Málo mě řezali XV - Pryč
V paniččině šatně na sebe hodím ten nejhuňatější ze všech jejích huňatejch kožichů a vyberu si k němu tu největší kabelku. Vůbec mi přitom nevadí, že se nejspíš dopouštím děsnýho módního faux pas. Musím jen doufat, že žádnej z valibuků nemá předplatný Vogue.
Do kabelky pak nacpu tolik hodinek, co se do ní vejde.
Málo mě řezali XIV - Pán
XIV
„Zkontrolujte pokoje pro hosty,“ z druhý strany dveří do ložnice doléhá pánovitej hlas. Je na něm něco znepokojivě ostrýho a zrnitýho. V tom, jak se místností roztéká, je ale zároveň jakási sladkost. Nějak takhle by to nejspíš znělo, kdybyste žiletkou roztírali med po šmirgl papíru.
Málo mě řezali XIIl - Panička
XIII
Když jsem zase při vědomí, uprostřed společáku se kymácí panička.
Odplazím se za křeslo.
Panička se kolíbavě vydává ke kontinentu. Opře se o něj a několikrát po něčem naprázdno hrábne.
Málo mě řezali XII. - Svědomí
XII
Švác.
Tupý třísknutí najednou zaduní temnotou, ve který se ospale choulím. Vzápětí jí začíná otřásat burácivý bručení a temnota se i se mnou vydává do pohybu.
V polospánku mám pocit, že jsem v břiše nějaký bestie.
Málo mě řezali XI. - Fyzioterapeut
Většinu odpoledne strávím před vchodem do metra, kde číhám na zapomenutý drobný v automatech na jízdenky. Když jich mám dost vydám se k telefonní budce a na příštích pár dní si domluvím několik prohlídek. I kdyby se mi ale povedlo někoho přesvědčit, aby mi počkal do výplaty, pořád to neřeší, kde budu dneska spát.
Bezcílně bloudím oranžovou nocí a začínám si trochu vyčítat, že jsem to nakonec nevzal u Ivety.
Málo mě řezali X - V nákupáku
Když otevře nákupní centrum, zamířím rovnou do koutku s občerstvením. V teple si tam projdu tu inzerci v naději, že narazím na skulinu v bezvýchodnosti mý situace.
Řemeslný práce.
Nic.
Málo mě řezali IX. - Bezdomovec
Zmrzlej bloumám ulicema a snažím se potkat takovej ten mřížovanej větrací průduch, co z něj fučí teplej vzduch. Jsem si jistej, že jeden takovej musí být v okolí Drzý Grešle.
Pamatuju si to, protože jsme tam s kolohonátem jednou bačovali a on pak cestou na byt pochcal bezdomovce, co na takovým průduchu zrovna spal. Prej aby se zahřál, řehatala se ta metráková hyena a bezdomovce si přišlápla, když se začal zmítat.
Málo mě řezali I. - VIII.
Moje první slovo bylo kulva. Nejspíš proto mi máma vždycky říkala, že na tu svoji hubu jednou šeredně doplatím. Pletla se ale tak, jak to uměj jen mámy.
V týhle snově zastřený nonstop putyce, kam lidi choděj sami před sebou skrýt svý tajemství a trápení, nesedím kvůli tomu, co jsem řek, ale kvůli tomu, co jsem neřek a neudělal.
Pro ni...
Slova jsou vlci, sama o sobě nic neznamenají
Bez smečky nemají smysl a chcípnou
Ústa jsou jejich doupata
Když vyrazí na lov chtějí krev
Čerstvě okousané nehty čpí jako prach z vyvrtaných zubů
Na komíny
se šplhalo po ostnatých drátech
k obloze
na niž se jim tak snadno zapomnělo
je to trychtýř a já se bojím
vyšel jsem vena je tam chladno jako lonijen víc mokrošel jsem k baru, kde na mě čekávalasamosebou jsem věděl, že tam nebudeletos se bojí potřebovat měpřesto jsem se podíval přes sklojesti tam už nesedíprotože jen tak se otočit a jít nazpět by bylo málo efektní
myslíval jsem si, že mě přece lidé neopouštějíže se musela ztratit- v poslední době jsem dost znejistěl.
