Narcisky pro Andreje Vojtěcha

narcisky z herbáře


K ŠTÍPAČKÁM...do práce... (třeba)


Regenschori v hlavě
Každé ráno
začínám paralenem
Lehounká závrať
v tramvaji
(Někam pryč! do teplých vod
barevných kruhů před očima
rozkvetlých pínií a mandlovníků!)
Poslušné nohy
Oběma na téhle
odstředěné zemi...
Sterilně zvracím
sen
Za 8 a 1/2 fellinů
budu
relativně volný:-)))





VÁNOČNÍ KLAMĚNKY


Tvůj první
sen,
chlapečku,
voněl po slaměnkách
a pastýři ovcemi
a mlékem
Země se kolem Slunce
poslušně točila
a vzdorovitá Hvězda
stála nad Betlémem

Ó, Božátko naše!
tuto noc klidně spi
přišli jsme všichni
ze salaše
ohlídat tvoje sny

Ten první
voněl po slaměnkách
a bude náš první poslední
Vždyť jen co se rozední
vstanou nevěřící
sázet ti klaměnky
do jeslí





ŘÍJEN


Chmýří se.
Po babím létu
babský pláč.
Za nehty černý půlměsíc
mám já
a havran v sadu
Strom
pod nímž se ukrývám
bičuje průvan
do nahých zad
za to, že opadal
a že tu moknu

V ulicích první demonstrace
chladu
a srážka s mlhou
a první mrtví v kalu
jsou dělnice
z úlu odnaproti
Na tváři chmýří se
babího léta žal
a v blátě
kde jsem chvilku stál
zůstaly míry na rakev
mým letním náladám




POKOJNÝM

(sv. Františkovi)


Dvě černé ovečky
mi poslaly psaní:
že předem mě srdečně
zdraví
že na mě rády vzpomínají
a že se dobře mají
a kdy prý se přijedu
podívat -
maličké (má bílou lysinku)
se už na nohy
staví
a taky mléko musím
ochutnat

jen prý mám hodně
pospíchat

že už je brzy
podřezají





PLNÁ SLÁVY...

Svatý Václave
cožpak se tě zřekla
země zaslíbená?

Klečí tu a splétá
pramínky krve
jež k ní stéká
ze schodů
justičních paláců
a šeptá:

"Kníže náš
pomoz mi vyplakat
víc soli světa
slané tak pálivě
že zapálí se světla
bázlivých svící
schovaných ve stínu
u kostela
Ať vzplanou plamenem
v němž bych se zvedla
statečná krásou
do věže zvon
a růženec krvavý
co jsem tvé Nevěstě
do prstů vpletla
zemí tvou zazvoní
Kyrie eleison!"





SETKÁNÍ PO LETECH


Bál jsem se tehdy
že se víno podřekne
a pochopíš
Ale pili jsme příliš málo
Odpusť
mi tu střízlivou lež
co na tom dnes už záleží...
Léta jsme se neviděli
Jara jsme spolu
nebudili
a Podzimy
jsme neuzráli
Jen Zimy
je v nás dost





TOLUEN


To je ta noc
v níž tká sny
sama Arachné
divokou růží toluenu
a ty
v Dantově kočárkárně
našeho domu
rozpínáš křídla euforie
andělu z uschlých makovic
co donedávna stál
a plakal
v pekle té božské komedie
nad hrobem mého kamaráda

pak nezbytné nic
ustele v bílých postelích
extázi popelnic
komparzu nájemníků
počestných svědomí
a tiše vykročí
z ráje tvých pomalu
odpočítávaných
očí





POEZIE


Obdařím tě dosud
neznámou silou
jako padající jablka
obdařil Newton gravitací
silou, která dokonale
vyvrátí názor této nekonečné noci
ale
kdybychom se ani pak
k sobě nepřiznali
vezmu ti
inspiraci
pouhým přetržením nitě
má drahá
Poezie!





