Černožalm radostný nabodlý na ostny

Sedíme tiše v srdci pětistěnu

v němž každá plocha

má

slušivá

ouška

třpytná jak kámen

kámen

na prstenu

kterým se kochá

sssatan

co číhá

číhá

na

kolouška

Noc měla sladce rozespalé oči

rty se skvrnami

po těžké

černé

rose

čekal jsem

čekal

kdo mi do snu vkročí

a tiše dá mi

to co

zhmotnilo se

Zdi měly jemně roztoužené uši

které nás zvolna

téměř každodenně

vrací jak šípy

vystřelené z kuší

časovou smyčkou

nazpět

do reálu

mám v sobě něco

co tvé snění ruší

a někde v hloubce

geny po hyeně

že necítím

tvou

vůni  lo´realu

a potom ráno ostnaté jak tělo

jak skelet skvostný

simmonsova štíra

co nezemřelo

to se protrpělo

a zbyly

ostny

lék

co

nezabírá

...