Oči

Seděli jsme v takové nóbl restauraci. Připadalo mi, že se každý, na koho jsem pohlédl odvrátil, abych mu neviděl oči. A když jsem se díval na Terezu, měl jsem pocit, že na mě naopak hledí úplně všichni.

Tereza byla neklidná. S podezřením jsem se rychle otočil ke stolu u stěny. Pán, který u něj seděl však odvrátil tvář a já ho viděl jen zezadu.

„Ti lidé nemají oči,“ řekl jsem tiše Tereze.

Naklonika se ke mně přes stůl: „Cos to říkal?“

„Nemají oči, Terezo. Ti lidé nemají oči!“ sdělil jsem jí naléhavě.

„Ty ses zbláznil Petře. Co se to s tebou krucinál děje?“ odvětila naštvaně.

Zdálo se mi, že ten pán u vedlejšího stolu k nám naklonil hlavu, aby nás lépe slyšel.

„Prosím tě nekřič!“ sykl jsem. „Podívala ses do očí tomu číšníkovi, když jsme si objednávali?“

„Ne…,“ nervózně poklepávala prsty o stůl.

„Už jsi tu někdy byla?“ chytil jsem ji za předloktí její aktivní ruky.

„Ne, nikdy. A je to nesmysl. Všichni jsou úplně normální,“ pravila klidně.

„Kdo ti doporučil tohle místo?“ zpříma jsem na ni pohlédl. Napadlo mě, že do toho může být zapletena.

„Andrea. Říkala, že tu dobře vaří,“ odpověděla.

„Která Andrea?“

„Tvoje sestra,“ řekla Tereza a výmluvně zakroutila hlavou.

Vzal jsem sklenici se svým vínem a šel ke stolu, kde seděl pán. Na talíři před ním ležely zbytky jídla a prázdná sklenice. Rukama svíral rozložené noviny a upíral do nich obličej.

„Vaše víno“, řekl jsem a postavil před něj svou sklenici.

„Děkuji,“ ozvalo se, ten člověk se však nepohnul. Měl jsem pocit, že mě Tereza probodává pohledem. Rychle jsem podíval k našemu stolu. Nebyla tam. Znovu jsem pohlédl na pána, vzal svou sklenici a vrátil se na místo. Číšník na druhé straně místnosti dával jídelní lístek nějakému staršímu páru. Muž měl na očích brýle s tmavými skly, žena ke mně seděla zády. Nalevo od nich večeřela čtyřčlenná rodina. Tereza nikde. Usrkával jsem vína a podezřívavě si prohlížel tu večerní sešlost. Pak se objevila Tereza. Než přišla ke stolu, dvakrát si přejela rukou po tvářích.

„Takhle to dál nejde,“ řekla, když se posadila, oči uslzené. „Já už na to nemám sílu, Petře. Už prostě nemohu…,“ zasténala.

„Dobrá, dobrá Terezko. Jenom klid. Prostě jsem se zmýlil. Nic se neděje. Nebudeme si to zbytečně kazit, ne? Co říkáš? Všechno je v pořádku, ne?“ co nejúpřímněji jsem se na ni usmál. Sevřela mou dlaň, spočívající na stole a smutně kývla hlavou.

„Už nám to nesou!“ zvolal jsem vzápětí radostně, protože jsem spatřil, jak si to k nám šine číšník se dvěma talíři.

„Tááák: kuřátko s kroketkami pro dámu a kari prsíčka s rýží pro vás, pane,“ řekl číšník úlisně, poněkud nešikovně před nás položil naši objednávku a odešel. Celou tu dobu jsem se Tereze díval do očí, abych ji přesvědčil, že je to pryč. Když zmizel, naklonila se ke mně a políbila mě.

„Dobrou chuť!“ řekla, uchopila mezi prsty vidličku a snažila se na ni napíchnout jednu z kroket. Upřeně jsem ji pozoroval. Nedařilo se jí to. Smála se. Vesele na mě pohlédla: „Nejde to!“

„Podepři si ji nožem,“ poradil jsem jí a povzbudivě se na ni usmál.

„Jen si ji podepři, Terezko!“

Uchopila nůž, plochou ho přiložila ke kroketě se kterou zápasila, zvedla levačku a prudkým pohybem do ní zabodla vidličku. Ozvalo se něco jako mlasknutí. Tereza překvapeně zírala do talíře. Když nožem sloupla strouhanku, zhroutila se ke stolu.

„Já to věděl!“ zvolal jsem nadšeně. Vstal jsem a Terezu posadil. Celý obličej měla upatlaný od tatarské omáčky. Utřel jsem jí tváře ubrouskem a opřel ji o opěradlo. Nechtěl jsem ji křísit, dokud nebylo všechno v pořádku. Vzal jsem její talíř, zbavil krokety obalu a šel nejdříve k pánovi, co hleděl do novin.

„Vaše oči,“ řekl jsem a dal mu do každého očního důlku jednu kroketu.

„Děkuji,“ řekl a otočil stránku.

Pak jsem šel ke stolu, kde rodina zápasila s večeří. „Vaše oči,“ řekl jsem a začal jim dávat krokety. Připadal jsem si jako bych oživoval Golemy. Nejdříve jsem dal oči matce, pak otci, nakonec holčičce a jejímu bráchovi. Obešel jsem všechny stoly a vracel těm lidem oči. Když jsem došel k manželskému páru vzadu u stěny, zbývaly na talíři jen čtyři kousky.

„Tak tyhle jsou poslední.Vy máte ale štěstí!“ řekl jsem rozverně a sundal pánovi brýle abych mu mohl vrátit zrak. „Už je nebudete potřebovat,“ řekl jsem a abych svá slova zpečetil, hodil jsem je na zem a dupl na ně botou. Pak jsem odnesl talíř na bar. Už jsem chtěl jít probudit Tereku, když jsem zaslechl číšníkův hlas: „Pro mě nezbyly?“

„Bohužel.Těm dvěma jsem dával poslední.“

Měl jsem se k odchodu. Pak jsem si vzpomněl. Na talíři ležela vidlička s napíchnutým okem. Sundal jsem ho a vstrčil číšníkovi do očního důlku.

„Dobrý?“ zeptal jsem se.

„Dobrý,“ řekl a prsty si s okem trochu pootočil. „Děkuji vám. Dnes to máte zadarmo. A rádi vás tu zase uvidíme,“ volal za mnou, když jsem kráčel k Tereze.

Seděla ve stejné pozici, jak jsem ji opustil. Oblékl jsem si kabát, vzal ten její spolu s ní do náruče a vyšel ven z té nóbl restaurace. Posadil jsem ji na lavečku a popleskal po obličeji.

„Vzbuď se, Terezko!“ zašeptal jsem jí do ucha. „No tak, vzbuď se! Otevři oči!“ naléhal jsem.

Nejdřív pohnula hlavou, pak se zhluboka nadechla a zvedla víčka.

„A sakra!“ vykřikl jsem. Hleděl jsem do dvou černých děr. Její oči byly fuč.

„To je den!“ řekl jsem zoufale. Pohladil jsem ji po tváři, dal jí pusu a řekl: „Chvíli tu počkej.“

Pak jsem se vrátil do restaurace.