdy abych mohl vidět tvůj zastřený pohled když ti ochutnávám vnitřnosti. cítím tě po celém vesmíru a žhavé doteky ti spalují prsa zatímco mi křečovitě a přesto tak jemně a důvěřivě trháš vlasy i s kořínky napadají tě krásné verše když ležíš mi na hrudníku na tváři se leskne naše láska a únava mě v tobě střídá já však počkám až se na obzoru vynoří ranní slunce abych mohl vidět. abych se mohl dívat. ale ještě předtím mne prosím, naposledy nech ještě jednou přivonět.
Ledový cit
na pahorek se prodral očistný vánekne všichni ho chtěli pocítit na kůži. kolik vloček jsi zachytila pod řasy. nikdy jsem tě neviděl, však. po tváři ti kanou hořké slzya mrazivé políbení vysílají do dálinež ho stačím chytit, asi uplavemně tak nezbyde než dáls křížkem v ruce se broditnekonečnou vánicí, kde věci ztrácí smysla budu čekat.
Dopis z azylu
Chodník před mým domem nyníHlídá hejno hladových holubůCo bývali skromní, krásní. (občas)I tak jsem je však stále plašil
Ustavičně střílel prakemŽivoty jim snad i chtěl vzít
Do chvíle, než odešel jsemOni pak šli smutně za mnou. Mám je od té doby rád . .
Snění o životě
v okapu, plném zmáčené trávyden po dni trávíme spolu v objetíjen já, ty. (a občas i můj tajný žal)svit hvězd na oblozeti neosvětlí cestu, snad jendá najevo že tu přece jenebo ukáže svou nedosažitelnosts rozkoší si ladím nástrojena které nikdy nebudu hrátzalykám se sladkými tónya přesto by nejeden hudebník řeklco já si nikdy nepřipustím. chci plout po hladině oceánus jachtou z alabastruchci hladit příboj po vlasechchci slyšet jak si rackovévyzpěvují na stěžnichci . .
Naškrábáno na dvěřích od veřejného WC
tvá hebká ruka kterou držímrty co žhavou lávu sypousrdce co na dlani mi dáša oči v kterých se topím rádnakreslím na portrét a vždykdyž nebudeš u mědokreslím jednu z tvých řasa vzpomenu na jejich svůdné sklopenípřed naším prvním polibkemvím že kreslit neumímproto ho hluboko ukryjiavšak víš že stačíletmý úsměv pohlazenítvůj dech na mé tvářia já napíšu ti celou sbírkuve všech světových jazycícha i když ji možná nikdo nekoupíjá budu si tě stále čísta hledat nová kouzla v tobě -mém nekonečném sonetu
Řídký vzduch I.
prázdnota ve tměobklopuje duši mouvždy tu byla, ale asise rozhodla vykvést stejnějako vřesovce, na které jsemvčera zálibně shlížel snad proto, abych je už více nespatřil. kolem mě je spoustažárovek, ale jejichsvětlo nezabrání vzduchuaby zatuchnul a divněotravoval dýchací cestyuprostřed krásy být zavřenv hnusu a zvracet na papírco všechno dokáže ranní déšťa sebepoznání je dalekokdyž je třeba si vybratkdo z nás je vlastně lepší
Řídký vzduch II.
toužíš po uznánía pak tlučeš hlavou o stěnucopak se takhle dočkáš. životem nedotčenýsnaha nikdea jediné sny co máš jsouo nadcházejících fotbalových utkáních dokonce až čtyřikrát za noc. a snad pomůže tikdyž procestuješ meziválečnéNorsko Švédsko Dánsko Holandsko Anglii . zatím třeba někde unikájediná možnosta ty o ní nevíšzahloubán do utopiekterá však nejde naprotitak proč na ní jen čumíš.
