Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seVosa
14. 03. 2007
26
42
3904
Autor
Zbora
Vím, je to možná zvláštní zamilovat se do vosy, ale v době, kdy si lidé místo dětí pořizují psy a baví se šmírováním cizích toalet, asi nic tak neobvyklého.
Jednoho dne přiletěla a usedla naproti mně, tak jak láska často sedává. Ani se neptala, mám-li v srdci volno. Složila křídla a chvíli si mě prohlížela. Pak cosi zabzučela. Zatvářil jsem se zúčastněně a pozval ji na drink. Neodmítla. Když číšník donesl colu s rumem, vosa do ní ponořila kusadla a zdálo se, že je blažená. Mnul jsem si pod stolem ruce a očima sjížděl její kostýmek. Kombinace žluté a černé mi vždy imponovala. Zdá se mi jako střet rezervované elegance s nevázaností a rozverností.
Když dopila, cudně sklopila tykadla, způsobně si otřela ústa předními končetinami a hluboce se mi zadívala do očí. Tál jsem pod jejím pohledem jak hermelín na rozpálené dlažbě. Nevím, jak dlouho jsme takhle seděli. Čas pro mě přestal existovat, slova ztratila význam a pivo jsem nechal zteplat.
Když se přiblížil večer, zavrtěla zadečkem, vznesla se, několikrát mi obkroužila hlavu a odlétla. Zamával jsem jí a do větru šeptal: “snad se zítra opět shledáme, lásko”.
V noci jsem ležel na kavalci a podléhal nejistotě. Samým rozrušením, místo spánku, šilhal do škvír mezi žebry ústředního topení. O půl třetí jsem vstal a napsal mé milé sonet, do něhož jsem ukryl její jedinečnost.
Když odpoledne opět přilétla k mému stolu, vzrušením se mi podlomily nohy u židle. Objednal jsem colu, a poté, co se napila, vstal a začal recitovat:
mlčel bych
a vodováhou měřil závěje
Ve strachu z vůně květů
ucpal voskem nosní dírky
Tiše nechal stydnout čaj
a med vetřel pod omítku
Jen pro Tebe
do ledu kreslil slunečnice
a roztával až při podzimu
Odložil jsem list a podíval se na vosu. Vypadala smutně. Rychle jsem ji chtěl pohladit, ale ucukla, bodla do mě vražedným pohledem a odlétla. Už jsem jí nikdy nespatřil. Trápím se a hledám způsob, jak jí říct, že jsem nevěděl, kdy umírají vosy.
Jednoho dne přiletěla a usedla naproti mně, tak jak láska často sedává. Ani se neptala, mám-li v srdci volno. Složila křídla a chvíli si mě prohlížela. Pak cosi zabzučela. Zatvářil jsem se zúčastněně a pozval ji na drink. Neodmítla. Když číšník donesl colu s rumem, vosa do ní ponořila kusadla a zdálo se, že je blažená. Mnul jsem si pod stolem ruce a očima sjížděl její kostýmek. Kombinace žluté a černé mi vždy imponovala. Zdá se mi jako střet rezervované elegance s nevázaností a rozverností.
Když dopila, cudně sklopila tykadla, způsobně si otřela ústa předními končetinami a hluboce se mi zadívala do očí. Tál jsem pod jejím pohledem jak hermelín na rozpálené dlažbě. Nevím, jak dlouho jsme takhle seděli. Čas pro mě přestal existovat, slova ztratila význam a pivo jsem nechal zteplat.
Když se přiblížil večer, zavrtěla zadečkem, vznesla se, několikrát mi obkroužila hlavu a odlétla. Zamával jsem jí a do větru šeptal: “snad se zítra opět shledáme, lásko”.
V noci jsem ležel na kavalci a podléhal nejistotě. Samým rozrušením, místo spánku, šilhal do škvír mezi žebry ústředního topení. O půl třetí jsem vstal a napsal mé milé sonet, do něhož jsem ukryl její jedinečnost.
Když odpoledne opět přilétla k mému stolu, vzrušením se mi podlomily nohy u židle. Objednal jsem colu, a poté, co se napila, vstal a začal recitovat:
Víš
kdyby ses zeptala
mlčel bych
a vodováhou měřil závěje
Ve strachu z vůně květů
ucpal voskem nosní dírky
Tiše nechal stydnout čaj
a med vetřel pod omítku
Jen pro Tebe
do ledu kreslil slunečnice
a roztával až při podzimu
Odložil jsem list a podíval se na vosu. Vypadala smutně. Rychle jsem ji chtěl pohladit, ale ucukla, bodla do mě vražedným pohledem a odlétla. Už jsem jí nikdy nespatřil. Trápím se a hledám způsob, jak jí říct, že jsem nevěděl, kdy umírají vosy.
42 názorů
Bezprizorný
16. 07. 2007kudlanka_bezbožná
20. 03. 2007pozorovatel
14. 03. 2007nonamebeast
14. 03. 2007
no, mně se to líbí. Připomíná mi Zboru z dřívějších let - ale to je moje věc. Trochu mne mrzí názory skalních, kteří tenhle amatérský svět berou hrozně vážně - ale to je zas jejich věc. Zda tip od literárního ignoranta potěší Zboru - je jeho věc :)
Zbora, Norsko: Dělám to, protože ač každé "supeeeeer, dojalo, úžasný, tipppppp ***" zahřeje u srdce, jako zpětná vazba jsou tyto názory zcela bezcenné.
Zbora má nemalý literární talent a tu zpětnou vazbu by podle mě potřeboval. Třeba jen v podobě jediné myšlenky od každého čtenáře, ale prostě něco určitého. Snažím se zdejší kritiky vyvažovat a třebaže se často ve svých názorech rozcházím s názorem většiny, věřím, že si z mých připomínek Zbora vezme alespoň námět k přemýšlení.
