Čtenář a smrt

Četl si knížku, natažený u horké, ostré žárovky, vrhal černý stín, který se ztrácel v přítmí pokoje, soustředěně jezdil očima po řádcích a vychutnával si nadlidsky přesného autora, jeho dokonalé věty, obraty a dialogy, těšil se na každé další slovo, občas zakašlal nebo se poškrábal na bradě, to ale dělal mechanicky a zcela nepřítomně. Už když začal knihu číst, rozhodl se, že hlavní hrdina na konci umře. Co taky jiného? Spělo k tomu už od první strany. Možná dokonce od první věty. Určil si to jako fakt a teď postupoval, stránku po stránce, blížil se neúprosně k závěru. Hrdina byl nesympatický postavám i čtenáři, ošklivý, příliš vysoký a hubený, s podivným chováním a myšlením, jež svědčilo o jeho nízkém intelektu. Ne, že by si kvůli tomu zasloužil zemřít. Ale když už je někdo takový, tak smrt na konci románu je pro něj nezbytná, aby umocnila jeho tragičnost. Musí to tak být. Nakonec, není mnoho možností, jak zakončit podobný román. Je to prosté. Buď zemře nebo ne. Čím blíž byl konci knihy, tím víc přemýšlel o tom, jestli bude mít radost, když hrdina opravdu zemře. Jestli ho potěší, že už od začátku věděl, co s ním autor zamýšlí a nebo jestli bude smutný z hrdinovy smrti, protože přece jen, smrt cizího člověka, byť jenom literární postavy mu jistě připomene smrtelnost vlastní, smrtelnost lidí, kteří jsou kolem něj... A nebo, co když hrdina neumře? Co když se stane zázrak a bůh, ke kterému se hrdina obrací a kterého nezavrhuje ani po všech strastech a bolestech, hrdinu spasí, vytáhne ho z té příšerné žumpy, kde se ocitl, očistí jej a milostivě mu dovolí ještě další šanci?A nebo, čert vem boha, objeví se nějaká žena a ...ne, to by bylo příliš jednoduché, tihle hrdinové žijí jen pro smrt, jedině smrt je adekvátní a dostatečně konečné řešení. Kniha nemůže končit začátkem nového života, protože i ten by mohl být bránou k ještě větším útrapám. Žádné a tak žili štastně až do smrti se nekoná, ne ne. Jen ta smrt zůstává. Temnota, šílenství a smrt. A mír ve smrti? To ne. Beznaděj a prázdné místo po člověku.