Úředník, Žiraf a Žárovka
Jednoho dne vkanceláři,
Úředníka přepad splín,
slunko do okna mu paří,
„já se asi unudím“,
A on z paluby zamává
Praštil ji, nebe zatáhlo se,ozvěna toho nejzoufalejšího činu,mihla se světem, slunce v rose,a on, odsouzenec hladící gilotinu,bez hnutí shlížel na bledou tvář,stroužka karmínu, puklý ret,v očích nevidoucích mdloby zář,mořský vichr nesmí vyprávět,koráb bez plachet,zanedlouho dá sbohem hladině,a až se bude potápět,na posledním člunu ona odplyne.
Sum sit Éfed
Bolest z žití naplnila jeho cévy,rozprostřela se po těle, koruny zármutku,větvoví propletené těly lidí, které nedokázal nepoznamenat,nenuceně, prosti výčitek,viseli a nechali se prorůst,dělali, že to nevidí,dělali, že ho neviní,jen čekali, na to, kdy budou moci odejít,bez placení, je přeci trapné si o něj říct.
Bytůstka
Můj malý skřítek,nespí v krabičce od sirek,Ne, ne. Spává v posteli,Aby si všichni mysleli,Že je člověk.
Teorie kraf
Po tmě je každá kráva černá.
Také černá kráva bílé mléko dává.
- avšak nyní se nabízí otázka, zda ono mléko je i potmě bílé. Jestliže i bílá (respektive v rámci rovnosti strakatá či hnědá) kráva je po tmě krávou černou, i její mléko musí být černé, což tedy vyvrací druhé pořekadlo, které neplatí pro vyjmenované druhy krav v noci.
Šedavo
Bílý drak přikryl se tmou,Ponořil se do hlubin spánku zapomnění,Hvězdy pak zhasly, protože neměly pro koho svítit,A lidé si toho nevšimli. Ohně přestaly hřát a ptáci zpívali už jen falešně,A všem to bylo jedno-Lidé dál mysleli na své tramvaje,Na své kapsy naplněné náhražkami,Pokácely stromy plné podstaty,Vědomí pravdy nechali klesnout níž,Kam nevidí,Kam se nemusejí dívat,Kam se podívají, až jim to dovolí jejich drahocenný čas. Bílý drak ponořil se do svých snů o lepším světě,A zemřel.
Sedm rudých teček
V mezerách času, plíží se ohavné stvůry nicotného popření,nikdy nepoznají, co je líbezná melodie smrtelného žití,plazí se a ve věčné agónii rozkladu a utrpení,stínů a šera,mezi kořeny a pletivy existence,pichlavého hmatatelného světa,skrývají se,neb jen pouhé vědomí jejich přítomnostizměnilo by bleděmodrý senna temněrudou louži zvratků.
Jak se do lesa volá
Kolik očí. Očí vlčích. Stromy hučí,vlci wrčí. Černá je noc.
Aurë entuluva
Shlédla na něj. S hlavou na jejím klíně tiše oddechoval a téměř neznatelný úsměv na tváři prozrazoval, že se ponořil do sladkého zapomnění spánku. Z obou nyní vyzařoval klid a smíření. Onen okamžik, jako by překonal svazující hranice reality, pohltil minulost a nedal příležitost budoucnosti.
Krampus humus brutus
Čerti smrděj a cinkaj řetězama,
To by to stejně dobře mohli bejt třeba punkeři,
Kdo straší o Vánocích malý děti.
Motýli
Poslední záchvěvy křídel jemných,co duši pohladí jak sladký sen,studivé větve a vítr neztich,vždyť přece umřeli motýli jen. Zlámané nožky a křídla na cáry,bez dechu visí v zákoutích paměti,tělíčka kruté trny proklály,srdce mladých a jejich dětí. Noční oblohu křižují mraky,větvoví mlčí, čas běží dál,lidé už nevidí, nevidí draky,na trůně sedí už jiný král. Sníh tiše zavál,vše co jsem znal,Jak jen jsme křehcí,někdo se ptal.
Takové malé zamyšlení
Svět kolem nás směřuje sám od sebe ke zlu,je to pro něj asi přirozené,lidé však, jako jedni z mála mají schopnost uvědomit si toa jsou tedy schopni tomu zabraňovat svými činy. Jsou schopni vymknout se a překonat tak ono směřování. Bohužel však většina lidí tuto schopnost nevyužíváa raději jde po jistější, jednodušší a podle mého horší stezce. Nu, škoda.