ještě čekat bylo by smrkání si do utěrky
když se na podzim začnou vytápět byty a já zapomenu otevřít okno, až k ránu není už co dýchatzalykám se v bezpečí pod peřinou se dusím jako žínka ve dřezu, která hnijící tepe pod nádobíma čeká na někoho s vírou v Jarvstanu otevřít dveře na balkóna je to jako prohlédnout přes překrývající se skla pootevřených oken MHDaž ke dnám koupališť na zdech bílých domů.
pět cucků o domýšlivé nině
i.
je jako kotě
hebká
když se tulí, choulí a otírá
od paleolitu se rodíme se stejným mozkem
ulovím jakékoliv lesní zvíře a když tě sleduju sypat mi cukr do už oslazené kávy zadržím slzy jsem muž- důstojně se vypláču až na záchodě.
další ze světů na podpal, tentokrát včas evakuovaný
už když vzduch ve městě ještě nebyl zkažený tlejícími těly bezdomovců pod sněhem cítil jsem se letně chvíle jsou místa v čase a někdy než se cesta prudce stáčí stromy prořídnou a předčasně dají uvidět kam vede vyběhnu do města a zastavím se na silnici vydat se po ní můžu do všech stran stoupnu si na špičky, abych zahlédl poslední kus zapadajícího slunce a chci věřit že kdyby zůstali, přežili by i otravu težkými kovy cesty k ní už nevedou ani neurčují směr dny se ztrácejí vzpomínky na uplynulý den s každým dalším mizí protože bez ní je každý stejně prázdný a já si pamatuju už jenom, že ji musím najít protože ona se bojí v lidech vidět zlo.
pochybuješ-li o autorovi, rozbij hlavu-má-jako-žárovka
neměla jsi jak ztělesnit senež i se vší špínou kterou tě zanesliza bývalou čistotou utíkáš k pohádkám, rozkošným dětským nápadníkům a starým filmům plným zpěvu a tancejsi tady odevždy stejně těkavá v kterémkoliv skupenství manuál k bustě Freda Astaira máštam je pravdaa ty lžeškdyž tvrdíš, že si s ním povídášnenechal by tě říkat, že jsem tě skutečně nikdy nemiloval.
za koleje
"krve jako při odpeckovávání broskví na kompotale sušenky, čaj a kávu nemají," náčelník kmene malinkých divochůnám také řekl že žijí v děrách v břehu vykousnutém do kopce pro vybudování železniční tratia aby se zachránili před dravci, léhávají si do záhonů hlávkového zelí jednou k nim přišel chlapec který se nebál zpívat si na polní cestěprotože kamkoliv bylo dost daleko vyprávěli, že se při procházce zaposlouchal do rytmu šplouchající vody v upité PET láhvikterou měl přiloženou kolmo k ramenivzduch u nich není přesycený elektrickým zrnením reproduktorůkteré proráží lebečními kostmi a drolí jejak rezonuje městemkteré tenkrát ráno- jak jsme měli věřitzastírala automobily vířená rosavýhružně vycházející slunce se o ni tříštilo do bareva vyrážely z ní utlé průsvitné kmeny
stromy ve chvíli vzrostlé k tisícům letzůstávají jako koně hříbaty. tam za kolejemi
\náš les to ještě neníkdyž postrádáš jehličnany- jsi smutná už jen, že jednou může opadatale přimyslíš-li si sem skutečně hustníkzůstanem a dost možná umřeme na otravu olovem\
. zabijí každého, kdo by chtěl koně osedlat a oblékají se do kůží domorodých zvířat
ubránit se psu je chtít ho zabít neboli O krvi
i v předlážděných městech se najdou pěšinykteré upomínají jaké mohlo být cítit uhýbající zem pod ztvrdlými chodidly
rozbíhat se přikrčený ve vysoké trávěa po pás zvedat kolena, protože tak je to správněpro slabost končetin nevím, jestli budu mít dost krve abych sám prošel, kam rodiče dětem chodit zakazujía ony nechodí
ony nevěří na smrt, ale na vařechy
---------------------------------------------------------------------------
Někdy ti pravdy jen nedoříkám
se čtverečkem čokolády roztápěným na patře- já sem pro tebe nějaká ona. a pučeníjak se patří tváře nalitéje přece jaro/tak jakože tě oslovím/ ´s řekla včera že začlootevřel jsem oknoabych to stvrdila nelžu, miluju tě/sněžilosněžilo a ne že z třešně. už i kávu můžu černoujen právě šťastnýa s listem čínského zelí/.