Řídký vzduch III.
lyrickoepické povídkyprý nejsou povídkynevím co je alfa beta sigma fířveš na mě pak se usměješjídlo hořkne mi v žaludkužvýkám skelnou vatuco jste mi prodaliabych se něco přiučilo bolesti, aleto nevíte že je lepšírozdrásaný jícennež ztracená dušesebevraha co skočilba ne, toho neale dále vše bolíjako ten letmý pohledna dřevěnou postelkožené botyskleněné srdcesoupeřících kohoutůpovol kohoutek s horkou vodouopař mi rucevždyť to tak rád dělášjizvy do konce životajsou přece jen další důvodproč mě obvinit z neschopnostino tak podívej se mi do očínastav mi zrcadlojsi můj obraz, ale jeden z násmusí zemřítmožná bude ztracenale tak je to nejlepší
lehčeji se mi dýchásnad za to mohly ty bubnyco připomínají kroky dozorce (Páll Ólafsson, 2000)
Ponořil jsem se mezi třímetrové chaluhy a poslouchal
jsi tak vysílen svobodouže ti pomalu modrají ruceod chladivého stisku poutživíš se vonnými stromečkyzabodnutými v srdcíchnevinných kormoránů
radost z toho nemáš
ale prý to někdo dělat musí
volný čas trávíš
Marušce
slyšela jsimotýlí skořápky, jak dopadajírubem vzhůru, a jen protoaby nakonec bylo jednokde je rub a kde líc. díváš se na to tak smutněa na Tvé zarudlé očije tak nešťastný pohled. tak pojď se podívat se mnouna ty krásné mladé motýlyco brázdí oblohu vědí, že krása jejich křídel nespočívá v barevném motivua aspoň na chvilku zapomeň na tože motýli se z vajec nerodí.
Vůně severu
znáš stejně jako játen marný pocitlovíš verše po místnostihledáš na ulicinasloucháš zpěvu ptáků. jen drzí rackové se Ti vysmějípřitom stačí jentak něžně zavolata hejno černobílých motýlůTi zahraje na mandolínutu melodii vlastně pořádněnení slyšet, ale usíná sepři ní tak hřejivějako když zachumlám do peřinyposlední keramické srdcekteré jsem začal tvořitale dávno na něm uschla barva. jak je to dávnoco jsem včera padaldo temné studny, abych sevzbudil a zjistilže to vše byla pravdaa ta studna je vystlánakvěty růží a magnóliítam dole mohu slyšetjen to co chcia to, co při psaní veršůtak zvláštně brní v prstech. stačí jen tak něžně zavolat.
Barvy duhy odráží se na hladině
černošedě slyším tlukot srdce jestřába ne, nepotřebuji jasných obrysů cítím varhany na čele ony rozlámanou melodii skládají mi do šatníku nejsem sám jenž vidí ocet v lahvi za oknem co sýkorám naleptá vnitřnosti a hned pak se v něm utopí ne, to my všichni se topíme i když plavat umíme vždyť je to tak příjemné. slyšíte tu krásu. Krokova dcera 'prý' nám nechala poselství ale poslouchejme pryžového bohémaneboť ten mnoho ví hodně viděl, zažil všichni k němu užasle sypeme svůj popel nářku mé miminko se dusí vlastními vlasy, že prý tak voní po marmeládě s ořechy. čísi matka tomu přihlíží a prohlíží si své vrásky zoufale v modravém zrcadle snad i usmála se na nás.
Namrzlá cesta
Kroužíme kolem světas psacím strojem na zádechpřec jsme samitak moc samia východy slunce zdají serudější než obvyklezdají se nám. Srdce mi pláčepro tabulku čokoládyv Tvé dlani rozehřátéani chlad kolejímě neodradí od cestynení to chlad kolejí. Ještě mám dost sílypytle s pískem neodhazujisám vím, že chcicítit emoce hluboceinkoustem navoněnésnad přeci - ne, to neníparadox, že pláčupři Tvém něžném zpěvua pes za zádysnaží se mě snadprobrat, probudit. Ještě ne.
