Přemýšleli jste kdo všechno nosí uniformu? Určitě vás jako první napadnou vojáci a policajti. Pak si možná vzpomenete na  železničáře nebo pošťáky. Dobrý! Ale co doktoři a sestry? Na ty jste zapomněli?    Ti mají přece taky uniformy!  Policisté tu a tam ventilují v novinách svou nespokojenost s nevhodnou výstrojí. To lékaři ne! Božská stokrát sepraná běloba! Tedy pokud zrovna neprší. Pak se mění v módní dalmatinově puntíkatou eventuálně  podle stádia výstavby nemocnice až na pokhakanou.

Uniforma lékaře je po desetiletí stejná: bílá košile, kalhoty, plášť a … bílé ponožky. Geniální kombinace odolná vůči vrtochům módy.   Přitom bílé ponožky nosí v práci kromě doktorů už jen Michael Jackson. O svou uniformu se doktoři starají vzorně. V některých nemocnicích se totiž čeká týdny na návrat jednotlivých kusů z prádelny. Díry si proto lékaři sami zašívají nebo zalepují leukoplastí. Knoflíky v rozkroku často nahrazuje zavírací špendlík, který se v noční rozespalosti někdy mění na bolestivý piercing. Padající kalhoty si staří mazáci podvazují obvazem místo pásku (kalhoty totiž nemají poutka). Dlouhé nohavice se pak s oblibou sešívají sešívačkou. Nechápu, jak na někoho může tahle kombinace působit důstojně. Já vydržím čistý jen k výtahu. A jen vrozená zdrženlivost mi brání zde podrobněji rozebrat choulostivé téma, kterému se mezi zdravotníky říká "problematika žlutého kolečka a hnědé čárky“...

Proč se to stále nosí? Nevím? Tedy.. ono se to nosí jen u nás a v Rusku. Jinde jsou doktoři kravaťáci a kostýmačky. U nás poslušná bílá armáda zbavená individuality. Jak typické pro dělníky medicíny. Možná  panuje domněnka, že by lékaře v civilu nikdo nerozpoznal od pacienta. Myslíte? Přitom často je to naopak.  To uniforma  krade tvář! Sám jsem si to mohl jednou ověřit.

Nastoupila k nám nová sestřička. Tušíte jaké to je první týden v práci. A všichni v bílém.  V prvních dnech jste rádi, když trefíte do jídelny a najdete šatnu. Někdy v této době jsme se potkali. Byl jsem s manželkou na nákupu a naše nová sestřička tlačila  vozík kousek před námi.

„Dobrý den!“, zdravím jako první.

Nic. Žádná odezva.

„Dooobrrrýýý dééén!“

Nic. Jen na mě koukne, jak na retardovaného prvňáka. Blbec, ale slušnej.

„Dobrý den, sestři.“ Konečně! Je vidět, že si vzpomněla! Hurá! ! Pak ale.. že jsem radši nemlčel! Nikoho už v životě  nepozdravím!

Sestřička se chtěla nějak omluvit. Mrzelo jí, že mi hned neodpověděla. V civilu jsem asi jinej. Pak řekla větu, kterou jsem doma dodnes uspokojivě nevysvětlil.

„Promiňte pane doktore, já jsem vás oblečeného nepoznala!“

Zatracený bílý montérky!