Párek

 Jednoho listopadového dne, myslím, že ten den byl krásný a slunečný, navracel jsem se uondán ze zaměstnání, když tu jsem byl obdržel nepřekonatelnou chuť na párek. Podlehnuv vidině této laskominy, umanul jsem si navštívit za tím účelem neprodleně nejbližší řeznictví.

   Už sama výloha na mě zapůsobila natolik mocným dojmem, že se dostavil Pavlovův reflex, následován nekontrolovatelnými výpadky soudnosti. Co může být malebnějšího nad zátiší s jelítky a jitrničkami na pozadí  nakrojené tlačenky a ovarového laloku? Sortiment uzenin reprezentovaly bujné obliny šunek, smělé erekce salámů, pompézní věnce buřtů, drapérie klobás a úhledná pohoří párků, honosících se názvy: debrecínské, frankfurtské, vídeňské, liberecké a spišské, pikantní, jemné i labužnické. Při pohledu na šťavnaté roštěnky, prorostlé bůčky a uzená kolínka, se mi až podlomila má vlastní kolena a zalitoval jsem, že mám na nákup pouze batůžek, síťovku a dvě igelitky.
Prasečí hlava lačně zakousnutá do citrónu jasně demonstrovala, že vepříkům je podstrojováno stravou bohatou na vitamíny, pročež nákaza chřipkou téhož jména nehrozí. Začínala se mě dokonce zmocňovat potucha, že ke každé flákotě hovězího přidávají psychologický profil dobytčete, aby se zákazník ujistil, že kravička nebyla ani trochu šílená. Tak solidním a počestným dojmem na mě ten krám zapůsobil.

    Proto jsem se podivil hordě nespokojenců, podle všeho ochránců zvířat a vegetariánů, kteří se svými transparenty zevlovali u vchodu a dychtivě vyhlíželi nějakou oběť. Bylo mi okamžitě jasné, že obětí budu já. Můj naivně dobrácký obličej podobné existence odedávna neodolatelně přitahuje. Třebaže vegetariány považuji za obecně užitečné, neboť díky nim masa neubývá, v jejich očích jsem podivínem, výstředníkem, ne-li přímo úchylem.

„Příteli, pojídat zvířata je rovno kanibalismu,“ nechal se slyšet onen demonstrant, jehož postava nejvíc připomínala mrkev, „nedělejte si ze svého žaludku hřbitov!“

„Hřbitov nebo kompost,“ odtušil jsem, „nevidím v tom rozdíl. Nejsem rasistou ani co se biologické rozmanitosti týče.“

„Vlastnosti jako soucit a lítost vám nic neříkají? A co nelidská brutalita zvířecích koncentráků a jatek?“ vedl svou neduživý rebel. „Soucit a dobrota charakteru jsou základem morálky. Kdo je krutý ke zvířatům, nemůže být dobrým člověkem! Všichni mrchožrouti jsou agresivní! Agresivní a útoční, vy... Vy supe!!“

„Co to blábolíte, vy košťále? Chcete mi namluvit, že všichni býložravci jsou mírumilovní? A co vegetarián Adolf Hitler? Zdá se, že vycházíte ze zcela mylného předpokladu. Rostlinkám se taky asi moc nelíbí, když je někdo žere zaživa. Beztoho jenom závidíte dobytku, že je vaším potravním konkurentem, vy alibisto!“  

„Ne! Nebyl! Hitler žádným vegetariánem nebyl!!“ hystericky ječel běsnící pacifista, a div mě neumlátil transparentem s nápisem: I zvířata mají duši!

Začínal jsem chápat, proč mají řezníci ve znaku lva, navíc ozbrojeného sekerou.

„Dobrá, dobrá,“ pravil jsem smířlivě, uviděv, že transparenty zbylých božích bojovníků se začínají rovněž podobat zbraním, „nemám v úmyslu odnést si celé podsvinče. Vlastně jsem si chtěl zakoupit pouze párek.“

„Pááárek?“ vyděsil se aktivista a zdálo se, že ochrnul. Rovněž rozvášněný houfec, uslyšev toho slova, ustal v hartusení jako zasažený ustalovačem, a proměnil se v sousoší. „Párek, párek...“ zašumělo v hloučku Lotových žen.