Z tlam v bujících svazích na začátku světadílů stanou se ústa
/vzpomínky na ni jsou dnes namořené chlórem/
kdy se všichni vzbouzejí zkoušívám jak na balkóně studí zábradlí abych nemusel usínat lidsky v posteli
výdobytkuzatuchlém a čpícímzalknu se jako z vody vynořenýa namísto vzduchu do hrdla visí prameny vlasů
/ale na začátku, kdy jediný kdo měl domov musel zemřítbyla tak dokonale čistá/
Sešel jsem k nim z obrubníku konečně a zase
jak se fronta na jízdenky pohybovala ke dveřímnakročil jsem ke kalužia pyšně do ní vnořil podrážkupředčvachtaná byla nožičkoumalého chlapcenádhernábyla tajejíž ruku svíralzdají se jimi tak opuštěnéděti i matkypomyslet si, že přece ale někde Tam jsou jen to Oniděsí.
/jako vytrácení prvotní nevinnosti
tady jsem potkal panenku, holku učiněnou čistotujá rozervanec se hned cítil, jakoby už byl čas spálit všechny knížky, co jsem jich nestihnul přečísta jejich popel sjíždět s jejího bříška, které jsem tolik milovalto abych to měl řádně dekdnt jako se cítím s tři dny nemytými vlasynebo když jsem si chtěl pro ni rty rozhlodat do horké krveže kňourala, že jí je zima, když mě osahávalaa já zatím chcal na jaře na Dům Umění co se v kopci boří nad městema možná jsem se i zastyděl jako tehdy, když jsem na záchodě na čtenou biblikterou mám jako novou půjčenou od babičky, zbožné ženy, třetím rokemkýchnul, znesvětil ten text pro který si moje láska na krk věšela krucifixa já čerstvý blasfemik se ptal, jestli tu bych snad neměl spálit taky roprášit ji po tom zbožňovaném tělez bližního pak poznat, co že je to víraa pro efekt nejlíp vůbec nevydechnoutaby to nepůsobilo jako MHD bez jediného kočárkutřeba právě tohoto, ve kterém ječí dítě bez nádechusahá si na hrdlo že chce povolit šňůrku od čepiceale já nejsem rodič snad proto nemůžu pochopit, kde se v lidech bere ta tupá surovost ještě s ním třást a myslet, že se mu do krku zařezávat přestanetak se raděj zavešený do útrobního lešeňoví dál ztrácím s městem v jeho vlastních odlescích na drnčících sklech/.
Pro tohle bylo by ti třeba tady žít
Jsem si téměř jistý že umanu-li si toho psa na hřišti sevřeném pod panelovými domy být vlkem na balkónech si ráno budou říkat o roztrhaném těle pod okny a tiltuky budou zapřísahat k obezřelosti proto je mi shledání, že slunce zapadá vždycky tak samosebou na správné straně města úlevou osvěžením jako zavýsknutí culícího se dítěte které si hoví na nákupním vozíku mezi regály s mraženým masem.
Nad ránami při úpatí Bílých Karpat
hele dyť víš že to musí boletaby to bylo krásnéříkámmiluju těa líbám ho do vlasůkdyž k žárlivosti jeho natašimu splétám copánkyale ona neví, že ty nejnádhernějšíjen vždycky vystupují o stanici vedlenež jázrovna když bývalý trestanecječel po svojí šerednéže jí, pičirozkopne lebku/prej co semá conatřásat v pornu/jsem ve zrovna otevřené traficekoupil parťákům z nádražínapůlky lahváčea šel si lehnout za tím svýmpak furt našrotnepobíralčím to, že z Bulharskase naši vrátili před obědem
k žití Afrika nebo-li zmoklé lvíče Té mezi jmény marii
než dorazím semna místo odkud se minulého uvidímbude se mi ještě tolikrát zdávatže smrtikterá často zdánlivě vcházípod žebryje zatínat svaly protijako věřit, že nedávno navezená kupa pískuna dětské hřištěvydrží přes léto
/snad někdy piju jen víc vody z kohoutkukterá je chlorovaná až přespříliš/
Dýchat pro mě stále ještě hrozilo zalknutím. Sestoupil jsem tedy k blízké voděsálající vírou.
pokaždé, co jsem umíral jsem myslel, že jdu příliš rychlepročež musím dojít brzyže tělo splnilo účelnež jsem uvěřil, že nezbytně nemusím dojít předčasněale dál
světy si třaskám za víčky
její podrážky skřípou při drcení zrnek ve stopách blátakdyž všichni muži z MHD vystoupilia ona matka, svépomocí vláčí dítě v kočárku se schůdkůmyslím, že bez víry už bych to tady zhroutilpohodlnězpět k bílému začátkuříct si dost a začít si čistit zuby pastou s modrým proužkemona taková ostrá bělost oči zraňujezrovna jako ty pasažéra MHD, co hledí do tmyze které nárazově šlehají světla míjejících vozůvybičují si další mrknutí.
