Výtah

Jednou v noci  mne vytrhl z podřimování u televize  zvonek. V domovním telefonu se ozvala rusky mluvící žena a dožadovala se vstupu do domu. Neznám žádnou ruskou sousedku. Dokonce ani souseda. Vysvětlil jsem ji, že si má nosit vlastní klíče a zase jsem zavěsil. Měl jsem radost, jak jsem ubránil naši nástěnku rozpisu domovních úklidů před ruskou mafií a šel jsem spát.

Druhý den mne zdrželi  o něco déle v práci. Cestou domů mi volala manželka. Měli jsme půjčené DVD a ona nevěděla, jak se film pouští.

„Je tam napsáno PLAY“, radil jsem.

„Ne, není!“, tvrdila rezolutně manželka.

„Tak je tam takový zelený trojúhelníček..“ 

„Jak vypadá zelený trojúhelníček??“ Některé dotazy mě dostanou.  Ženský jsou fakt jiný než my chlapi.

„Víš, trojúhelník vypadá…součet úhlů..ne.. jak vono to.. jo součet čtverců nad odvěsnami…, ale to je zas ten pravoúhlej.“ „Sakra!“ „No, zkrátka trojúhelník je trojúhelník“, zněla definice, ze které by můj matikář neměl radost.  „A zelená barva, jak bych ti to jenom přiblížil?“ „Zelený trojúhelník je hodně podobný červenému trojúhelníku, jen ta barva je kapku jiná.“  „Je možný, že od včerejška vybledl nebo změnil barvu, protože včera tam tutově ještě byl!“

Ani nevím, kdy manželka  během odborného geometrického výkladu praštila  telefonem.  Netuším, jestli máte stejnou zkušenost, ale  u nás po podobné technické přednášce následuje studená večeře vlastní výroby.

Domů jsem přijel až za tmy a do výtahu jsem nastoupil s mladším manželským párem. Paní měla zlaté přední zuby.  O zemi původu nebylo pochyb. Došlo mi, že to bude asi ta osoba, kterou jsem nechtěl pustit včera do domu. Jen jsem doufal, že nepřijde na to, že díky mé domobraně trávila večer v dešti před domem.

Po pár metrech společné cesty vzhůru se výtah náhle s trhnutím zastavil a odmítal jet dál.  U elektroniky většinou očekávám, že se po chvilce odpočinku  „uzdraví“ a tak jsem v různých intervalech zkoušel mačkat tlačítka ve výtahu. Marně. Po několika neúspěšných pokusech jsme zavolali vnitřním telefonem na poruchy výtahů. Ženský hlas nám mile oznámil, že pomoc přijde nejdříve za 3 hodiny. Tři hodiny!  Jednou jsem pomáhal vyprošťovat z výtahu pojišťovacího agenta, který nám měl přijít vysvětlit detaily k pojistce domácnosti. Když ho po dvou hodinách hodně pobledlého vyprostili výtaháři, tak se u nás jen napil vody a k pojistce mi nic neřekl. 

Jestliže jsme měli společně bídně zhynout ve výtahu (doufal jsem, že mne nepostihne stejný osud jako Tycha de Brahe), tak jsem se rozhodl, že se dvojici alespoň představím. A  udám se. Kupodivu to oba Rusové vzali celkem fajn. Nataša vytáhla pilník a začala si přepilovávat nehty. Sergej a já jsme se pokoušeli zjistit,  jak by šlo otevřít výtahové dveře.  Zdálo se, že by náš problém mohl být vyřešen, kdyby se do dveří někdo opřel zvenčí. Zbývalo jen najít jedince, který by nám pomohl. Sergej ani Nataša nikoho  v domě neznali. Navíc jejich ruský přízvuk působil pro podobné akce dost nedůvěryhodně. „Zkusím nějak zavolat manželce!“ „Už na mě beztak čeká“, napadlo mě. Náš výtah má jednu zásadní nevýhodu – není zde signál pro mobilní telefon!  Po krátkém hledání jsem zjistil, že v pravém horním rohu až skoro u stropu výtahu byl přechodně jeden dílek signálu. Rychle jsem napsal SMS.  Její text měl být pro nás osudový: „Uvaz jsem ve vytahu v 6. patre“.  Věděl jsem, že moje manželka je podnikavá a určitě si poradí. Minuty ubíhaly a manželka nikde. „Třeba nám peče lívance, aby je mohla prostrčit škvírou ve výtahu“, pokoušel jsem se zlehčit situaci. „Nebo hledá  Karlovarské oplatky“, zkoušel jsem to s něčím, na co by zabrali i Rusové. S dalšími minutami jsme začali trochu nervóznět. Proč nejde? Alespoň na nás mohla zaklepat přes dveře výtahu  a  společensky se zeptat,  jak se máme. 

Po půlhodině marného čekání jsem poslal tutéž SMSku sousedovi Petrovi. Ten okamžitě pochopil a přišel. Z výtahu nás bez problémů dostal. Zbylá patra  jsem šel radši po schodech.  

Manželka  mne doma vítala zamračeným pohledem. „Proč jsi mě proboha nepřišla zachránit??“ Vše se vysvětlilo celkem jednoduše. Problém byl totiž v diakritice. Esemesku bez háčků a čárek si moje naštvaná žena vyložila jako: „UVAŽ, JSEM VE VÝTAHU V 6. PATŘE“ nebo jako horší variantu s překlepem: „UVAŘ, JSEM VE VÝTAHU V 6. PATŘE! Asi to bude tím, že manželky si vždy vyberou tu horší alternativu.  A zvlášť pokud se jedná o jejich vlastní nedokonalé polovičky.