RANNÍ TOALETA


Lidičky! Tak tohle vám musím zaveršovat!
Dneska ráno
jsem měl chuť se na všechno vysrat!
A tak jsem šel.
Sedl jsem si a koukal na kytičkovanou
tapetu
(já nemám rád kytičkovaný tapety a řeči,
ale znáte to
maminky mají vždycky pravdu
a hebounký, voňavý ruce
a cestičky na tváři krumplovaný
od slziček)
Sedím
a rukou si hrabu v rozkroku (dámy prominou)
v tom mechu ještě ulepeným
z toho,jak jsem se udělal v noci
Přičich jsem si k těm vyhoněným prstům
a ucítil jsem všechny mý bývalý lásky
a rozhodl se je spláchnout!

První, jednu čičolínu z Dolních Věstonic.
Kluci, to byla bomba!
Když nade mnou skláněla ty svý obrovský venuše
byl jsem jak malý pluto
podělanej strachem
nešlo kam utýct
za stěnou vřískala planeta nova
a pod náma propadla zem
Tohle ji nezapomenu!

A potom Hanku...
měla nohy jak sloupy
z kolosea
...a pak, pýcha a pád
(jako už tolikrát, jako už tolikrát)

Maruško promiň, ale tebe taky
Chtělas mě vzít za ruku
a zdolat poušť
a prolomit ledy
(tvýho lenivýho srdce!)

Jano?
No comment!
Za chvilku pojedeš!

Alenko
s tebou jsem odentroval řadu
chemických a digitálních nocí
číslo za číslem
a přitom jsi dobře věděla,
že jsem blbej na matiku!
Znásobeno, sečteno, vyděleno, podtrženo:
Vykasej si sukni! Hihihi, dnes naposled!

Ach, lásky moje
tolik věcí z vás se zdálo nekonečných
jako tráva v trávě...
Kdybyste se nestaraly
o mě
nestaral bych se já o vás.
Od nudy k nudě
by vedla vaše cesta
po Svaté zemi princezny Núf
daleko od mých stop,
spermatu a hoven
Při řekách babylonských,
čekajíce, byste plakávaly
a volaly: Smiluj se, Printe, Synu Davidův!

Ne, nechci vás být hoden...!

To je všechno.
Pak jsem prostě splách.





RANNÍ NAUZEA


Printe?
Víš, co?
Už mě pěkně (CENSORED) ty tvoje všechny izmy!
Ty tvoje depky, poslintánky, lyrizmy a buzny!
Všiml sis někdy toho hejna holubů
co ráno neleněj a roztahujou zalepený peří
když zvracíš
svý přihřátý sny?
Jak se rvou
o tu tvou velkou, tvrdou, fialovou
moruši
zazipovanou v džínách,
natrávenou v jejich chtivých očích?
Jak se rvou a roztahujou svý chlípný, ublemtaný peří?!
Všechno, co jsi kdy dělal potajmu,
aby tě u toho nikdo neviděl
leží tu zvětšené, kouřící, na zemi,
za pokrm zobákům cynických lyriků
vždy ve střehu a bdělým.
Slova, která jsi neslyšně šeptal
přimáčklý v posteli ke zdi
a dvojsmyslně vrzal
při každém pohybu chlapečka po levici
stala se předmětem hovoru
a kořistí mnohých
z hejn kočičích jazýčků
želatinových hadů
čokoládových prasat
a navoněných (CENSORED)
Jeremiášův pláč
(slzy skutálené za tmy
uschlé dotykem světla)
vrabčáky řezenského dómu
(a zlomená křídla)
posíláš na ně
Jakobys
vyklován
z koláče zvrácených snů
chystal se na nebesa
Ty ale ještě nebudeš vzat!
Čeká tě poslední snídaně
s nimi,
ponechán,
pozdvihneš oči k nebi
a budeš lámán a dáván
a žrát tě budou prostě Muset
a tvé tělo
nakrmí všechny!





