Písmák tak si mě pamatuj
…když na holých pláních vítr přizvukuje vyšeptaným vlasům
je cítit sůl
…když řeka valí šutry ze zimosrázů
a hrne modro k nedejchání
když potřebuju chrlit síru
jak ti to říct abych vyzněla víc naléhavě
třeba šeptem.
vynechat některá slova a použít tři tečky…
možná to je ta správná řeč ústy a trochu tělem
tady se ztrácím po kouskách
Rozkvetla řepka
žlutě se rozpíná za plotem a po ránu tak hrozně smrdí
vlastně ji cítím skoro pořád
spolu s traktory a nenažranými lidmi
Kozí ráj
Hrbolatá cesta mu lámala podrážky, ale musel výš a dál a ještě dál, dokud tam nahoře nepadne vysílením. Ztvrdlá lýtka píchala a achilovka se ozvala právě, když už měl dost. Těžce nabíral dech nosem a vydechoval ústy. Soustředěně uklidňoval plíce.
jednou za čas
jednou za čas dovolím slunci
vybělit mi vlasy pramen po prameni
i větru zpívat do uší
že tudy létá obzvlášť rád
o modré mašli
Slušelo jí objímání. Třepotala se na špičkách, paty ve vzduchu, ruce pevně zaklíněné kolem pasu, bradu zabořenou pod jeho krkem v řetízku, který mu dala k svátku.
Zatlačil do modrých mašlí nos a zadržel dech, jakoby chtěl zastavit čas. Když se znovu nadechl, byla pryč.
starej komik
Přesně takhle jsem ho viděla,
potměšilýho staříka, s velice hbitou postavičkou.
Cirka metr a půl víc ho nebylo.
Do všeho se hrnul po hlavě.
a ve tmě se dějí zázraky
Šeptala se mnou celou noc. Pohladila vzduch, který jsem v tu chvíli dýchala a zeptala se mě na cestu. Chtěla odejít před svítáním. Poposedla na rohu postele.
moje čarodějky
začalo krápat
když se loudaly k domu
prej nejsou tak mocný ale byly
a ještě k tomu přidávaly z kapes
tu hroší kůži si nesvlíkej
Vyprávěla mi snad dvě hodiny. Já vypnul zhruba po deseti minutách a přenesl se do imaginárního světa. Plul jsem si na obláčku, vedle mě Ernest předčítal Fiestu a vyfukoval obláčky kouře z oslintaný cigarety. Vypadal báječně, občas si přejel prstama plnovous a mrkl směrem ke mně.
skrýš za zrcadlem a někde jinde
jsem něco z cigarety
schovávám nedopalky k počítání
pak přejdu drze ke kraulu a plavu pod vodou
a zase potáhnu nedočkavě z další
dopis Bohovi
Milý Bože,
nejdřív tě pozdravuju tam nahoru, abys věděl, že i neznaboh jako já, se k tobě může obrátit v nouzi nejvyšší a nebo jen tak z radosti. Já se tedy nemodlím, to ne, ale občas si na tebe vzpomenu a i se nahoru podívám. No a taky úplně maličko se na tebe zlobím. Cos mi to, prosím tě poslal, za anděla.
nesmrtelná
bylo nám smutno
tenkrát měl každej stádo splašených koní ve vnitřnostech
a do rána tak hrozně daleko
na stole zbylo pár roztřesených rukou
slité do jednoho hrnku
Pomíjivost
Nejdřív se jen tak otřel o roh domu,
vystrčil jednu nohu, druhou…
Kolébal celým tělem jako uspávankou,
do slunečních hodin
Noc se chová tiše,
divně svírá hady v břiše
a mokro přede pod okapem.
Jednou tě přejdu bosou nohou.
skoro jak nedopnutí v mezeře
pocitům rostou pštrosí pera
v kukaččím hnízdě třetí zleva
skoro jak odvržená žena
ve shluku bezvýznamných těl
o čápech málo
Opustím-li den, kterým se všechno stalo,
zůstanou jen ty holý, něco jak nový narození.
Nijak zvlášť zajímavý. Spíš míň než málo.
Nahoru do slunce přivírám oči.
od desíti k pěti
protrucovali jsme cestu
třísek plný dlaně
za zády rozčilenej dav a pětadvacet stromů
splývaly do jednoho a vysílaly zprávy
vyškráblé naděje z loňské louky
Skla oknům duše tluče,
něco jak božím vratům na udidlo.