Řádkování II.
do Moskvytáhne celá garda zmraženáto je tamkam jsem se nikdy nechtěl podívatto je tamkde romantici vymřelipo mečia po soubojíchchce se mi jen tak nasednoutzamávat všemz éroplánu zánovníhoříct arrivederciprotože tomu nikdo rozumět nebudejó možná předsudekže Rusáci jsou negramotiale to nevadíItálijaó jak tam se mi vždy nelíbiloLa Betulia Liberata hrála mikdyž stesk po domově mne kousaldo poraněné hýždědo té hýžděkam mě kouslhladový ukrajinský pesna Krymu mu nedali dost šunkyna konci cestya nic jim nezbyloa ani nezbydeKavkazské vrcholky zastíníobzor i následkymyšlení i citya hlavně básníkůmdají poselství žekříž na hoře Sinajje až příliš daleko.
Řádkování
snad temné myšlenkyodkvetou stejně rychlejako petrklíče na našísrpnové zahrádceach jak bylo krásněa papíry v koši jsou zmuchlanéjo, mně je všechno jednoale stejně bych tě občas praštilkde je ten romantik . chci konečně spátale nejde tonejde to nejde tonejde to nejde totaky nemohl Einstein spátz toho všeobjímajícího vakuaaž vymyslel tu rovnici. proč teda píšu tuhle splaškukdyž jsem předurčenk psaní jako Apollinaire. vive la Francetam všichni spí klidněpod lunou co přátelskyposvětí každý polibeka pak půjdemvšichni půjdemdo univerzitní knihovnydo univerzitní knihovnytam je všem hezkytam se klidně spítam se vzdělávátam se milujea tam chci poznatsvět paralely pokračování [snad(ne)] příště.
Norské fjordy
Sníh se snáší z nebe já však nevidím přes zatlučená okna padat jeho vločky . snad nevadí, žemůj dvůr jedávno zapadaný a zapadlý. Pošťák zvoní u dveří že jsem prý vyhrál letenku zpět domů. snad nevadí, žejá jsem přece doma tady.
Knihovnické hájky III.
Polní chodník ve městě rány zanechal však krev chutnala sladce podivný to tvor Divizna tyčí se k nebi jako puls mého srdce když zřím oči tvé Květ až vyjde slunce cítí lidské objetí zemřou společně .
Stopy ve sněhu
uříznul jsem prkno od židle ale hřebíky tam nechal uříznul jsem si ostudu od osudu ani hřebíky tam nenechal však i tmel postupně vyschne postavil jsem rychlému se mlýnu naštěstí nebyl větrný jen na ubohé uhlí postavil jsem krásný chrám zdobený, vstřícný tak vstup - umělci jeho vlastní díla potěšení nečiní .
Knihovnické hájky II.
Potůček stále nový proud smutně hledí za bratry na kameni mlok Tráva šlapeme spolu teď však u mě tu ležíš ukopli jsme drn. Slunéčko sedmitečné slyšelo tě růst krásy světa nepozná zemřel dětský sen .
Knihovnické hájky I.
Bodlák krájíš oblohu a jezero tě chladí vyfotím si to Fialová papírový člun s vlajkou bláznů zasněných pluje inkoustem Inkoust nad stolem básní topí se svými slovy a pálí ho hrot .
Dvojité echo
Co to vidím z okna. Snad je to ozvěna. že chtěl bych slyšet chtěl bych vidět jak zvadlá růže práskne do skla rozsype se, spadne. Krásný námět pro básníka ale já radši půjdu zalít to nové poupě co vzkvétá a nikdy nechce zvadnout.
. . .
děti, Slunce - jak je krásnéplamen, jehož každý slyší plakat stínco bezděk do knotu vrážíme mu klínsnad říkáme si. ať už zhasnekdyž však náhle k zemi klesnezmíraje před prahem mýmnež za chvíli zbyde z něj dýmvím snad já co dělat přesně. nyní mráz žere mi kostidal jsem volný průchod zlostiač pouhým peřím pokrytýnesmí se to státi víceprosím zas mi zahřej líceneb ten plamen pro mě jsi Ty.
