Písmák Propast
Stojím sám nad propastí temnou. Slunce mi chybí a tváře mi blednou. Vánek cítit a bdít. Nic nevnímat a žít.
Podzim
Poslední podzimní listí už dávno opadalo i ztoho nejurputněji se bránícího stromu. Přesto stále slyším jeho šum. Ať jdu kamkoliv. Ať dělám cokoliv, stále mě pronásleduje.
Fáze
V duši temno a v okolí prázdno. Tíživé nic se kolem plíží, nic se to nezdá, ke mě vzhlíží. Žár v očích pohaslý, teď už jen temnota svítí. V duši temno a v okolí prázdno.
Ticho a prach
Testament slyšte, vizte nebo co chcete. Kdo vnímá tohle stále žije, ale jak. . Velmi bídně.
Snění
Hle, drahá, zahrada. Taková, po které srdce prahne. Svěží vánek tímhle sadem vane. S listím si pohrává, vesele poletuje.
Poutník
Jsem jen poutník, bez cíle a bez určení. Mnohé věci poznávám a lecjaké mne míjí, přesto vytrvávám bez zaváhání a cestou svou stále putuji. Poznávám. Místa nezměrně krásná i nevypověditelně zničená a zpustošená.
Šelma
Pocit zmaru a nekonečného utrpení. Sevřel mě náhle a bez varování, spáry temné šelmy do srdce se zaryly. Sápe se po všem, co mu do cesty přijde. Trhá a ničí.
Nehoda
Zima svítá, noc se končí
stále to samé, dokola se točí
nedá usnout nevěřícím
spící nechť bdí
Zima
Zima svítá. Vločka jasná kzemi padá, předzvěst toho, co by mělo být. Lány dálav nepoznané se závojem pableskujícím pomalu halí, zprvu jenom lehce lemují tvář pod ním ukrytou, ale jak se skládá jeden závoj přes druhý, nepronikne nic na světlo boží, co je pod ním ukryté. Všechno živé vsrdci cítí jak mráz života upíjí.
Hluchý
Vidím světla, běžím rychle. Nestíhám a topím se vzduchem. Nebe rudne a cesta se prodlužuje vnoční stíny upadá. Siluety neznáma mizí, šerem prochází a mizí.
Čokoláda
Čokoláda sladká není
je to jenom božský sen.
Ústy projde, rozpouští se
hebká jako samet jen
Proč?
Ráno vyšel z domu. Ve spěchu a obavách vyběhl, do temné ulice odbočil, popelnici přitom přeskočil a ani si nevšiml že zapomněl si botu právě tehdy, když vyšel z domu. Uličkou temnou a klikatou stíny se táhnou stejně jako ten za patou. Strachem celý zničený, s vypětím všech sil, obavami trýzněný běžel dál a v dál, bezdomovců nedbaje, ušpinil si nohu a to právě tehdy když zapomněl si botu.
Teplo
Kdysi ráno uzřel jsem dívku, před jejíž krásou všechny divy světa blednou a němě závidí. Úsměv perletí rámovaný, oči jako dvě jiskřičky azurové, plné života a radosti z bytí. Vlasy temně hnědé, rozpuštěné a tělo dokonalé. Uzřel jsem ji na náměstí, v davu lidí nepřeberném avšak v ten okamžik, kdy se tak stalo, ostatních jakoby už nebylo, viděl jsem jen ji a svět byl náhle krásně jednoduchý.
Padající hvězda
Zahlédl jsem vdáli záři slabou. Tiše se blížila kobzoru jako drobná jiskřička naděje, ukovaná zčirého bíleho plamene. Tu jal se mne zvláštní pocit a já musel si chtě nechtě sednout. Uprostřed pole, bláto všude kolem jen.
Pouštní růže
Na míle daleko, nikdy nespatřená a přesto bdící nad mým osudem. Neznatelný dotek a pohlazení. Opora co nemám ikdyž přesto se o ni opírám. Je to jenom přelud či stav mysli pouhý.
Skutečnost
Neuvěřitelný příběh vyprávět bych chtěl ač sám slov ktomu nenalézám. Sama skutečnost ještě stále stydlivě uhýbá před mým zrakem. Kdo ví jestli rozluštit se mi ji podaří, když tak rychle přišla a zase mizí. Hledat ji musím pod každým kamenem který spatřím jen.
Rubínové pobřeží
Radosti zbytí, jsou vtomhle žití, křehké, nevídané, stěží laskané a někým nepostřehlé. Jako rubíny umě broušené ze srdcí vlídných prší na nás. Hledám a stále nenacházím, většina prochází, směr oceán zapomenutí. Všeho a všech.
Jiskra
Vyjmečných slov pár chtěl bych vám říct, kdo jste vy a kdo já, sám třeba nepoznám víc. Ve světě temno a v temnu záře, bliká tam dál, tam kdesi v páře. Schoulená jako rtuti kapka, kdo zaváhá nepozná její světlo zevnitř proudící. Na schodech sedím, přemítám tu dále, že plno je v tom sále, ven vyhnali mě se svící, ale já stále i nadále poslouchám noty blednoucí v přílivu nicoty, i když se svící.
Brouk
Paprsky ranního slunce teskně udeřily do okeních tabulí mého bytu a neodvratně mě probudily do mé nejhorší noční můry. Probudil jsem se jako brouk. Ruce i nohy dlouhé, tenké ba až vyzáblé, na omak tvrdé a vůbec zcela nevábné. Už vnoci jsme měl divné snění, ačkoliv to ranní probuzení překonalo dokonale mé nejhorší noční můry.
Oči
Obloha plačtivě slzela jednoho dne jarního. Město si pro změnu všude kolem malicherně hučelo a zlatý déšť vparku, rozkvetlý, jarním deštěm lehce zkrápěný, se tiše smál na své okolí. A já se smál na něho. Procházka krásná, zastávka krátká pod zachmuřenou oblohou.
Papír
Den pomalu upadá vzapomnění a noc se pomalu plouží, každý roh vymetá a vlády nad životem se ujímá. A já tu stále sedím slistem papíru prázdným a perem zteřelým. Myšlenky se mi honí hlavou jako smečka šelem. Divoké a nemilosrdné.
Úderník
Nad hlavou mi blesky září,
zdechněte vy bídní lháři,
strach a děs mi vpatách kráčí,
a nebude už dalších dní,