Vůně moře
Co zbývá.
Za zvuku harmoniky,
jen oddat se okamžiku,
zaposlouchat se do vln,
Odpoledne
Vtramvaji opilec,
sladce spí,
nejšťastnější muž na zemi,
sní o smíchu slunečnic,
Pustiny
Hlubiny samoty
vábí mě do sebe
blíží se mrákoty
všechno mě zebe
Bludná pouť
Kamenné náměstí dunělo tisíci kroky,které se střádaly nekonečná staletí. Tolik ospalých dnů, spalujících, neskutečně vyprahlých,a prodírající se duše poutníků, odřené a polámané,zanechaly jen stíny, které se vpily mezi dlažební kostky,do zejících temnot. Těch neustále přítomných prostorů,zhmotnělé tmy času, která se tak přirozeně tvoříza všemi fyzickými předměty viditelného světa. Nejasné předtuchy, které do podvědomí uvolňuje temnota,kupící se léta času za skříní, kterou se nikdo neodvážil(ani ho to nenapadlo) odsunout,naplnily kouty reality a začaly se vkrádat i do myslí živých.
Balada o Lywinnu Filomelovi
Jednoho dne zlatavého,
Plného jen světla svého,
Za horami i za lesy,
Narodil se dole ve vsi,
Italská nízká čapka
Ty šedý lístečku,Ve stín se proměň,Na letní paprsky,Radši zapomeň,Čeká tě budoucnost,Temná jak moře,Jilm který s tebou rost,Musel už shořet,Na těch pět panenek,Vzpoměň si zas,Bělostný volánekVířící vlas,Kam se však poděly,Sofie odpoví,Na trávě podběly,Pařezy stromový.
Vrány
Vrány se shlukly a svět zmlklý pominul znáhla, jak vítr zafičel, cinkot zařinčel i pablesky bodaly do očí, bolavých jako praskající ledová stěna, i křídla temná ťala do tvorů neviděných - i nevidoucích- a ti vyli nářkem sta nevinných, však trestaných, i do hlubin se ponořili, letky zavířily, krá krááá.
Vysocí se uklonili, listy uronili i rozpadající se horniny plynuly před očima v plamenech zkomírající, hnědavé dokonalosti, ostré hrany plné nerovností zašustily a dlouho trvající, téměř věčná pomíjivost sépie nechala se zastínit šerem - večerem.
krááá krá kráá
To dal znát o sobě pozítří neblahý stín pln předtuch
Husqvarna
Usmál se na mne pily zub,
spletl si mne snad, že jsem dub.
že nechci zemřít,dal jsem se do pláče,
to už se ale, řetěz dotáčel,
Elfí žena
Jednoho dne elfí žena,
byla velmi překvapena,
když jí místo děťátka,
seslal Eru štěňátka
Filozofický význam Vánoc
Jaký smysl mají v dnešní době Vánoce. Co je podstatou Vánoc. Než se začneme zabývat těmito otázkami, je myslím důležité zapátrat v minulosti, jak tomu vlastně bylo dříve.
Pohanské svátky, oslavující návrat světla a jeho nastávající triumf nad chladnou tmou zimy, která se právě o slunovratu zase začala zkracovat a znovu se blížilo životadárné jaro, vystřídaly ne příliš odlišné křesťanské tradice.
Trny
Růže z černého údolí,
plného ticha mloků,
rány mé mi posolí,
pro bolest na sto roků.
Co je potom?
. pak jsem si chtěl sednout k počítači. Popovídat si s přáteli, ale k tomu už asi nikdy nedojde.
Stalo se to tak najednou.
Pryyyyč
Hrůz a stesku plný les,
všude číší ve všem děs,
hory smutkem mlčí kol,
na duši světa je snad bol.
Možná poslední dopis
začalo to nevinně. Po perném dni jsem se vrátil domů. Vyjel výtahem do třetího poschodí a odemkl si.
