Nevíš
Sedíš v rohu. Na bílé posteli a prázdná místnost se na tebe šklebí bezzubým úsměvem.
Sedíš a nevíě.
Prostě nevíš.
Malá esej o lidství
Baví mě to. Baví mě schazovat lidskou rasu do prachu cesty. Líbí se mi jejich nadutost, jejich pýcha. Baví mě a směju se jí.
Dopis Ježíškovi
Sníh se tiše snášel z šedivé oblohy. Rukavice už měla úplně promočené, ale chtěla to dokončit. Měl to být sněhulák pro Ježíška, pro Ježíška, který prý neexistuje. Jak je to vůbec mohlo napadnout.
Děkuji Tuvalu
Tuvalu, Martine najednou nevím, kde začít. Znamenal jsi pro mě tolik a jsem vděčná za to, že jsem tě mohla poznat. Děkuji bohům, že nás svedli na jednu cestu, ačkoliv jen na tak krátkou chvíli. Ty dva roky utekly jako voda a snad ještě rychleji.
Čekání
Čekání
Černé hodiny na stěně tiše zavrčely a ozvalo se jedno veliké hlasité
TIK.
Drobné prstíky soloupaným černým lakem poťukávaly do červené kožené lavice.
Umělci
Umělci
Nasadil si klobouk, z koše vyndal oblíbenou vycházkovou hůl a vyrazil do prosluněné ulice. Šel pomalu a klidně kam ho nohy nesly, neměl žádný cíl. Moře bylo toho dne úžasné - ani moc rozbouřené ani moc klidné. Vlny omývaly staré dřevné molo a slunce příjemně svítilo.
Vězení za zrcadlem
Zelené dlaždičky odrážely mdlé světlo zářivky.
Kap…
Ticho bylo rušené jen zoufalými vzlyky a netěsnící sprchou.
Kap…
Panta Rhei
Padající listí vracím na větve. Fénem rozehřívám sníh a ženu zimu pryč. Do rukou se snažím chytit řeku, zastavit čas. Izolepou slepuji loňské rány.
Beze strachu
Ctěla bych žít v pohádce. Do havraních vlasů vplétat si hvězdičky. Říkat lidem: Mám vás ráda - - beze strachu. Ctěla bych žít ve snu.
O lidech
Člověk sám o sobě je dobrá věc, ale lidi - to jsou pakáž. Lidi jsou jak sračky - tečou ani nevědí kam.
Jen přimhouřit oči
Do šedivých skel nočního autobusu se opírají oranžová světla pouličních lamp. Stačí jen přimhouřit oči a z obyčejných světel se stávají hvězdičky, krásné a zářící. Nemůžu ale pořád chodit s přimhouřenýma očima. Dítě uvnitř mě dupe nožičkama do země a křičí :"Proč ne.
Houpačka
Houpačka
Malá holčička se rozběhla lesem. Bylo to pro ni tolik vzrušující, nové, dobrodružné. Rezavými vrátky na konci zahrady utekla z bezpečného dohledu rodičů.
Její bosé nožky hopkaly po měkkém mechu.
Kdo jsem
Kdo jsem.
Když přicházím, zlatavé listí padá ze stromů.
Vytvářím hvězdičky ve sladkých plodech jabloňových stromů.
Poodhaluji roušku dělící přítomnost od budoucnosti.
Paradox
Paradox
Ranní mlha objala úplně všechno i jeho. Konečně se po dlouhé době cítil fajn věděl, že to jednou bude muset udělat, ačkoliv netušil, že to bude tak brzy. Ale dokázal to, teď se postaví na vlastní nohy a začne nový život.
Usmál se.
Chceme víc
Chceme víc
Dešťové kapky se tříští o špinavé okno.
Sychravý, nevlídný podzim.
Hnědá pole, stromy bez listí.
Věřím
Věřím
Už prostě dál nemohla. Nešlo to. Měla pocit, že se na ní zbořil snad celý svět. Že na svých útlých ramínkách nese bolest a utrpení, které ostatní nechtěli cítit.
Holčička v zeleném
Holčička v zeleném Voněla. Voněla tak jako nikdo, koho jsem znala. Ale přeci mi ta vůně připadala něčím zvláštní. Tolik známá.
Holčička v zeleném
Holčička v zeleném Voněla. Voněla tak jako nikdo, koho jsem znala. Ale přeci mi ta vůně připadala něčím zvláštní. Tolik známá.
Nástipiště číslo jedna
Nastupiště číslo jedna
Je večer. Zimní, šedivý večer.
Nádraží žije svým bvyklým životem.
Lampy vrhají své naoranžovělé světlo na procházející lidi.
Bezejmenná
Kráčím lesem. Zelené mechy hladí má sedřená chodidla. Suché listí šumí kdesi ve výšinách nad mou hlavou.
Stmívá se.
Povídka pro lidi
Povídka pro lidi
Ostří žiletky něžně zajíždí do kůže. Hned za ní se objevuje jen červená čárka, úzká a krásná.
Vztek hromadící se v duši se pomalu přenáší do žiletky, která tvoří další a další rány. Krásné rány ronící krvavé slzy.
Myšlenky pronesené do tmy
Jak by bylo krásný, kdyby se lidi dorozumívali citama. Žádný nedorozumění. Ale ne, ty zatracený bubliny, který jsme si vybudovali z cihel vlastního ega…
Máme kolem sebe obrovskou hradbu a za ní si pečlivě lízáme své rány, které jsme utržili v životě. NAŠE problémy, MOJE problémy.
Pohádka bez rozměrů
Pohádka bez rozměrů
Byla jedna malá holčička – tak takhle nějak začíná většina pohádek. Jenže pohádky mají jednu velkou chybu – prolévají člověkem falešné naděje. Nic víc. „Všechno dobře dopadne, princ bude nadále žít s princeznou v nikdy neumírající lásce.