MODLITBA PRASETE


Můj ty Bože!
Ani nevíš, jak jsem Ti vděčný,
že jsi mě stvořil prasetem!
Že můžu každý ráno
kvičet v Tvým chlívku
a válet se v pomyjích
a ve sračkách svých
a ve sračkách bratří spoluprasat!
Že můžu chrochtat blahem
nad čímkoliv
z čeho ztloustnu
a z čeho povyskočí
špek na mý prdeli!
A že mi dá každá tlustá svině
a podrží kdejakej kanec!
Že se nemusím mejt ani stydět
a smrdět můžu až do konce
svý jatečný váhy!
Ta svoboda být prasetem
v Tvým chlívku!
Omezená jen smaragdovým okem
pána Spasitele
který přichází zrána
a sbírá můj hnůj
jako manu
v očekávání věcí příštích
Omezená nábojnicí
v jeho rukách,
bílými rukavičkami, možná,
a mým čelem, které se
jednou skloní
a políbí zem
v posledním paroxyzmu
lásky a štěstí,
vykoupením,
že nejsem člověkem,
že nejsem ten,
který osvobozuje nožem
cizí duše.
Že jsem jen prasetem
a kvičím své symfonie,
ty páté přesdeváté, nedokončené,
prasečinky a valčíky na rozloučenou
bezohledně
bezútěšně
beznadějně
jen tak
pro radost
mastných hub, říhání pánů
povolených opasků a rozjetých zipů
párátek dam, zapíchlých v dásních
zkažených zubů
a pro hromady nádobí v Jaru
a toaletní mísy zhnědlé, pche! asi kakaovým máslem
A pro moje kosti
hozené za hlavu
postelovým pinčům, mopslíkům, pappilonům
a krysám za domem
Bože, já ti fakt děkuju,
že jsi mě učinil prasetem,
že můžu svobodně kvičet
tenhleten Magnificat,
že každej mně může svobodně nadávat do prasat
aniž by poskvrnil svá ústa
a že cokoliv udělám špatně
bude přijato vlídně -
Tam,
v ambitu jatek
Velkého Řezníka, altruisty,
s rukama na růženci
vypraných střívek
lačného uchystat
mou spásu
převtělením
do vašich splasklých břich!

Kvik a Amen!





NA PRACH!


V osmém roce mého života
se mi poprve zjevili andělé
a hleděli na mě očima
jedné krásné ženy
a jednoho krásného chlapce
a jednoho krásného psa
A hned za nimi přišli
další poslové pekel,
aby ze mně ukuli plány
v mém bezcharakterním srdci
Kdo neviděl anděly a démony
zůstane bez poznání
hloupě nahý
a jeho duše nepochopí nic
Tohle všechno se stalo a stále se děje
pod sluncem
které nepočítá podzimy, léta, jara ani zimy!
Nakonec uvěříš, že je každý vrah
a onanuje od devíti a po roce podřízne svůj první krk
(perverzní existence, bez nádechu, drcený na prach,
Maprach...)
I ten,
který se narodil v domě plném bolesti
Ten, kterého vycičili, aby neplival ve výtahu,
Ten, který byl zbitý vycvičenou gorilou
Ten, kterému nasadili pouta a řetězy na hrdlo
Ten, kterému bylo určené místo jen na lavici svědků
Ten, kterého jste nechali odtrhnou od ostatních
Ten, který byl doma cizincem
než ztroskotal
Ten, kterého našli mrtvého u telefonu
když vytáčel TVOJE číslo...marně! (ty svatý, čistý, čirý jak ametysty...)
Ten, který se utopil
stáhnutý ke dnu kamenem
tvého uremického srdce,
Ty, který píšeš
bezostyšně dál
milostný kydy, básničky
a hnidy

sladký poeto!





KDYŽ VEČER...


Když večer lampu rozsvítím
tajemstvím zrají mi dlaně
Poledne výsluní mého
do žil jim proudí zpřetrhaně
Ten věčný hlad
prsům neodpočine
Jen pijte
tajné moje děti
Až lampu zhasnu
už se k vám nepřiznám
Z pahorku Venušina
seběhnu dolů
V kapličce s oknem vymláceným
za sebou nechám stín




SVĚTLUŠKA

Evičce


V utlumené zóně
atrofie citu
tmou v noci vyhořet
a ráno být na podpal

Jenom mé malé
světluščin luciferin svítí
na cestu básničce
zpod duchničky

Holčičko moje,
odpusť mi,
že potmě hořím vlastní tmou
a ve dne Tvým světlem svítím





INZERÁT

Pro tebe, človíčku...


