Kdo to čte je vůl

Kdo to čte je vůl

„A proč nedosáhnu na ten zvonek?“

„Protože jsi ještě malý.“

„Pusť! Já sám!“

„Počkej, zvednu tě.“

„A kdy už budu velký?“

„Ještě zadlouho, ale až tě přijdu příště hlídat...“

„Zítra?“

„...tak budeš...“

„V sobotu? To už budu velký?“

„Tak hop nahoru. Jé ty jsi těžký, a pěkně zmáčknout, crrr! Ještě zadýl, až ti povyrostou nožičky a ručičky...“

„Ale já už mám ruce velký dost, koukej!“

„Počkej, nemačkej mě.“

„Jé, co to je? To mi taky naroste, až budu velký?“

„Ne, to roste jen holkám.“

„Já bych to taky chtěl; to jako má velbloud.“

„Neboj, až budeš velký, najdeš si nějakou, co to má.“

„Ale já chci tebe, velbloudu!“

„To nejde, já už budu mít někoho jiného, než ty vyrosteš.“

„Ale proč? Koho Jinýho? Máš přece mě!“

„Jenže ty jsi teď ještě malý.“

„Nene, podívej! Jsem velký skoro jako ty.“

„Nestoupej na tu lavičku.“

„A taky babička říkala, že jsem od Vánoc pěkně vyrost.“

„Tak já počkám ještě do příštích, jo?“

„Ale opravdu do příštích, ne jen do těchhle. Teď bych chtěl kolo. Ale příště napíšu Ježíškovi...“

„Copak ty umíš psát?“

„Ne, ale naučím se to; kvůli tobě.“

„Kvůli mně?“

„Jo. A připíšu ti do notýsku, že k nám máš chodit i v pátek. Protože tě mám rád. Tak abys byla pořád tady. Každý den. I v šestek. Se mnou.“

„A co spolu budeme pořád dělat, když se uvidíme každý den?“

„Budeš mi vyprávět pohádky, dělat svačinu, a hrát si budem. Jako teď.“

„A co budeš dělat ty?“

„No, tahat tě za vlasy, a nemocný budu – jenom jako –, a schovávat ti věci z tašky, a trhat pampelišky. A ty z nich budeš plést věneček.“

„A co v létě, až pampelišky odkvetou?“

„Jů, bagr!“

„Kde?“

„Tamhle, jak stavěj tu silnici!“

„Jak poznáš, že je to silnice?“

„To je přece jasný, ne? Dospoda písek, uválcovat, štěrk, uválcovat...“

„Odkud to víš?“

„V létě budu pracovat na stavbě.“

„A co bys tam chtěl dělat? Ještě neumíš ani číst.“

„No s pískem, a bagrem a tak. A náhodou!, číst už skoro umím.“

„To bych teda chtěla vidět.“

„Tak co mám přečíst? Třeba ten dopis, jak jsem ti ho zítra nastříhal na kousky a ty jsi z nich pak lepila ten obrázek?“

„To mi ani nepřípomínej.“

„A kdo ti ho napsal, žes brečela?“

„Já nebrečela! To se ti něco zdálo.“

„Ten někdo... Jinej?“

„Ale ne.“

„Tak já ti s ním zakážu kamarádit. Abys už nikdy nebrečela.“

„A kdybych neposlechla?“

„Tak dostaneš na zadek! Jako máma, když mi tuhle...“

„Od tebe, jo?“

„Jenom jako, neboj. Ale až budu velký... Vidělas někdy slona?“

„Ten taky umí číst? Jako ty? Nebo má jen stejně užvaněný chobot?“

„Nežvaním! Umím číst! Přečtu ti, co píšou támhle, na tý zdi, chceš?“

„To ne, to je... moc dlouhé.“

„O co, že není! K... K-d-o. Kdo?“

„Mě se neptej, ty čteš.“

„T-o... To“

„To stačí. Nečti už dál.“

„Č-t-e... Kdo to čte?“

„J-e... Je“

„Dál už to nečti. Já už ti věřím.“

„V-ů-l!“

„To se neříká!“

„Co se neřiká? – V... úlu? To je přece ten domeček, co v něm bydlí včely.“

„To taky.“

„Bylas někdy píchlá od včely?“

„To už je dlouho.“

„Jé to já... A taky jsem pak brečel. Ale už to vůbec nebolí. Tebe píchla, když jsi četla ten dopis?“

„Ne, když jsem si lehala do trávy.“

„Mě píchla, když jsem sebral hrušku.“

„A nebyla to vosa?“

„Ne! Hruška.“

„Já mám ráda hrušky.“

„A já ne. Japka jsou lepší. A švestky - chci všecky.“

„Na podzim?“

„Ne, na koláč. A pak jsem blinkal. A byl jsem nemocný. To bych zase chtěl. Co je to podzim?“

„Proč chceš být nemocný... jo koláč. Podzim?“

„Když je něco pod zimou, tak to je před zimou nebo za zimou?“

„Před.“

„A bude už brzy, ta zima? Budu zase nemocný? Zimu mám rád.“

„Já moc ne, protože...“

„Protože ti bude chladno, že seš velká?“

„Každému je přece v zimě chladno.“

„Nene. Té paní na tom plakátu není; to by měla tu – ptačí kůži. A má jen klobouk. Máš taky klobouk, jako ta paní? Můj táta ho má a říkal...“

„Já bych byla nejradši, kdyby zima vůbec nebyla.“

„Ale jo, určitě by se ti líbila. To se přece brzo setmívá. Ještě když jsme spolu na procházce.“

„A kvůli tomu by se mi měla zima líbit?“

„To ne. Ale kvůli hvězdám, jak jsi mi je tuhle ukazovala.“

„To nebylo tuhle, ale vloni.“

„A kdy zase bude vloni? Abych nemusel jít spát dřív, než budou vidět. Nebo už nebudou?“

„Ty můj malý truhlíku...“

„Co je to truhlík... Jé, já už vím. Jak do nich napadal sníh a došáh jsem na něj z okna. A pak jsem tě kouloval.“

„A pak přišla domů máma a dostala jsem za tebe.“

„Ale vůbec jsi nebrečela, viď, když jsi velká. To já až budu veký...“

„...zase svedeš všechno na něhoho jiného?“

„Tak se budeme koulovat jen venku. A sněhuláka postavíme. A domů půjdeme až po hvězdách. A já budu nemocný. A ty pak uvaříš... Nene. Čaj už vařit umím. Ale musíš mě hlídat, abych se nepopařil.“

„A pak?“

„Pak? Když napadne sníh, to pak budou brzy další Vánoce. A já už budu větší než ty. A Ježíšek mi nadělí zase něco jinýho...“

„A co bude se mnou? Mně pak přece bude smutno.“

„Třeba tě bude chtít zas někdo jinej.“

„Kdo, jiný?“

„Ten, jak ti napsal ten dopis?“

„Ten zrovna!“

„Neboj, já bych mu tě nedal. I když nebudeš brečet.“

„Tak budeš odteďka můj rytíř-ochránce, jo?“

„A zůstaneš u nás na vánoce?“

„Že bych taky dostala nějaký dárek, myslíš?“

„Až já budu velký a ty budeš malá...“

„Taky mi nějaký koupíš?“

„A půjdeš pak se mnou spát, jako když jsem nemocný?“

„Ne. Co tě to napadlo?!“

„Tak já na tebe povím, žes mě učila to slovo, co se neříká!“

„A jaké, ty žalobníku?“

„Kdo to čte... Já nevím. Já to dál zapomněl. A dosáhnu už na ten zvonek?“