Památník přeživším
křišťálový košíkco jsem v němžebralo odpuštěníschoulený, opuštěnýbratři, sestry, matkokozy, vepři, králíciláska je poutoale košík tu zůstávásnad se na něj podívátřeba můj vnuka napíše o něm báseňkterou si stejněnikdy nepřečtu
Zasněžené Španělsko
sobí spřežení -
neslyšný dusot kopyt
zaniká v Tobě
Nahá poezie
vločka uvážlivá
tančí kvapík s
kolumbijským mistrem
co nikdy neviděl sníh
Břeh v potoku zřícený
slyšte, kentauři na mých nohou od postele usazuje se prach a plíseň jako boří se můj hrad jak volá v poušti a víří prach. snad kolik, kolikrát kohouta pověsíš na kouhoutek drátěným lanem když slyšívám rozbřesk vždy mi teplo schází i když symfonie Händela. hřeje tak přeci top jen top dál malá koťata ať je všem dál dál teplo . .
Vlaštovka
Slyšel jsem Těvolat, žemě miluješ ale musím počkat. Tak jsem hleděl na vlaštovkya jednu si složil z papíru. pak ji zase spálilAsi mi bylo smutno,když obloha zpustlaa všechny odletěly na jih. tak musím počkatna další jaro.
Náhoda, či omyl?
Korouhev na střešeotáčí sepo směru větruza sluncemstydlivě. Slyšet všakjak ptáček usedána její vrchola zvesela se chlubí. Zůstalo by všeaspoň chvíli na místě.
Slyšíš, jak vane vítr.
30.9.2006
únavu ranníspláchnout na vzduchu uzavřen nedaří se. únavu polednípodpořit obědema spláchnout lány bavlníku nadýchanými daří se. prý stačí stromy obejmouta síly dost na dva dny však pro koho- strom, či mě. Když už slunce pálí do očína zádech otlačená prknaduše básníka zmatenáa boty příliš prošlapané nebo málo.
Melodie zapomenuté krve
Loutna hrajedo rytmu pláče
nabroušeného. nežným zpěvemstarých námořníkůco tak častobodali do vln
pohledy.
Ještě něco však je slyšetže by rackové kry bouře.
Noční šepot cikád
Ptáci na nebistísněně poletujítak potichu si prozpěvují. Inkoustu je smutnotak sám. ač je ho plný kalamářtak potichu píše. I milenci na lavičkáchstýskají si po láscetak potichu.
Ovocné sady
Ta krásná broskev. vybarvená, velká, sladká. kymácí se ve větrudiv nespadne. Každý se na ní chce podívat.
Tupý pilník
I zkaženou konzervu
zvládne otevřít jen dospělý.
Ale pouze malé dítě
jí dokáže sníst.
Pohřeb...
Cokoliv odejdeuctívá se myšlenkou pláčem slovy krásnými i ošklivými smutkem steskem žalem . Ale sluší se oplakat,i když v oku zemře slza.
ZOO
odpustí laň jelenovikdyž jelen v říjipod návalem chtíče, emocía přebytečné energiepotrká cizího jelena,který po ní pokukuje. většinou stačí trochu zavýtotřít se rohem o bradu jelena, i laněa vše je zase fajnno tys' mi neodpustilatak ještě mokřejší se tam válímmožná spíš už zavrtaný v bahně. asi klesnuk lesuzatím jsem takový kmetv tunelu.
Zívám...!
Chce se mi spáttakový příjemný pocitže (ne)vše co bylozase budea vše co nebylonebude dálčlověk občas neví co psát. kdy spát. jsem z toho nějaký opsalýale jedno vím jistětato báseň není vypsalá,ani nevyspaláa už vůbec to není haiku.
Vztek
Mlátím do zdi. Hodně mě to bolí. Zdi je to úplně jedno. Tak chlastám víno.
Přestřižená smyčka
Peříčko. létá sem a tamnikdy ale nikam dvakrát. Ale co když ano. Poprvé.
Autobus
Cítím se jak řidičtramvaje na konečné. Nezbývá než přesednout na autobus,jet domů. a nechat tu tramvaj,co se mnou prožila 2 hodiny životak dispozici jiným řidičům. Nevím jakýma nevím, jestli budou s takovou něhouvyrovnávat každé pohozeníjejího svérázného motoru.