Hledám tě
v mezaninu
Srdce pod sebou
mozek v nedohlednu
Můžeš být lehčí
ptačích kůstek
krystalka soli
z vlhké dlaně
lásko!
zn.: na kráse nezáleží:-)

Hledám tě
vysoko a štíhle
El Greca
před sebou
a Bosche v sobě
lásko!
zn.: na věku nezáleží:-))

Hledám tě
hluboko a dlouze
v Holstových planetách
v Schönbergových bubnech
Slibuji:
stigmatem samoty
dotkneme se
hned první siderický den
lásko!
zn.: na pohlaví nezáleží:-)))

Hledám tě...





narcisky ahedky



STRACH

Ahedkovi


Držím se pelesti na nebi
přecházím křižovatku
na červený frenetický potlesk
Nikdy se nepoučím
a přitom vím, že stačí malá změna směru
aby tvoje hvězda zhasla
Budeš chtít moji?
hrdinství přímo nad námi
zatáhne za kratší provaz
a už nikdy nezavoláš
na čytři dva dva jedna...
ty,
kterýž sprintuješ
mou spekulací,
Zpřítomňuj se
prosím
v mých usvědčených očích
v laguně barev převlečených strachů
v laguně barev převlečených nocí

Pak vyrovnaní
a obnažení
se prozpíváme do sebe

Držím se pelesti na nebi...Ahede!





SMUTNĚNKA

Ahedkovi mailíkem


Je zavřený den.
Neklidným ptákům
v mračnech uvízl křik.
Na římsách čpí to
po výstřední noci
z rozlitých kalichů
muškátům.
Prstem si seškrábnu stín.
Že dýchám je zvyk
jako mít hlavu ve dlaních.
Udělat krok
dnes není v mojí moci.




POČKEJ

Ahedkovi mailíkem II.


Počkej mě,
povím ti o víně
v hliněném džbánku
Počkej mě,
vínečka pláčí,
lehnem si spolu
V slzičkách vinných
se skutálím dolů,
počkej mě,
na dně ti povím
ozvěnou zapovím
o smutku pohlaví mého





MATIKA

Aby Ahed zmákl matiku:-)


Pane můj,
můj pane učiteli,
až jednou se osmělím
řeknu:
mysli si lásku
násob ji černí moruší
připočti sedmikrásku
vyděl ji nachem po růži
odečti zlatou mosazi
a vyjde ti
život můj
hořký
po sazi





VZDÁLENOSTI

Ahedkovi...


Vzdálenost bývá nebezpečná
stojím-li blízko tebe
a nebezpečná je
i když jsi daleko
To chvění
je podobné drnčící struně
povolené příliš
a náhle
Bez tónu třesu se
o tebe
za sebe
za každý krok
i míli
té kruté vzdálenosti
pro kterou neslyšíš
necítíš
nevidíš
šílenou dřinu mého srdce





PODÍVEJ

ještě jedna Ahedkovi


Tady jsem!
Centimetr od tvé kůže!
Erupcí výboje
srším k tobě
Marně.
Hořící signály
vracíš mi
vyhaslé, netečně
na mrtvé pole
padlých cigaret
do žlutých popelníků
Tady jsem...





BYL?

...zatím poslední:-)


Večer jsem pálil
suché listí
Díval se do plamenů
a myslel na tebe
Ten oheň hořel vysoko, vysoko...
Byl jsi to ty?

Ohněm mi voněly vlasy
ještě v posteli
Zakrýval jsem se peřinou
a myslel na tebe...
Hořel jsem vysoko, vysoko...
Ten oheň...
byl jsi to ty?

