Stará žena s kočkou

Můj pokoj stárnoucí ženy

možná manželky, možná matky

a taky možná kurtizány

je krásně růžový

mám všechno, o čem jsem

vůbec kdy snila

elegantní židli Tonet

stuhy, vějíře, svíčky

květiny, samovar

vajíčka malovaná

na půdě vypotřebované

kolíbky, ta prázdná

nerezonující ženská těla

kdopak vás zabíjel

kdopak vás trápil

kdopak vás hýčkal?

a v krabičce s lasturami

srdíčka šišatá

malovaná dětmi

„pro mamynku

nejmylejší“

a v košíku proutěném

si přede stará kočka

ještě si vzpomínám

jak mi ji před léty

donesl jako prezent

jeden dávný amant

že by to byl otec

mých dětí? ach, ta slova

co znamenají v těchto

růžových kobkách?

vzala ho voda, i jiné pány

před sebou hnala,  ale tenkrát

jsme opatrně drápky

my kočky povětrné

zatahovaly

před svými lety

bouřlivými rány

a nocemi větrnými.

Jak jsme byly

obě jemňounké

srst se nám leskla

obě jsme hedvábně předly

na sklenicí mléka. Každou noc

našeho života, tenkrát, jó, tenkrát

u našich postelí stála. A růžové

ach, tak šik, pantoflíčky.

Život byl šantán

commedie dell´arte

to se nám smálo

ústy ve kterých se

zuby neviklaly

a létat se dalo

jen na mrknutí

všech těch figurín vatových

tak důležitých tenkrát, jó, tenkrát.

Jak jsem to čítávala

dětem na mém klíně

polstrovaném do měkka?

„Kde jsou ti páni?

na krchově zakopáni.

Voda je vzala.“

A co třeba paní domácí,

se kterou jsme někdy,

když nikdo nepřišel, 

popíjely absint, co jsme se

tenkrát nasmály. Třeba tomu

šamstrovi, co si u mě pravidelně

zapomínal šavli. Tak divně

si na jazyk patlal, má bytná,

ta ho dokázala napodobit.

To byla doba veselá. Vzala ji

voda, odnesla si i tu tlustou

paní, chudinka voda

co ta už všechno

unesla.

Tak pojď, holka vypelichaná,

už dávno nevíš, jaká je to krása

umět se mrouskat, tak naposled

vytáhneme drápky, půjdeme

tam k řece. Já vím, bojíš se vody,

vždyť já taky. Ale ten strach

ten potrvá jen chvíli,

to ti slibuji. Poplaveme

budeme zase létat, poplaveme

fíhá, to se to bude

usínat někde, kde je určitě

veseleji než tady, mezi zrcadly

ze kterých na mě zírá

taková nějaká sprostá

macha obtloustlá

s tváří šminkami

rozežranými. A stará

mrzutá vypelichaná

kočka. Vždyť ani já

se léta nemrouskám.

A ten, ten

žal poslední

ženský

odnese voda.