Víra v tyrkysových žmolcích
Na barvě nebe nezáleželo několik dnívysílení chladem poslušně sledovali jasnící se obzor tavit srstticho vzcházelo z hrdel sežehnutých bezmocným vdechováním seškvařené nocipostupující rozbřesk stravoval zemi od každého neodvráceného pohledu přístojícíhobez zalknutí byli se sluncem nad hlavou ve chvíli na prachbyl jsem jedním. z toho semknutého do dálky se vlekoucího zástupu vědoucí kolik lidí bych mohl kdy milovatkolik milujua že téměř nikoho z nich jsem ani ještě nepolíbiltak jen lituju přes svítání stále mírně prokřehlý za tmy jsem se viděl klečícího na louce u televizorukterý odráží krajinu v šedivé obrazovcejen tak vím o svém okolínesvedu oprostit zrak. byl jsem tímkdo potřebuje, aby jsi sama zavřela očinejdřív pro mě jedinéhoa já konečně pro bližníjen promnu levé okodo jeho zřítelnice vstoupilo první světlo prvního ránasvítání tak brzké, že slunce může světu tak mladému vyjít jedině ku koncii dnes tu stojíš snad ještě s popelem z minula ulpělým v krajích víček a já vím, že se musím smířit, že ať už budu milovatkohokolivždycky tady budeš i tyo které v zájmenech mluvit nepřestanupřežiješ všechna moje ránakterým nezavřeme očiskrze tebe jsem uviděl jejich smyslnapřáhnul bych-li ruce ke koncitrpkost bylo by lze již chutnat špičkami prstůjako inkoustna jazykujako slovakterá by jím měla být napsánamarnévyčkávání na jediné smysluplné slovokteré mělo být tvojezprava k uším z tyrkysové hladiny sotva doléháVíra že tohle tělo ještě stráveno nebude pro poznánílet teprve k odžitíjen k bohorovnosti vyslyšet upřímnou prosbu
V od/dělení bohů/ vzpírám se zhroucení
dlaní na obzor ráno jsi v poslední chvíli zaklínilaa sluncem semknutým sobě za víčkaschránila mě poslednímu dni
nám se srstí tmanašepřece nezalyká
zády k sobě vypínáme hrdlakaždý už k jinému nebibarvy mraků jen tušíšve sdírání zbrocených chodidel o spáry bílých kachlípakliže šílenství jejen pózoubudících se bohů
ale chceš-li vidět, co bylo než společná samota stala se stvořenímšíjí klenutý ti přes temeno sesunu se poslušněbez výčitek/můžu jen litovat, že jsem tě nenaučil zavírat oči/
Od přísvistu k slehnutí dalšího z vrahů
Narodil jsem se do srsti zatracovaných zvířatjako kde kdo jen já si ji pojmenovala umínil, že když se mi v ní plíce nerozedmouv peřináči přečkám všechny ty budoucí tisícevrahůpřesto práchnivím tu v blankytu u tvých nohoua nejspíš budeš sama, před očima ze tmy zbyla už jen rezpřihlížet slehnutí mého posledního
dotekem tížíš žílyna dně zlatem/tak jsi mi/Drahá
. dovol mi alespoň zdrásat do kobercertydo poslední vláčné tkáně odnímat stopy zanecháné co drtily z tvých úst právě jako plížení tisíců travoutakřka bez šelestu jako zemi člověka vší vahou.
K mým ránům
holedbání se, že jednou tě budeme milovat
všichni
je mi nejspíš výhružka, když tak trochu se studem
drolím zvratky od vlasů
Město v šeření podléhající módním barvám
na okno doráží kouř s výčitkou/že ničím životy, vlastně mě jen miluješ/tak vysoko nemáš strach z pohledů kolemjdoucíchkaždý výdech je stejně marnýani špínou z cigaret se mi ke rtům nedostaneš myslíš si tak horké, že mohou tavit sklodávno jsem zapomněl čím mi začínávaly dnytanči. jsem s tebou, drahý, a říkám si, že by tě soucit zabiltanči a zapomeň na rána/děti odbíhají po jídle do zahrad a ovoce je každým rokem sladší/.