Neplatím. Mám otevřený účet
a díru vprostřed vinohradí.
vyhlížím zázrak
Zdají se na konci osiřelí
za sebou bezpočty kroků
možná i zapomněli
jak se kolébali vprostřed léta u vody
porozumět
směla jsem se smát uvnitř jiných
jak výjimečné
bez nadávek bez odmítání jen tak
nejspíš bylo léto příliš horké
ještě jednou o beráncích
Trochu mazlaví, a i když jsem je toužila pohladit,
bylo to jako s některými lidmi.
Jen jsem stála s rukama v kapsách
a vtahovala do sebe úzkost z ticha,
za oponou střevíc
už tu nejsem pár pátků
se stíny ztrácím obrysy
a rozmazaně svítám do děr
ještěrky mnou procházejí
dvě ještěrky sotva spasím
Tluču si celkem poklidně
do kamene znaky.
Tady jsem byla a zítra přijdu taky.
Něco jak déja vu, přistihnu se,
zákeřný peklo
A víte, v co já věřím. Věřím, že je peklo. Fakt. Jednou jsem ukradla kamarádce gumičky do vlasů.
den popletených ptáků
slyším je cválat do ztracena
nesou pryč mý zdivočelý touhy
za nimi prachu na tři prsty
stárnu
jenom tak obyčejně
pošetile lelkům
zase prší
a vymydlené střechy špulí pusu
na nebeský stůl
něco málo o volnosti
občas si všimnu bezbřehých vod
těch volných řek a plynu s nimi
napospas světlu
s hejnem ryb uvnitř ladných těl
pohyby
~~jen se tak lehce připozdívá
pod mojí rukou usnulo světlo
v odrazu prasátek
schoulené na pár chvil pod lampou
rozinky v mlze
~~sešla se s tmou a pouličním světlem
chvíli jen tak proplouvaly městem
zaplnily oprýskaný rohy
schovaly graffity s kosočtverci
na displeji nic
~~Sejdu ti z očí, mysli, těla,
i kdybych moře vybrečela,
jednou zmizím z displeje.
Plánům už došel švih.
beránci
~~Beránek
Byla jsem nejspíš černá ovce rodiny,
Taková ta opomíjená věc, který musí stačit posunky,
zdvižená obočí a nesouhlasný mlasknutí.
jitra nejsou pro víly
~~nekonečná ranní omílání
než přihopsá poledne
je tady další várka vypršených gest
holoslov sípání a kašlání a…
tiše
z korun stromů na mě šeptlo ticho
houstnoucí ticho z odříkání
a jak se loupala kůra
vyšlo slunce
stejně je mám ráda
když ptáci zobou ptačí zob
~~nebe vyhlíželo ranní kroky
z parapetu sklouzla námraza v slzách
do kamínků
namasté ve štrúdlu
~~Je to tak prosté – nezříkat se.
Když noha nohu mine,
všechno jde samohladce.
Čas nikomu z nás nepromine.
po hádce
~~Jsou pastviny, které nespasou,
například klidné hladiny, co tryskaj z rozvalin.
V té řece navždy usnuly,
bludičky se svou pokorou.
ztrácet se
~~Někdy to zkouším – odcházet,
na rukou plédy odškrtaných nocí.
když v uších dozní mermomocí.
Tak si mě budeš pamatovat.
černej nezmar
~~Je červenec.
Černýmu zrovna přibyl rok
a posílá mi po okapu kočkopusy.
Horko k zbláznění.
zaskočený ráno
~~Sněží. Na ústech bílá lež
z ledových krust jak tetovaná.
Tuším, že dneska odejdeš.
Přetekla vůle, stará vana,
my... a pak zase my
~~emoce
jak ostružiní v trávě
omotává srdce
končí u kotníků
flinta v žitě
~~ztěžka se vracíš
revmatickým prstem nevěřícně dloubeš
do dubovýho stolu
jo, stojí na dešti a furt drží jako přibitej
strážnej anděl
~~bylo to tak trochu mimozemský
jako když anděl přistane na starý střeše
v dlaních modrý z nebe
a trousí drobný dárky z kapes
nevýrazný změny
na patách modrý z nebe
chtěla bych
chtěla nebejt
pomalá ve svých prstokladech
nebeblesky
~~Tančily víly uvnitř hlavy
na nohou šály z věčných mezků
tančily tence do rozbřesku
navzdory hvězdným nebebleskům
o pomíjivosti
~~kdyby se nebe rozdělilo na milión stejných
zřejmě bych ho lépe snesla
bez závisti že sahám do prázdna
uvězněná dole
kříšení mi nikdy nešlo
zvládnu se vrátit do polomrtvých básní
i když
kříšení mi nikdy nešlo
možná jen držet
slunce blunce
seděl na plotě a roztahoval ruce jako dirigent
kdo by to byl řekl
takovej malej připosraženej hovňousek
a takhle se předváděl