   Využil jsem nenadálé strnulosti fytofágů a chvatně vzal za kliku masného krámu.
Citlivé chřípí mého nosu analyzovalo, kategorizovalo a katalogizovalo vůně uzenin, škvarků a ovarů, jež jsem shledal omamně lahodnými. Tělnatý řezník, jehož tvář nápadně připomínala vepřovou hlavu z výkladu, majestátně proplouval od pultu ke špalku a zase zpátky, a působil dojmem bodrého člověka. Bodrý člověk je usměvavý, veselý, dobrácký, sdílný, upřímný a poctivý.  Pravý opak drobného mužíčka, jenž vystoupiv z alegorického obrazu masových protestantů, s misionářskou odvahou a zarputilostí následoval mé kroky až do jámy lvové.
Uvedený mužík oproti běžným zákazníkům obzvláště vynikal vyzáblostí, a vyznačoval se tak mocnými kruhy pod očima, že jeho nos připomínal atleta cvičícího rozpor. Po vzoru psíka, který dokud je v bezpečí za plotem, vrhá se zuřivě proti pletivu, cení chrup a tropí pekelný povyk, je-li však řečený plot odstraněn, ukáže se zběsilá šelma jako ustrašený bázlivec, také tuto persónu, tváří v tvář hovězím dršťkám, opustila chrabrost.

„Dejte na má slova,“ lísal se vyzáblík,  “radím vám upřímně a z čistého srdce, nekupujte žádných uzenin, je-li vám život milý! Není daleko doba, kdy obaly takzvaných uzenářských produktů ponesou ze zákona varování Ministerstva zdravotnictví, obdobně jako krabičky tabákových výrobků. A párek je typickým příkladem smetiště všeho nezdravého. Věnujte mi jenom pár minut!“

„No, a co po mně chcete?“

„Já chci jenom vaše dobro.“

„Ale já vám ho nedám!“

„Žerty stranou,“ táhnul mě za rukáv k chladícímu pultu, dál od znepokojivých pohledů  obsluhujícího personálu, „nejste snad nakloněn domněnce, že by každý spotřebitel měl vědět, co skutečně obsahuje výrobek, který se tváří jako masný? Ovšem, našinec by byl ochoten odpřísáhnout, že je vyroben z masa. Žádný omyl lidského poznání však není hlubší. Kupříkladu, přečtěte si bedlivě složení těchto párků,“ vylovil štítivě z chladničky plastový balíček s uzeninami.

„V tom vám, zdá se, nemohu vyhovět. Nevzal jsem si na čtení mikroskop,“ odtušil jsem. „Obvykle nosím dva až tři s sebou, ale dnes, jako na potvoru...“

„Vy to stále zlehčujete, ale budiž, slyšte tedy. Cituji: Složení - strojně oddělené maso, voda, vepřová kůže, vepřové sádlo, hovězí lůj, bramborový škrob, škrobový sirup, jedlá sůl, stabilizátory E 450, E 451, E 452, E 250, E 500, extrakty koření, mléčná bílkovina, sója, hrachová vláknina, želatina, zahušťovadla E 412, E 407, cukr, barvivo E 120, posilovač chuti E 621, E 635, antioxidant E 316, sůl E 508... Tohle nevyrobil řezník, ale chemik! Než sníst takovouto uzenku, to bych radši vyšňupal pytel kokainu. Ten je aspoň přírodního původu. Chápete už, co vám naznačuji?“

„Jestliže je uvedený text nápadně dlouhý a tištěn miniaturním písmem, výrobek je nepoživatelný?“ hádal jsem.

„Bingo!!“ vyklouzlo nahlas vyzáblému lupenožroutovi, až po něm řezník blýsknul od špalku okem a nožem.