Mé San Francisko
župan a stažené žaluzie (i ve dnech, kdy bych nejraděj vysedával v kavárněa těšil se z chlóru ve vzduchu)nejsou zdravé
/jako duševně/snad kdyby závěsy. takhle jen stěny požírají měi tak bez ozvěny
plakát s Joséphine(druhý opakující se motiv)obdivuji nejspíš jen jako Pavlovův pes. ach, kafe s máslem/měl bych přibrat a o estetice vím jen, že dandy byli frajeři/
připouštím, že bych líbal kohokoli dost krásnéhopři vší povrchnostimám větší strach z vyschnutí míchy než z homosexuality
V mezidveří na balkon a do kuchyně
Potěším se až mi ráno konečně provoní chlórdrcením zrnek k spařenítěšit se jako dítě, co neumí čístpohledem na ceduli "hračkářství"vlastně jen ospravedlňuji nerudnost úzkostíco předchází zklamánínedopalky v dešti hnědnou/Joséphine/a další den na kávě z prášku.
Vstanu do první republiky
. třeba po louce. obruč prohánětpři vstávání umínil jsem si(ale spíš jen abych mohl si obléknout nový svetr)
pěsti slabé po přespáníparádní šátek na uzlík avant uvazuju mžourám cukrovou vodou z účesu po tváři an oči jsem otevřel po delší době do světla
. a třeba na ulici.
Rozverná, štěstím mě v očích štípá
Vztyčím lžičku do meduco jsem přinesl k slazení, čajemokouzlený Mručím, pěsti zatnutéAť co nejdýl to trvá.
Zavři oči a přivoň, když mávám Hřbet ruky jsem si protřel vonnou mastí
. tak.
Teď se rozběhni po obrubníkuJe rozbitý, vímVrávoráš
Jako na stránkách zavřených knih
Větroplašnická. voníš. pokaždé jako někdo jiný- copak se mi nikdy neomrzíš. a to mrazíjako ta divoká rána,kdy i kafe stydne před probuzeníma jediným způsobem jak přežítdenzdá se choulení v peřináči- slyšíš.
Pro drenáž k póvlu se vpohrdám
nad hrnkem kondenzovaných stínů. /už pro tu barvu to tak být musí/. slz, co na ubohosti nepřidalyprotože křídla víl podlehlapro svou hmyzí křehkost tak snadnodrolení. žádné kuckání větších kusůjen popílek v setrvačném dechu bez vůlefňukám, že livrej zbožných ctností ti neslušía chci tě mít sporou v zácloněza níž slunce zapadá do hladiny spařeného bdění/co doušek to větší tma, jakoby ráno ani nebylo v plánu/a rozbřesk do jámy ve svahu hodímpokud tě v jeho šeré předzvěsti neuvidímna stole stát zablácenouv tóze z garnýže servané.
Už v dlaních jen tě voním
a na víly věříš. /i když vím, že ani pískovištěbezpečná nejsou/ptám sea tvojí odpovědí sám jsem vrahemSkutečnost tížíale ani pro zoufalé svědomí nemíním strhat si krkJako překapávat instatní kafebylo by žít bezdepresí, stihomamu a úzkostíTak se smířím, že zlato zavazujevílám. už jen zdáš sekdy smíchem křupou v hrdlekřidélkaa v hrudním koši ukopeš posledníSpíš loňský kalendář dotrhatnež srážet tlející torza pod víčky.
Holokaust vánočních vyňčířů
Barvíš se listy starých knihkolik ještě stran. Snad v osmi týdnechv osumnácti letechsejdustářím století(francouzi mají přísloví o dnech bez ženy) našel jsem těv stěnných rámech řeholících mimů s mrtvými rty"v gestech křičeli o životě v stínech smytých barev"rázovali zbylou šedí(Kreslíš nám kaňky pod očia říkáš"neplačte")vzala jsi prkna a sbila světudvádíš"Pravdu"(jsi-li tak nízkánedosáhneš na ni)deus ex machinaa srdcevelký rádcena dvorku kdosi vzpíná ruce k obloze(hrozí, přísahá vendetu - hlupáček)pod zaprášenými okny(zatuchlá cimra - veškerý svět)ve střepech lampdoznívá smích(jen heretik by křivil kouty k uším)kašpárek hází meruňkou přes ulicipo vesmíru(dupou si v rytmu zoufalství a začínají si uvědomovat jak je život složitý, tak složitý pro panenky)a vím, že k partu na alegorickém voze (parafrázovat podobenství "ideál versus empýrie") mi chybí jen -vyblednout růž-ztisknout rty k bezkrvé tkáni(Cynismus léčí)Žloutenku. - A prosím.