Výroční
Již 4 úplňkyspatřili jsme na oblozejeden za druhýma stále krásnější. Jako kosmonautidychtící po dobrodružstvía samotě v nekonečném pustuvydávejme se k Luněvždy během úplňku a když ne, představme si ho, on časem přijde. Bezvládně se necháváme unášetstavem beztížea občas přemýšlímenad tajemným zatměnímkteré nám tak rozesmutňuje mysl. Naštěstí oba vímeže se vždy zase objeví Slunce,projasní nám obzora nezhasnenikdy.
Košile
Teď, v deset večeruž zase mi v hlavě zvoníbudík, jako každé ráno. Vidím přijíždět tramvajv ruce žmoulám kopretinua s nadějemi vzhlížím na řidiče. zvoní'Manipulační jízda,nemlať do těch dveří. 'Boty mám stále plnější vodyje mi zimataje v nich sníh.
Sedmiramenný svícen
sedmiramenný svícendál svítí do tmysvou báseň tesknousedmiramenný svícenstále sáma vosk ho na rukou pálísedmiramenný svícendívá se na násale my na něj nikdysedmiramenný svícentolik lidí už viděl umíratsedmkrát. sedmiramenný svícen-vlastně jen stojan na svíčkykdy dohoří jeho knot.
Věrnost nezná vady
Pán a pes. Oba toulali se světem sami zmateně. Pán s bílou holí pes bez hole bez pána. Snad to byl páteční úsvit.
Zaľúbená
Podívej se,proč se ty pavučiny pořád zvětšují. Vždyť v nich nevidím žádného pavouka. Třeba se do nich jen chytá pracha tím se prověšují. Řekla jsi mis obrovským očekáváním v očícha usmála se na mě tak,že se tvá očekávání naplnila.
Pyreneje na obzoru
Přeplněná ulicea přitom tak prázdná,tak volná. Proběhnu jí celou napříč,možná budu vřískat blahem. Po kapsách mi chrastí drobné,tak koupím si třeba čerstvou bagetua čerstvé noviny. Od toho pána na rohutrochu Arab, trochu Židdostanu lístek do kinana 40 let starý film.
Dárky z jehličí
Ten chlapecten s motýlkem po pradědovi. Už půl života si šeptempobrukuje písničky od Beatles. Je lidem jen pro smích,"Ti už jsou dávno mrtví. "Tak když už se chystá poníženěprojít tou křiklavě neonovou branou,u vchodu narazí na člověkakterý by opět mohl dátjeho vánocům smysl.
Třista mil za sekundu
Znáš ten pocit,když kovadlina na zem padázem a voda se věčně hádáuschlá květina zdá se příliš mladáa včelka dál pyl pilně střádá. Kdo kdy se mu postavil skoro nikdy nepřežil chvilku sice volný byl pak sám sebe zahubil. Řekneš si, naposled zamáváme. a poletíme na obřad.
Oslava života
Při pohledu na Tebemě zrovna napadly veršeže Slunce vždy vychází na východě. chtěl jsem to napsat,když v tom. rána. Pod okny práskají petardy.
Na severním pobřeží...
Klopýtám skrz volnou cestu
rozhlížím se po okolí
Nevidím nic. Vidím všechno.
Vidím někoho. Vidím Tebe.
Kočka
Na chodníku se na mě zahleděla kočka a rychle přede mnou utekla do křoví. Byla to ale černá kočka - mění to něco.
Save My Soul
Trochu jako ježka v klecimě často trápízachmuřená obloha,ač na obloze ani mráčekchodím potom ulicemis kyticí růží v náručía usmívám se;ale do prázdna -ať mě nikdo nevidíkolem jde dívkaostruhy na botácha kroužek v obočíač pod očima velké kruhya pod ňadry velké rányjá si jí však nevšímám;tu kytici schováma jdu si jen tak na poštuasi moc šťastnýleč ve smutku se topící. Copak nedostalas' mou SMS.