Prokletí rytíři
„. i tu Morlon, Věčný stín, Zapovězený duch zvaný též Baš’Šelduk, vystoupiv z nehybného těla, napřímil se v celé své podstatě i vzkřiknuv nelidsky až se horstva Světa zatřásla, jal se Bílého prince Světla, Laidura Linlaera z rodu Shaindhe pohltit a skrze něj v čase budoucím svět příkořím zaplnit. V tom Laidur Linlaer postaviv se mu v smrtelném zápase i meč Baangan zaplanul nadzemským plamenem a započal boj, jemuž na zemi nikdy nebylo rovno, a v časech, které následovaly byl připomínám v mnoha písních a legendách. Po mnoha ranách, boji dlouhém téměř věčnost, soupeři stojí k sobě čelem a Laidur posledními silami tne do éterické hrůzy proti němu stojící.
Snílku hloupá
Proč sny nejsou skutečné.
Snad aby lidé nemuseli být šťastni.
A probuzení jim vždy mohlo připomenout, na co mají hledět. Nenech se přece ukolébat, kolébka je pro děti.
Kostěj
Kostěj nebydlí vobyčejném jeskynním bytečku, jako většina ostatních. Vlastně bydlí ve svém domku kus od jeskyní. Uvnitř bylo jen pár odvážlivců, ale ti na to moc neradi vzpomínají. Podle některých to prý bylo ještě mnohem horší, než třeba kutloch č.
Oslava trvalé svobody v Iráku
Ano, je to tak, začalo to už včera ráno a pokračuje to bez přestání dál. I teď. Je dobře, že se najdou i lidé, kteří jsou tak veselí a šťastní. Ne nejsou to Iráčané, ale burgrožrouti, McDonaldi, též zvaní Amíci, kdo tuto párty pořádá.
Vesmírná teorie?
Tak na úplném začátku bylo nic. Prostě vůbec. Žádné vakuum, žádná tma, prostě nic. Nemohlo existovat něco, protože nemělo kde.
Vězeň temnoty
Je večer, všude chlad,
mrtvolné ticho, stíny se chvějí,
venku však prší snad,
a vlci schovat se chtějí.
Snědený šaolin
. pár dní po tom, co se Tuhomlask nastěhoval do své jeskyně, se začal rozhlížet po okolí. Začínal totiž mít hlad. A když má takový člověk hlad, tak většinou žere mrtvé lidi.
Sklenářská strašidla
Jednoho večera se obyvatel jeskyně číslo 54 protáhl, vstal zpostele a zamyslel se. Už o tom úporně přemýšlel dost dlouho. Ještě nikdy totiž neviděl ducha, nevěděl, jestli vůbec existují a tak se konečně rozhodl, že nějakého najde.
Vyšel ze svého příbytku, pozdravil skřeta odvedle, ale ten si ho ani nevšiml, odněkud totiž zrovna přišel a nevypadal, že by se mu dařilo.
Nový soused
Jednou se cosi nastěhovalo do čísla 56. Duch z54. i pár skřetů se šlo podívat na nového souseda a pozdravit ho. Ale hned jak vešli, všichni si přáli, aby nikdy dovnitř nevešli.
Dort a strašidlo
Tak to jednou měl jít Kostěj na narozeniny svého strýce. No a tak mu upekl krásný dort, ale ten byl tak krásný, že mu ho začalo pro strýce být líto. Rozvažoval tedy co stím a nakonec usnul. Ráno se probudil a našel dort nějak zborcený.
Filozofie červů
Dva červíci se plazili ve skalách okolo balvanů a konverzovalo:
8-) . já si stejně myslím, že je to blbost. Každej má nějaký poslání, ať už je to žraní jablek, nebo třeba dělání chodeb vzemi.
:-B Já ale věřím, že mámě důležitější úděl, než takovou povrchnost, jako jedení nějakejch prohnilejch jablek.
Jablečné palačinky
Jednou šla velká chobotnice po skalní římse a vnůši nesla kupu fialových jablek. No a tak nějak se jí zatočila hlava a spadla do propasti. Ale jablka se ještě před pádem stihla rozsypat. A tak tam ležela.
Houbová omeleta
Jednoho skřeta daleko vhorách bolelo břicho. Vzbudil se ráno ve tmě své jeskyně a vlastně ani určitě nevěděl, jestli je ráno. Prostě se tak probudil a bolelo ho břicho. No a tak šel za velkým skřetím šamanem.