„Ovšem na druhé straně, je až k nevíře, jakou taková směs biologického a chemického odpadu, úhledně zabalená do části trávicího traktu kopytnatce, může při konzumaci poskytnout výsostně rafinovanou a dráždivou rozkoš všem zúčastněným smyslům. To delikátní, neodolatelně libé aroma! Ta podmanivě lahodná chuť, která téměř exploduje v ústech a způsobuje nepopsatelný gurmánský zážitek...“ zasnil jsem se.

„Ano, člověk je jako živočišný druh všežravec. Sežere všechno,“ připustil zakrslík. „To je však podobné, jako by se dobrovolně přihlásil na galeje! Co dím, konzumací těchto bezmasých uzenin si přivodíte smrt mnohem rychleji, než prací v gulagu!“

„Jakých bezmasých?“ podivil jsem se. „Vždyť je ve složení jasně uvedeno strojně oddělené maso!“

„Ale, no tak... Kde to žijete? Dneska, kdy léky nemusejí léčit, zpravodajství nemusí být pravdivé, řemeslník nemusí umět řemeslo, káva může být bez kofeinu a komedie bez humoru, proč by zrovna masné výrobky měly obsahovat maso? Tady se jedná o pouhý separát, což je ubohá parodie na maso! Ten vznikne tak, že se vezme kuřecí kostra se zbytky mezižeberní svaloviny, rozdrtí se na kaši a ta se propasíruje přes síto. Jeho otvory větší zbytky kostí zadrží, a propustí jen zbytky svaloviny, rozemletou kůži, rozmělněné chrupavky a nejmenší částečky kostí. Výsledná hmota se pak nazve masem, a použije na ty vaše párky, vy naivo! A to se ještě výrobce nerozpakuje argumentovat tvrzením, že separát je dobrý pro klouby, že kuřata jsou zdravá, a vůbec...“

„Tak, čímpak posloužím?“ rozlehlo se masnou. „No vy, vy s tím batůžkem. Jste na řadě!“

„Já?“ rozhlédl jsem se rozpačitě a popošel k pultu. „Ještě si nejsem tak docela jistý. Původně jsem chtěl jenom párek...“

„V tom případě bych si dovolil nabídnout naši specialitu. Budete nadšen,“ otočil se řezník k háku s uzenkami, a jednu bleskurychle nakrájel na úhledné špalíčky. „Jen okoštujte. No oba!“ trval řezník na svém.

„Ale, to si nedělejte škodu, já maso nejím,“ plaše oponoval vegetarián.

„Nedělám si žádnou škodu. Já tímto procesem z fronty filtruju blbce, co nežerou maso! A tebe už dlouho pozoruju. Co pohledáváš v mým krámě, ty květopase? Běž si domů dovyšívat gobelín a nepleť se mezi pořádný chlapy! A tý sebrance před výlohou vyřiď, ať jdou zase pro změnu povykovat ke kožešnictví!“

„Promiňte mistře,“ snažil jsem se zmírnit uzenářovu nevraživost, „ale doneslo se mi, že na výrobu párků se užívá jakéhosi důmyslného stroje. Mohl byste k tomuto smělému tvrzení zaujmout stanovisko?“

„No ovšem,“ košatá postava se přikolébala zase ke mně, „zrovna takovou mašinu mám v dílně! Z jedný strany do ní strčím živýho vola, a z druhý už lezou párky! Hotovej zázrak, co?“

„Zázrak by byl, kdybyste tam strčil párek a vylezl živý vůl,“ děl ode dveří ironicky zapuzenec.

„Obávám se, že taková mašina byla na světě jenom jedna! A to tvoje máma, ty vole! A vůbec, padejte mi z krámu voba,“ obořil se na nás řezník, významně potěžkávaje sekyru, „nebo se neznám! Já tady nejsem nikomu pro srandu!“

„Život je neveselý, a nic není, jak se zdá,“ pomyslel jsem si, vyběhnuv zčerstva na ulici.
A druhdy lákavá vývěsní tabule, na které bylo krasopisně vyvedeno: Prsa, stehna, žebra, žaludky, ledvinky, mozeček, brzlík, játra, slezina... ano, tentýž inventář gurmánských slastí mi náhle připadal jako dlouhá a pochmurná pitevní zpráva.