Smím ti říct pravdu?
A když ti ji řeknu
budeš mě objímat?
Nebo se budeme dívat
jak naše zlatá rybka
plave břichem vzhůru?

Bože, jak velmi
si přeji,
jak velmi si přeji
abys tu byl...

Asi bych měl něco udělat
Asi ti zavolat
Otesat duši
Unést letadlo
Cokoliv
Co mě definitivně
potvrdí v tvých očích...

Ráno jsem vstal.
Sám.
Na misce ležel nahý pomeranč.
Seřízlou kůží do spirály
mi vklouzl za košili
oranžový had
Svlečený,
zarputilý,
pomalu začal hřát...

Byl jsi to ty...?
Ale ne...,
byl jsem to já...




narciska ze zahrádky


ADARHAZ


O tisíc větví víc
má Váš strom
Pane
na každé po ovoci
Vy nejste z paneláku
vyrostlý při umělém světle

O tisíc růží víc
má Vaše Zahrada
a pro každou vážíte
tíhu deště
Vy nejste odtamtud
kde láska okapem stéká
do moře bílých míst

V zeleni potkal jsem Vás
s růžemi v pase staženými
a v dešti míst
kde jsme si spolu
hrávali kdysi





narciska bezejmenná


B. EZEJMENIJ


Nerad se k Tobě přiznávám
můj Pane
bojím se velkých malých slov
Jsi příliš křehký
a příliš můj
Bojím se vlastních úst
portálu chrámu Tvého těla
Lazarovy pýchy
den co den kříšené
a zmrtvýchvstalé
Bojím se spoléhání
na pochod po vodě
v rozkročeném moři
a spánku za bouře
Ach, ano, vím
blahoslavený jsem
chudým duchem
sprosťáček boží
z kázání na hoře
Čím dál víc bez sebe
čím dál víc beze jména
tak příliš křehký
tak příliš svůj
tak příliš od Tebe....

Moc prosím: nic mi nepromíjej!
Když odpustíš mi moje hříchy,
co potom ze mne zůstane?
Jen velbloud prošlý ouškem jehly
šat spadlý na zemi
o který losuje se
Nikodém na stromě
hořící olivy
a kameny hozené
po sobě
bez viny...





dvě narcisky z Kosova...


KOSOVO


V onen den
(a já vím, že přijde!)
postavím padajícím
Davidův stánek
a nebude mít trhliny
Co budu umět opravit, opravím,
zazdím
a zbuduji jej
jako za dnů dávných svou slávou
Oni vstanou a podrobí pozůstatek
lidu edómského
a bude jim dáno jméno
které jim patří
které je koná
kterým jsou a skrze něhož jsou!
Skrze něhož jsem já i ty!
Hle – už přicházejí dny,
kdy půjde oráč hned za žencem
a ten
kdo šlape hrozny
hned za rozsévačem
A z hor
...z hor bude kanout mladé víno
a všechny pahorky budou oplývat vlahou
Úděl toho lidu bude změněn!
A oni znovu vybudují zpustošená města
a osídlí je
vysadí vinice
a budou z nich pít víno silných
založí zahrady
a budou z nich jíst ovoce zakázané
Zasadí i mě do své půdy
a už nikdy nebudu vykořeněn...
Tam
kdesi daleko...
v Kosovu
se Sarajevem v sobě...





KOSOVO II.


Prolog:

Zpráva z tisku:

UPRCHLÍKY TU NECHCEME! zní jednotně ze Světlé nad Sázavou

Proč?
"...jejich děti budou navštěvovat naše školy...Argumentovali jsme i obavami našich spoluobčanů z nárůstu kriminality, zvýšeného nebezpečí nárůstu různých chorob včetně infekčních a TBC, potlačení turistického ruchu..."

Z otevřeného dopisu Městského zastupitelstva...



