Život není peříčko

Copak asi dělá, jak se má

Šla po chodníku, slunce sálalo. I po pětadvaceti letech jsem ji poznala. Šla kolébavě, unaveně. Nateklé nohy se krčily v ošlapaných lodičkách s vysokými podpatky. Vypadala na víc než padesát, působila tak nějak ucouraně a dříve krásné vlasy utýrala peroxidem. Její pusa čněla do ulice jako krvavej šrám.Taky mne poznala, usmála se, měla ještě pořád krásný bílý zuby. Šly jsme do restaurace na kafe. Moc ji nezajímalo, jak se mám a co dělám. Eva mluvila jen a jen o sobě, tak jak to dělala vždycky.

Kamarádily jsme spolu coby náctileté, pak mne zrádně opustila, byla o pět let starší než já. Chodila s klukama na rande. Jen čas od času jsem byla zasvěcena, šmírovala jsem a pak jsme rozebíraly, jestli by stál ten novej za delší chození. Měla takovej soukromej sen, vdát se za krásnýho bohatýho cizince, kterej ji bude hýčkat, nosit na rukou a bude samozřejmě nechutně bohatej. Vždycky, když mi tyhle svoje představy cpala do hlavy, usmívala jsem se.
Za dva roky se provdala za Dána, kterej stavěl v republice monstra na sušení mlíka, byl zcestovalej a mohl by jí dělat tátu. Viděla jsem je před odletem do Afriky v nějaký restauraci, byl to takovej chudáček se čtyřma vlasama na hlavě, měl nohy do O a obličej poďobanej od neštovic. Byla jsem jako omráčená. Žádná láska, šla tvrdě za prachama. Dělala, že jsem vzduch, že mne nevidí.
Od jejích sester jsem se čas od času dozvídala něco málo o tom, jak se má a co dělá. Zprávy se nesly asi v tom duchu, že Eva se přestěhovala zase do nového a většího domu v té jihoafrice, černé služebné jí myjou okna a ona jim nadává, že dělají šmouhy. A její dcera má pořád nějaký nemoci, ten africkej vzduch jí nedělá dobře. Do republiky jezdila tak jednou do roka, tvářila se zbohatlicky, svoje sestry a jejich děti obdarovávala zlatem a krásnejma hadrama, botama...

Pily jsme kafe. Ukázala mi velikej nůž, měla ho schovanej v ošoupaný umělohmotný kabelce pod šminkama. Spiklenecky mi šeptala, že si na něho počká a podřízne ho jako kuře. Říkala to s naprostou vážností a já jí věřila. Udělala vždycky to, co chtěla. Ochraptělým hlasem se tak zvláštně smála.

Do republiky se vrátila hned po revoluci s jedním porozvodovým melounem, myslím v korunách českých, a osmnáctiletou pihovatou dcerou. Zatím, co si vyhlížela důstojný bydlení, dala ty prachy do úschovy nějakýmu finančnímu expertovi, aby jí je rozmnožil. Nerozmnožil, prohrál je v herně.
Vyhodili ji i s dcerou z podnájmu, nezbyla jí ani koruna. Na čas se o ni z nostalgie staraly sestry, pak jim došla trpělivost, protože jejich milá sestra se svou ještě milejší ratolestí nehledala žádné zaměstnání a roky utíkaly. Dcerka, která ani za dva roky neuměla česky, se vrátila do Dánska za tatíkem alkoholikem a novou matinkou. Opuštěná Eva se courala jen tak po ulicích, na noc splašila u nějakýho mužskýho přespání, čirý zoufalství. Zlato a pěknej ohoz už dávno prodala, na sociálce ji nebrali vážně, neboť její bejvalej nebyl schopnej poslat rozvodovej list. Ona, coby cizinka a vdaná žena, neměla nárok na nějaký ty sociální dávky.

Nosila ten svůj dlouhej nůž v kabelce pod šminkama a já četla poctivě v novinách černou kroniku a měla zlý sny. Oddychla jsem si, když asi po třech měsících finančníka sebrala policie a zavřela ho za miliónový podvody.
Eva už nebloumá po chodnících, neloví obstarožní mužský. Nemám zdání, kam se poděla. Chystala se do Prahy. Když jsme se naposledy viděly, šly jsme zase na kafe, zaplatila jsem útratu za obě a koupila cigarety.

---