Maminko, lépe to neumím

Ty kontrasty,

drobounká, maličká

„do země rostu“

směješ se

tak trochu potutelně.

Ruce máš zchromlé

tou chlapskou dřinou

na šachtě, to jak jsi

vozíky do těžní věže

tlačila, vždycky tak

čisťounká

navzdory vší té špíně

vždycky ti voněly tváře

když jsem tě líbala.

Tak silná, tak sveřepá

tak umíněná, křehounká. 

Jsou spletené dokola

ty ruce uzelnaté

ze všech těch závinů

které jsi umotala

ze všech těch oken

ve kterých vlála

sněhobílá paráda

tebou háčkovaná

po večerech.

Taky jsi trochu slepá

a do té nejlepší zelňačky

na světě se červ z houby

zatoulal. Polykám statečně

a velebím ten zázrak.

Srdce máš popletené

a svá pravnoučata

odmítáš hlídat

ty spratky rozjívené

a pak pláčeš, až se zalykáš

při mé básničce o dětech

a vzápětí dítě plácneš

„tož nesranduj, že nesníš

ani jeden knedlík. Dokud

nesníš, nedostaneš ani

jeden bonbón.“ Ty tvé dary

odměřované jen pro vzorné.

Tak mála bonbónů jsem se

věru v dětství najedla.

Hartusí, nadává, pláče 

vzteká se

usmívá

skřítkovská

račí maminka

zasněná

tajemná

měsíc ve vlasech

pleť křehká

bez vrásek

a v sedmdesáti letech

má dvacet devět

vlastních zoubků

vždyť se párkrát

i mi do žíly

zakousla.

„Po kom ty jsi vyrostla

taková hanebná?

Co jsem to z tebe

vychovala?“

a je nás celá výprava

vyšlá z jejího drobného těla

sestry, děti, synovci, neteře

vnoučata, pravnoučata

každý zní trochu jinak

bláznivě a svébytně

a nezaměnitelně

ten je křehký, ten bez vrásek

ten má ruce mozolnaté

ten pofňukává, ten se hihňá

ten v koutku trucuje.

Ten píše básně

a jiný při nich pláče

až nemůže dýchat.

Ten se drží za srdce

„Kurňa, proč jsi tak

neslušná?“ Někdo je

zaškvara, další je

pitidrata. Všichni jsou

láska. Bóóže, láska.

Až budu zase stonat

chci si lehnout do duchen

vysoko nastlaných

a pít čaj z majoránky

s medem, nebo kýho výra

jsi tam dávala

fuj, to byl blivajz

a nechat se polehounku

konejšit a ožižlávat

drobnými zoubky

a síly nabírat k tomu

být taky taková.