Lásko!
V noci se probouzím
promoklý potem
na kost
na dřeň
a není to tím, že spíš vedle mě
a není to ani tím, že nespíš vedle mě
vlhký na všech místech
chodím na balkon a kouřím
svou další noční Startku
s Večernicí v černé košili
Naučila mě vnímat barvy žaludkem
cítit ušima
chutnat rukama
slyšet očima
a mozek mít mezi prsty na nohou
a mezi nohama nemít nic
Opuštěné tělo a duše bůhví kde...
totální invaze samoty
Normandie strachu
strachu o světlo
strachu o světlo nad Sázavou,
nad Moravou,
nad Evropou,
nad tebou,
nad sebou
Strachu o moje malé děti:
taky nechci, aby navštěvovaly školy
v nichž existuje reálný nárůst hrůzných chorob
včetně těch nejinfekčnějších -
nelásky
a netolerantního TBC srdce!
Ano, mám strach, aby nedošlo k potlačení jejich
turistického ruchu
od kakaových rukou k žlutým rukám
od červené krve k červené krvi
od leukocytů k lymfocytům
od citu k citům
od nich ke mně
od nich k tobě
od nich k sobě
Ano, mám strach, když tak v noci, propocený, kouřím
s Večernicí v černé košili!
Počítám, kolik jsem už hodil
toaleťáků v supermarketu do košíku
pro muslimské bratry
a kolik vložek
pro kosovské sestry
(ty s křidélky, pro jejich pocit bezpečí a jistoty...!!!)
Je mi zle!!! Je mi zle! Je mi zle...
ze sebe
ze tmy v sobě
z Tmavé nad Sázavou
z mých milovaných pravoslavných bratří
v Bělehradě
opilých skandující rakijí s etiketou povědomého knírku:
„Slobo! Slobo! Predsednik Republike i vrhovni
komandant oruzanih snaga Jugoslavije!“
Jdi do hajzlu!
Příliš plytké jsou hroby masa
a tráva je nezaroste!
Tráva je nezaroste!
Támhle ze země trčí ňadra dívky, jak z nové
apokalyptické Písně písní krále Šalomouna:
oba její prsy, jako dvé telátek blíženců srních,
se pasou v kvítí...,
celá jsi krásná, dívenko z Prištiny
a není na tobě poskvrny...
A támhle otevřená ústa starého Nusreta Dobrijanky
plná hlíny a země a chleba z té země
Z jeho země a z jeho chleba!
...a vedle jeho žena Turran
v reflexu posledního gesta, které umějí opravdu jen ženy,
si ještě stačila
poodhrnout vlasy z čela
aby se mu líbila
a hnila krásná a nechtěně věrná po jeho boku...
A támhle ze země vylézají červi pohlaví mladých
kosovských kluků
v poslední erekci
nad šestnáctkami
Ef šestnáctkami...!
Je mi zle, má Večernice v černé košili...
Je mi zima a je tma nade vším
a studí mě vlastní pot
a stydí se za mě vlastní pot.
Snad ráno někdo vpustí světlo...
Já... ty?
Vpusťme světlo, vpusťme slunce!
„Let the sunshine in!“

Kosovo daleko...
Světlá nad Sázavou v nás...






narciska volební


SVOBODNÝM...


Křik
z vody matečné
ten první, nahý
vykoupaný, silný
Z magnifikátu máminy krve
z dědictví otcům
zabavených
a slepoty
prohlédnuté za nejhlubší noci

Křik našich tužeb
těch rosných rán
stepaných dávnověky
v stříbrný půltolar
Křik našich tužeb
schovaný pod kameny
chodníčků slz
Maří Magdaleny

Křik našich tužeb na ně!

Křik našich ran
a naší nesvobody
křik naší studny
mrtvé vody
křik
jenž se zpříčí
tichu v krku
a zvrátí ven
zapíranou vinu
hybridů jejich velkých slov
a nízkých činů

Křik z vody matečné
ten první, nahý
vykoupaný, silný...





opilé narcisky


PRVNÍ OPILÁ


Tak prázdno je tu
v baru na vysoké noze
Za hustou záclonou
město ze soli
Mně z očí prší do ulic
Pane vrchní!
Dopil jsem další svou
iluzi
Platím!
ať mě tu nestihne
atak reality!