Rozhodně nejsem proti Zborovi nijak vysazený, je to přesně naopak. Pokud bys o tyto mé příspěvky neměl zájem, tak stačí říct, Zboro.
Jo, je tady: http://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=193725
Jinak mě těší, Dero, že Ti stojím za to, aby sis dal takovou práci.
na Dera se vždycky těším
a oplátkou mu pomůžu (tu báseň už zbora publikoval, samostatně)
:-)
Příliš nerozumím fascinaci kritiků tímto dílem. Docela by mě zajímalo, jaké by byly ohlasy, kdybys pod ním nebyl podepsán Ty, Zboro.
Mně se příliš nelíbí ani prozaická, ani poetická část. Ale abych Tě neurážel plácáním do větru, pokusím se pro obojí uvést důvody, ačkoliv u tohoto dílka u mě převážila taková ta "neurčitá nelibost".
Především mi prozaická část přijde zatížená poetickým myšlením. Nebudu spekulovat o Tvém jazyce, respektive výrazových prostředcích. Určitě bys mohl být dobrým prozaikem, ale v tomto textu jsi do prózy vloudil příliš z poezie - výstavbou textu, přirovnáními i celkovou atmosférou.
Ten poslední poznatek bych asi měl trochu osvětlit. Nevím, jak je to u Tebe, ale já při čtení textu vnímám jakousi "chuť" dílka. A kvalitní poezie mi "chutná" zcela jinak než kvalitní próza. Obecně poezie mi "chutná" jinak než próza. A tohle Tvé dílko mi "chutnalo" po poezii až běda.
Těžko se mi hledají průkazné obraty pro toto mé tvrzení, ale některé uvedu:
Ani se neptala, mám-li v srdci volno. Složila křídla a chvíli si mě prohlížela.
Tál jsem pod jejím pohledem jak hermelín na rozpálené dlažbě. Nevím, jak dlouho jsme takhle seděli. Čas pro mě přestal existovat, slova ztratila význam a pivo jsem nechal zteplat.
Když odpoledne opět přilétla k mému stolu, vzrušením se mi podlomily nohy u židle.
... a samozřejmě pointa je typicky poetická.
Poetická část díla, tedy báseň, je v mých očích kýčem. Nikomu ten názor necpu, ale já to tak cítím. Možná mě pouze knokautovala poslední strofa, ale připadne mi, že celá báseň je čistě účelová. Pro potřeby prózy. Jen aby se neřeklo, pár obrazů a přímá implikace pocitů, sladkost kontra hořkost. Ne, mně to nestačilo.
Jen aby nedošlo k nedorozumění u slova kýč. Nemyslím to hanlivě, označuju tak díla, která mi přijdou sice hezká, technicky mohou být až vynikající, ale myšlenkově plochá či samoúčelná.
Nezlob se, ale tohle dílko se mi nelíbilo. Snad se mi podařilo vysvětlit, proč na mě nezapůsobilo, a tím pádem Ti třeba trochu svým názorem pomoci.
nepotrebujem
14. 03. 2007
Velmi ochablé co do nenásilna. Opravdu realtivne hloupá představa onoho subjekna, kterak se zavoskovanym nosem vtírá med v pod omítku a pak běží zkusi t zdali mu již mezitím dochladl čajový nálev.
Ony pasáže s vosou čpí oním již zmíněným násilnem až jakoby přehrávaným hmyzofilnem. Literálně necenné a nehodnocené (jinak než) 5 (snahu již nebude zohledněna, neboť ji autor vykazuje již drahmá léta a stále to nikam nevede.)
5
Nevím, jestli povídka vyhraje, ale báseň drží, jak už jsem si u Tebe zvykl, velmi slušnou lajnu. Začíná to být sázka na jistotu. ÷))
Antiutilitaristka
14. 03. 2007Jarmila Moosová Kuřitková
13. 03. 2007
chápem, osy - teda ako aj včely, sú úplne iná civilizácia, tiež som obdivovateľ diela Maurice Maeterlincka, ktorý ma očaril svojou neskutočnou knihou Život včiel - nečudo, že dostal v roku 1911 Nobelovu cenu za literatúru, takže len tak ďalej - ako vidíš - písať o včelách a osách sa vyplatí...:)))
do mojich "oblubenych" si sa tiez dostal az po sobotnsjsich SIETACH, .. a na zaklade tohto textiku mozem povedat, ze nelutujem :-) **
Mně na tom fascinují dvě věci : způsob myšlení a způsob zpracování... obojí jedinečné.
Né, na mně to nezáleží. Nominovat ji může kdokoliv, i autor. Tak jak chceš.
kouzelná_květinka
12. 03. 2007
To záleží na Tobě, Štěpáne.
Salomesr: děkuju (pokusím se nezklamat ;o)
Taconeto: to je milé :o), taktéž díky.
Dnes som pozerala Vecernicek - Kreminek a Vochomourka (u nas Kremienok a Chocholusik). Bola tam tiez jedna osa. Pomahala im svojim zihadlom zasivat nohavice. Potom si povzdychla, ze si uz davno tak dobre neuzila:)
Ale chcem Ti napisat, Zbora, ze som v sobotu pocuvala tvoje texty a zatajoval sa mi dych. Bez akychkolvek zbytocnych fraz ti celkom normalne a ludsky preteplene z tot nedalekeho Slovenska odkazujem - klobuk dolu. Nadhera. Odteraz si v oblubenych.
Tento text je jemny, subtilny, nezny a krasne poeticky.