Dvě strany mince
Rozkousané rtysedřený nospomačkané rucea ty smutné oči. Nerad to vidímnesnáším ten pohledproto boxuju do pytlea dělám, že ho to nebolí. Chci si zalepit pusui když jsem ještě neřekl vše. Už nechci mluvita přitom tolik musím řvát.
Vábivý magnetismus
Není lehké odolatvábení útulných kavárena pekáren s usměvavým prodavačemz Marokanebo třebaopojné vůni mlékakravského, kozíhoale hlavně ovčího. Maročanénemají rádi ovcea ovcenemají rády kavárny. Když však otočímety perníkové magnetyz koňských podkovstejným pólem kupředupak to vábení překonámea možná si i vlastní vytvoříme. Vždyť na ty rozkvetlé šeříkyje bez Tebe tak smutný pohled.
V Rudolfinu
Houslisté pořád hrají pianissimoale hra není harmonická takjak nás učili ve školev parku za nía doma. Ne však u sebeMožná se jen navzájem neslyšínebo naopak slyší pouze jeden druhého. Smyčec tam a zpátky monotónní, že. Abstraktní umělci bývali vždy dva i když byli jeden.
To není epizodní role...
Slyšel jsem,že pod Tvou motýlí skořápkouje žlutý bíleka bílý žloutek. Je tomu však těžké uvěřitnecháš mě prototu skořápku naťuknouta nahlédnout pod ni,prosím . ;-).
Can we make Africa happy?
"Happiness isn't for tomorrow. It's not hypothetical,it starts here and now. Down with violence, egoismand despair, stop pessimism. Let's pick ourselves up.
Slova prosby
Ze zacelené ránystále odkapává krevproto se slzami v očícha přece s letmým úsměvem na tváři
jsem se rozhodlže na spáleném papířenapíšu Ti dopisa pošlu ho v karavaněz růžových begónií. při psaní těch řádkůrána má mě pálila,slzy smývaly popela rozpíjely inkoust,naškrábaný roztřeseným perem. papír jsem úhledně stočil do ruličkypotom předal ho staré dáměs diamantovými náušnicemi. Pohladila mě svou zvrásněnou rukoua chraptivým hlasem řekla neboj, je tu s TebouUplynula spousta bezesných nocímnoho bezedných dní,na nohou mě držel pouzeten upřímný dotyk staré dámy.
Zámky
Můj nejlepší přítel mi jednoho dne řekl
I když má kokršpaněl
na dvoře opuštěného domu
všechny tlapy rozdrásané,
Příliš mnoho otázek
Ptám se, proč. Proč jeden pleť hladkou jak mramora druhý ošklivě zjizvenou má. Vždyť všichni by měli mítstejnou startovní čáru. Přesto jsou mé vrásky moc hluboké na to,aby si jich někdo všiml.
Looser
člověk se může snažit jak chce
ale nakonec vždy zjistí
že ruku v ruce společně kráčí
lež a zapomnění
Námořník v Toulouse
Plul po zelené hladině Garonny
nedbajíc kam ho proud donese
vůbec mu nepřišlo na mysl
to smířlivé sousloví 'stane se'
Boj o čest mého Alíka
Jmenuji se Šťavel, Franta Šťavel a rád bych vám vyprávěl svůj příběh. Všechno začalo jednoho krásného slunného podvečera, v jedné malé, bezvýznamné, ale přesto malebné vísce na jihu Čech, kde stojí moje shnilá, červy prolezlá, ale přesto roztomilá chatka. Toho osudného podvečera jsem šel se svým 7-letým pitbulem Alíkem na procházku do lesa. Zajímavé je, že ač je to pitbul s bojovým výcvikem, tak kromě několika nyní hospitalizovaných dětí z pískoviště nikdy nikoho nepokousal.
Bez naděje. (?)
Vidím velký obraz v dáli
zastřují ho křídla hrdliček
nebo to jsou krkavci.
plátno rozpíjí se pod tíhou mých slz
Zamilovaná
láska je síla
silnější než kterákoliv jiná
silnější než gravitace
silnější než mužský biceps