Nad ránem
Nad ránem, když slunce ještě není na obzoru,
propadám se srdcem do Mordoru
spředeného mou vlastní myslí.
Zírám na strop, neschopna slov,
Vzpomínání
Tvůj něžný hlas – jak žádný jiný –
dokázal rozkmitat mé skryté struny.
Dotkl se mé duše náboj, co v sobě máš,
s tajemstvím na rtech myslívám na tě,
Nejlepší kamarád
Bylo mi patnáct, bylo parné léto a já neměla co dělat. Moje kamarádka Verča se rozhodla, že mě vezme "někam". I pro mě to bylo překvapení, ona mi totiž neřekla, kam že to jdeme. Cesta vedla k letnímu kinu a mě to docela překvapilo, vždyť tam nic není, říkala jsem si.
Křídla
Našla jsem vtřinácté komnatě
Ikarova křídla
Já holka bláznivá
Vnich jsem se zhlídla
Niterní
Nepatřím do života tvýho
Vypadla jsem i ze svýho
Kolem černočerná pustina
Takhle to možná začíná
Noční intermezzo
Hluchýma očima pozorovala jsem
Dým stoupající
Tvým lživým tělem
Hladil jsi prsty moje slepé uši
Žila bych v pohádce
Žila bych vpohádce
uvězněná
na křídlech motýlů
položená
No way out
I know I should tell you how it feels
Standing in front of you
With all those secrets
My heart silently keeps
Byla temná noc
Byla temná noc a já moc chtěla
Dotýkat se lehce tvého těla
Možná jsem jen snílek
Co po světě jich stovky chodí
Ztracená
Ve tvých očích ztracená
Hledám důvody
Uvnitř roztřesená
Tiše křičím
Tápání
Jak směšné
Pozorovat to hemžení
Jak vztahuje ruce
A chce sevřít křehkou duši
Večerní
Šedý kouř. Nebo možná namodralý. Na pozadí noci formuje zvláštní obrazce. Být tak Indiánka, mohla bych z něj číst svou budoucnost, hledat známky zkázy nebo předpověď nekonečného štěstí.
Foolish
With your straight dark hair,
Shinning blue-green eyes,
Kissable, lovely lips,
I thought you´d be an angel´s child
Skládanka
Skládanka rozložená na stole,
díly dychtivě čekající na ruce,
které je dají dohromady.
Čekám,
Podzimní
Něžně hladím napůl holé větve javoru,
s láskou šimrám barevné listí.
Ze záplavy barev – žluté, oranžové, červené, zelené –
se ve vlasech usazuje jejich intenzita.
30.9.2010
čtvrtek, 30. září 2010
Milý deníčku,
to byl dneska zase den. Nejdřív se mi podařilo zaspat do školy. Tak co, řekla jsem si, a místo na půl osmou se vydala na půl dvanáctou.
Vzpomínková
Vzrcadle obláčků pozoruji svoji tvář
A nepoznávám ty rysy.
Hluboké oči na mě vyčítavě hledí
Skrze clonu večera
Melancholie
Pod nohama
listy mých vzpomínek
popsané odshora dolů;
pálí mě chodidla,
Vzpomínka
Pohádku mládí,jahody navrchu,přinese z kuchyně,všude to voní. Zabořím lžíci,naberu sousto,polykám lahůdkujen pro mě dělanou. Pustí mi pohádkuAť žijí duchové,mám ji moc ráda;blaženost přichází. Přinese prkýnko,zakrojí chléb,pokojně večeří,mlčí a směje se.
Toužení
zavírám srdce víčka se zdvíhají díváš se, úsměv, třepetání řas skloním zrak a zase ho zvednu díváš se na mě celou svou duší v hrudi mě bolí nesmyslnost špatný čas špatný den špatný kluk špatný sen vracím se domů vrhám se v náruč
toho, kdo na mě čeká.
Pokušení
Dívám se na toho přede mnou a tají se mi dech. Přes záda mi převěhne mráz. Z očí mu vylézají hadi
a jeho ústa jsou vrásčitá jakoby byla pavoukem. Chci utéct, ale jeho mrazivě imponující úsměv mě drží
na místě a nutí můj pohled držet na jeho tváři.
Memento mori
Včera jsem umírala a lidi kolem mě byli tak šťastní, všimlo si toho jen pár a hned ze mě dělali princeznu,
ke který se musí chovat jako ke křehký květince. Vždyť mám taky nárok umřít si kdy chci ne. Přišel on
a chytl mě kolem pasu, vsvětloval mi, jak mě tu chce mít, ať se vrátím, ať ho neopouštím. Držel mě za ruku,
objímal mě a ty jeho dotyky mě mučily jako smrtelná křeč.
Třetí rozměr
Zase jeden černej den, nic se mi nedařilo a nikdo mě nepotěšil. Už mě to štve. Připadám si jako polorozpadlý torzo kláštera, za jehož zdma se konaly necudný obřady a mecheche. Chci jen, aby mě tahle šunka odvezla domů, hodim si nohy na stůl a budu snít.
Sedm
Do chrámu Hříchů
vstupuji s nadějí
i sestrachem
z poznání.
Pozitivní myšlenka
Napsal mi kamarád. Vím, že ho bolí, co zažil, že neustále přemýšlí, kde udělal chybu. Na chvíli si přestanu sypat sůl do svých ran a zaměřím se na něj. Proč se tak usmívá.
Deja-vú
Stojíš, nevíš, kde jsem to jen viděla. Kolem projde holka, co má stejnej svetr jako já, ach jo, to je pruda, napadne mě, už ani svetr nemám originální. Každej den ty samý obličeje, který se ti pomalu, ale jistě začínaj slívat v jeden, bzučení vos, když vedle tebe štěbetají holky, co si která koupila, kdo se jí líbí. Chceš utýct někam pryč, no jo, to ale nejde, že.