Když dekadence bolí
kreslí rtěnkou jizvydoufáže mi nabulíkujeiluzi ran z rán, polední, odpolední, podvečerů, večerů nocí bez tebe(chtěl jsem prznit gramatiku, abych zhnusil livgvisty)snad by popraskalichtěl bych z nich slízat krevsrkz mezeru v zubech bych chrchlal na stěnua kochal sejak stékájako když jsi plakalaměl jsem chuť chrstnout jeho plyšákovi vřící kakao do ksichtuznetvořit hoten bordel nejde vypratasi spáchám něco svému medvídkovijsem srabna sebe bych nesáhlzarvu mu šroubovák do švůmám ho rádbude mě to boletbarvy už dávno ztrouchnivělyv tom vlhkém koutě kam se smrskl svět(někde tam hnije taky pravda)-vidíš jak se směje. pářu plyšového parťáka-má ho plné rucerozhazuju kolem sebe cáry plyše-je šťastnánemůžu dýchat, aby mi to nepřipoměloto jemné chvění zlatavého chmýří,když jí líbám na šíjia plicím dopřávám jen tolik, abych neomdlel-dojdeš na kávu. jak bylo doma. -bavme se o něčem jinémdo ksichtu mi plive dekadence a já to hltám jako kabernet.
Vilnost volních poklesků
Klika, co láme vazy závazkům už zase skřípá ta chmýřivá vetchost provinilých pohledů klopených na podlahu ta vilnost ve tváři bezúčastí uondané publikum zalehlo hlediště v pyžamu zívlo a zšeřelo ty křehké něžnosti hglkjljk mají váhu povzdechu pocuchané trpkostí replik mýdlových oper copak nevíš, že pravdu nevylžeš. navální teátr leží prohlazené jeviště je podzim a sněží.
Tíživá vetchost slova
Přiodít vjemy blízkostiv rozkoššerých letmých dotykůza staženými roletamiza zastřenými závěsypít vývar z lepící páskyzuřivě rozmíchat cukr s vlastní brokovnicía přehlušit to hřmotnémlčenínevyřčeného lpěnína palčivostislovapřátelství.
Když Vesmír kulhá
Plody třpytných kaštanůzvískaný ideál vesmíruve vlasů zvněné pramenyve strachu na oko ke smíruVetkal bohatství narcisůco v lukách očí ti utrhalk zlatavosti zašlých fotektěch nejnyvějších podzimůpohledy kradmo vloudím tipeří na křídla ke vzletuvlněnou hebkostí syžetuzkomponovaného s lehkostídovřených dveří stínůzvaných z koutů splínův mlčeném příšeřív tónech karameluvyhladím příměříspácháme něhu.
Dvojaké výšiny
Navštěvuji hanebnou krajinu přílivu
dvojaké výšiny bdělého snění
sdětinsky umanutým mručením
bláhově vysnívám soběGradivu
Determinace zvěrokruhu
AAby svět fungoval, má být třeba několika dodatečných svinutých dimenzí a podle kvantové mechaniky se částice mohou chovat jako vlny, proto jsem se já mohl narodit do srsti zatracovaných zvířat a teď, když jsem si tmu pojmenoval, můžu vidět svůj život jako příběh dítěte, které se zalknulo nocí - nemohlo by přežít, pokud by tma skutečně byla z čeho být má. Balkón je velice významná část bytu. Můžete být už venku a zároveň ještě doma. Balkón od bytu dělí velké okno, které se otvírá zatlačením na jedné straně, aby se vytočilo kolem středu, kde je spojeno se zdí; a prosklené dveře.
Pseudo-mim
Jediná černá slzaoriginál co nestékápo rámu palety citůbeze slov člověkaCo hledám, nedám,když najdu hranicev iluzi vetknu vámtušenou zdí projít sedo světa fantaziíreálně kouzelnýchsnů zašlých tónůteskně dvojbarvýchPřehlížený, použitýkřičím v gestecho životě v stínechbarev smytýchHýčkám svůj spleenhodiny mě odbilyStěnný pseudo-mims károvanou košilí.