Jak mi Dero uzdravil počítače

Kdysi ho znávali všichni...

Říká se, že láska na dálku nefunguje - a mí dva roztomilí elektroničtí pomocníci se rozhodli, že mi tuto tezi potvrdí. Dokud si pouze posílali milostná data po výměnných médiích, šlo to. Když jsem se ale rozhodl uvést je ve svazek síťový, oba dva mě čipem společným a nerozdílným poslali k šípku (chipku).
     Mladší a chytřejší počítač, říkejme mu třeba "spodní", sice existenci svého protějšku na druhém konci kablíku váhavě připustil, nicméně odmítl s ním jakkoli komunikovat. Starší, váženější, a bohužel též senilnější (řečený "horní") se svého kolegu rozhodl pro jistotu zapřít úplně. Nemilá situace. I rozhodl jsem se nedopustiti vítězství hmoty nad duchem, a pustil se do smiřování těch dvou sám. Trapnou pravdu o mých počítačových schopnostech, vmetenou mi do tváře, jsem si přiznal zhruba po 14ti dnech. Se svěšenou hlavou sezval jsem všechy své přátele,
oborem tímto se zabývající - a po dalším týdnu jsem spočinul s hřejivým pocitem, že nejsem tupým sám. Což sice problém zpříjemnilo, avšak nevyřešilo.

     Jak už to ale v melodramatických slátaninách bývá, zasáhl nečekaně osud: zničehonic rozrazily se dveře, a v nich stálo děcko, oděné v černé zbroji. "Já jsem Dero," procedilo ledovým hlasem, "a řeším problémy."
 
     Následuje přesný popis děje:
 
15:15 - Dero se usmívá, sebevědomě drcá do obou počítačů, a volá mamince, že navečer je doma.
 
16:00 - Dero se neusmívá, ale stále poměrně uvěřitelně mává rukou, a huhlá, že "to bude prkotina".
 
18:11 - Dero volá mamince, jestli by se nemohl zdržet. Maminka souhlasí.
 
19:02 - Nesměle se Dera ptám, zdali již tuší, kde že by mohla být chyba. Dero šelmovsky opáčí, že tuší, že by časem mohl tušit. Mám pocit, že hraje o čas.
 
19:54 - Dero volá mamince, mohl-li by v Praze přespat. Maminka souhlasí pouze pod podmínkou, že nebude sežrán vlkem. To Dero svatosvatě slibuje, byť moc dobře ví, že to vůbec nezávisí na něm. Vlk jej pozoruje s potměšilým výrazem.
 
20:13 - Dostávám hlad. Dero se opět usmívá, neb ví, že získal pár hodin času navíc. Tvrdí, že nemá hlad ni žízeň.
 
20:41 - Píše mi Kristýnka, kde že se flákám. Chtě nechtě nutím Dera, aby se zvedl, a šel s námi na večeři do pizzerie Lucky Luciano. Dero se tváří, že on nechtě, ale že půjde, aby neurazil. Je mi jasné, že chtě, velmi chtě, ovšem hypertrofovaná šestnáctiletá hrdost mu velí hladovět.
 
22:16 - Večeře byla výtečná, pouze já jsem si objednal v zásadě technicky nepoživatelný pokrm divných rozměrů. Kristýnka se na Dera culí, což ho těší, a fotí si ji digitálním aparátem. Občas se vnutím do záběru, ale pokaždé tam vypadám opile. Po vídeňské kávě mi to připadá nespravedlivé.
 
22:58 - Kristýnka se odebrala k sobě domů, poté co jí Dero taktně sdělil, že hned tak hotovo nebude. Mně si to říci netroufl. Pokusil jsem se být zklamán, ale spíš se mi chtělo spát.
 
23:37 - Dero křičí na počítače. Mává rukama, což se nelíbí vlkovi, neb jej považuje za agresora. Držím vlka za hřívu, a Dero spílá computerům. Oběma zvlášť, aby mu nedošly nadávky moc brzo.
 
0:26 - Dero se mi snaží vysvětlit, jak se věci mají. Vypustím-li všechna slova, jimž jsem nerozuměl, říkal zhruba toto: "Protože...aby... a... čili... takže... nebo... a... najdu... bude.... hnusák".
 
1:08 - Dero tvrdí, že to, co se s mými počítači děje, je zhola nemožné, tudíž to neexistuje. Empiricky se přesvědčuji, že neexistující problém trvá. Dero si stojí na svém, ale zjevně trpí.
 
1:44 - Dero tvrdí, že už ví, co a jak. Ulehčeně si otevírám pivo.
 
2:15 - Dero mi sděluje, že nyní je ten správný čas na geniální nápad. Chápu to tak, že jej má. Dero se tváří zasmušile.
 
2:38 - Dero vytahuje z batohu fotografie porůznu destruovaných počítačů, a výhrůžně jimi mává před monitory těch mých. Vyděšen jsem pouze já, což Dero považuje za nedostatečný, až nulový výsledek.
 
2:52 - Dero si trhá kadeře, a sviní mi s nimi po ordinaci.
 
3:03 - Dero vytahuje z batohu hrudku hlíny, a soustředěně hněte. Po chvíli uplácá dvě podobizny mých počítačů, a jme se do nich bodati špendlíky. Mám vážné obavy, neb se píchl, a vypadá rozmrzele.
 
3:34 - Dero pláče.
 
3:57 - Odcházím uleviti (již poněkolikáté) ledvinám. Když se vracím, nacházím Dera v euforii. Vše již funguje. Únavou nemoha se přinutiti k nadšení, předstírám alespoň údiv. Dero se kasá, nicméně připadá mi udiven velmi podobně.
 
4:46 - Jde se spát.
 
6:00 - Vstávám do ordinace... :(
 
 
 
P.S. Dero je génius. To je bezesporu. Je ale třeba upozornit též na alarmující fakt, že Dero není člověk. Co mě vede k této domněnce? Za 13 hodin, které jsem s ním strávil v plné práci, snědl 1 menší pizzu, vypil vídeňskou kávu a jeden tonic. Na WC nepoodešel ani jedinkrát. Neměl hlad, žízeň, ani nijakých jiných fyziologických potřeb. Já mám jasno. Potkal jsem Boha. :)

---