S Harry Potterem v posteli

Stál před výlohou a zíral na horu knih v ní. „Harry Potter a bradavický mstitel“ – bylo napsáno na většině knih za sklem. Na většině knih byl také obrázek čarodějova učně – teda učně – jako učně ho tak možná Hynek pamatoval z dob svého mládí - nyní už byl Harry profesorem, třetím v pořadí od dob slavného Brumbála.

„Dvacátý čtvrtý díla Harryho Pottera,“ řekl prodavačce a vysázel na pult pět tisícikorun. Pokusil se objemnou knihu nacpat do tašky, ale nepodařilo se mu to. Vzal ji teda do podpaží a vyrazil k domovu. Cesta parkem se vlekla, a tak nahlédl do textu. „Vítr byl vlahý jako v pohádce a domy v Zobí ulici se již rozzářily světly, když se Harry rozhodl navštívit svého bratrance a jeho obtloustlá vnoučata, jejichž budoucnost znal a chtěl ji v rámci pravidel světa kouzelníků změnit.“

Už se těšil, jak vstoupí do bytu, vrhnou se na něj jeho děti a on jim nabídne, že po několik dalších večerů zapomenou na počítač, video a televizi a budou si navzájem předčítat. Tak to fungovalo za jeho mládí. Otec si tehdy první díl Harryho půjčil ve školní knihovně. Večer co večer lehávali ve třech (i čtyřech, to když Hynkova matka zrovna nežehlila či neopravovala písemky)  v jedné posteli a nechávali se okouzlovat příběhy ze světa  kouzelníků. Během roku přelouskli všech sedm tehdy vydaných pokračování a po několik dalších let číhali mezi prvními zájemci před dveřmi knihkupectví, aby získali co nejdříve výtisk s dalším pokračováním.

Pak umřela Rowlingová a historie ustrnula u dvacátého třetího dílu. Trvalo celou jednu generaci, než se našel někdo, kdo by na nejplodnější spisovatelku všech dob navázal.

„Tati, my jsme už dost starý na to, abychom si četli sami,“ pronesl starší syn, když se mu Hynek cpal do postele s pětikilovou  knihou v ruce.

„Ses zbláznil, myslíš, že mám čas se bezprizorně válet v posteli a poslouchat ty bradavické nesmysly,“ odpálkovala ho i manželka, přestože se jí snažil připomenout svatební cestu, kdy přes veškerá plánování dostala menzes. Celý týden chodili každý večer nejprve na dvě piva a po nich si v posteli předčítali Vieweghovy Účastníky zájezdu.

„Seš mudla!“ ulevil si a odešel na balkón kouřit.

Díval se přes tovární komíny k západu a bál se smrti, konečnosti, nenávratnosti, neopakovatelnosti. Bál se prostě toho, že se žije jen jednou a pak už nikdy.

Když dokouřil, oblékl si kabát, do náprsní kapsy zastrčil krabičku cigaret, zapalovač a zmuchlanou padesátikorunu. „Jdu na pivo!“ pronesl směrem ke kuchyni, kde podle zvuků odhadl přítomnost své ženy.

Už dopíjel druhý půllitr, když k němu přisedla.  Hned se dala do řeči. „Pamatujete se na mě?“

Pamatoval se, ale nechtělo se mu to přiznávat. Seděla  v první lavici, byla na škole sedmým rokem, on tam začínal. Tenkrát mu holky ze starších ročníků připadaly starší, než byl on sám, přestože on byl učitelem. Už tenkrát mluvila očima více než bylo zdrávo.

„Pamatuju se na tebe, Hedviko,“ řekl po dlouhém váhání.

„A co tak sám, pane učiteli?“ nebrala si  servítky.

„Nepřišel kamarád,“ zalhal. Lhal výjimečně, ale nevyčítal to jiným, neboť věděl, že moc pravdy nese občas hořké plody.

„A můžu vám ho dnes nahradit,“ nabídla se bezprostředně.

Chtěl se jí zeptat, proč ona je tak sama, ale rozmyslel si to. Její přítomnost mu začala dělat dobře. Pivo si dal už jen malé, protože po třech pivech už občas kecal nesmysly. Za těch čtyřiatřicet let se znal už dost podrobně.

Stejně kecal. Nakonec jí přiznal, jak moc dobře si pamatuje každý hovor, který spolu během společného pobytu na škole měli. Přiznal jí toho daleko více. Nakonec i to, že zde zapíjí žal. „Děti si se mnou už nechtějí číst Harryho Pottera,“ pronesl do ticha, které se jako naschvál rozhostilo v restauraci.

Několik hostů se uchichtlo, část jich čekalo na uchichtnutí Hedviky. Každopádně ticho už bylo takové, že by pověstný špendlík dopadnuvší na podlahu bylo slyšet.

„Tak ho pojď číst mně, ke mně domů,“ pronesla Hedvika nahlas a srozumitelně, tak, jak to po ní Hynek vždy chtěl, když ještě byla jeho žákyní.

Mužům v hospodě se rozpohybovaly ohryzky a mnohým se na kalhotách objevila vypouklina.

I Hynkovi se špatně polykalo a i jemu se na kalhotách objevila boule. Jen na chvíli. Zasnil se, představil si mnohé.

O půl hodiny později již vybíral z automatu peníze, aby pak v Hypernově na konci města zakoupil další výtisk čtyřiadvacátého dílu ságy o čarodějnickém učni.

O pár týdnů později:

„Tak vám ho vedeme, mladá paní,“ pronesl strážník směrem k Hynkově ženě. „Našli jsme ho v knihkupectví. Zrovna se ptal, kdy vyjde další díl Harryho Pottera.“