V pokoji šupnu se do peřin.
Milosrdné moje!
jako už tolikrát
pokorně vsajte
pach mých snů





DRUHÁ OPILÁ


Pohár mi nalila
šedivka šedivá
tužebník
svízel
a blín
Rozkoš se roztekla
po stole, po stěnách
vyběhla do ulic
hledat tvůj klín

Znám tyhle útěky
- už se nevrátí
lehne si k hřbitovu
kde voní zemědým
a prázdno
co po ní zůstane
mi spláchne
gin





TŘETÍ OPILÁ


Zaveď mne k Bílé věži
a nech mne tam
Budu se dívat
jak v tlamě katedrály
defloruješ závoje
přestárlých tuh
opouštějíce je vzápětí
skelně
zatímco ony, zlehklé
si štítivě zlomí svá
politá křídla

Varhany zašílí Pro Elišku.
Potom mě
lačného
opustí síla





ČTVRTÁ OPLILÁ


Vídíš mě, jak piju?
jak zvedám sklenku?
jak jí pokládám?
Gesta mých paží,
hru prstů,
stahy v tváři,
pohledy?
Jak se soustřeďuju
do rohu nad odchlíplou
tapetou
v týhletý kavárně
jinak první třídy?
Teprve odtud
utajeně
míří k tobě.
Nevnímáš.

Jsem asi opilý
tím deci vína...





narcisky smutněnky


STARÉ ŽENY


Mám motiv
pro svou trpkou slinu
Rembrandtův stín
na očích žen
co se večer zamykají
na dva západy
Klíčovou dirkou vane dech
a dlaně studené
jak sklep
mnou marně zpřetrhaně
vzácné madony
Klid na ně
a usmíření
dlouhé dny
a málo nocí
za kterých stokrát
obcházejí
svá léta
kolem stolu





NAHÝ


Co je důležité?
Že trpím, že se raduji?

Vstal jsem příliš brzy
A potmě se svlékl.
Důležitost okamžiku
byla ve stálosti aktu
k němuž je směšné klást
vedle sebe slova
která by měla něco dodat
Jsem nahý.
De facto.
Vstal jsem příliš brzy
a potmě se svlékl.
Ze škvíry pode dveřmi
v tom pokoji
vzlínalo světlo.
Nemusel jsem
oťukávat stěny
abych se přesvědčil
že nezbývá
než
tak, jak jsem
mu dokořán otevřít!

Trpěl jsem? Radoval?
Důležitost okamžiku
byla srovnána se zemí
do jedné roviny
v níž dodnes
tak, jak jsem byl
jdu

A slova
jež kladu vedle sebe
nemají dávno co dodat...





PODKOLENKA


Nad hrstí písku
vsetého do zahrady
čekám
že z něho jednou
medailon křemene povyroste
a cinkne pak na mém zápěstí
Na lávu čekám
až vyvře se
žhavá a nedotknutelná
jak věčně těhotná žena
jak věčně hořící oheň
čekám
na bohapokleknutí do kypré půdy
za okraj mé nezpevněné cesty
na podzim
a na tvrdnutí plodů
na chvíli
čekám
kdy nepovím už ani slovo

jen podkolenku spadlou
vyhrnu
a vykročím





narciska smířená a poslední


SMÍŘENÝ


Tak znovu vypřahám
své sny a pokušení
Zbývá jen naposled
potáhnout z cigarety
a udusit
dřív než mi prsty spálí
ten dvojsmyslný oheň
Pak ještě černé kávě
mé hořké relality
dát uloupenou sladkost
tvého příjmení

a osud
ať zamíchá




MÁM!


Mám chuť žít!
Jsem hoden uctívání!
Ve mně je útok
brutální stisk
i nerv
cynických pohlaví
neutilizovaný
Ve mně je stud
a hněv
nad nevzkypělým mlékem
a král
a pach
a hlad
(pochybností)
V mávnutí vladařského žezla
drcená zášť
a kilogramy světla
mám chuť žít
A mám! :-)