Velký poprask v malém lese

Takový normální les to byl.

Jakože stromy, mech, sem tam studánka, mýtinka, no však to znáš.

Samozřejmě zvířátka.

Každý se staral o své, občas nějaká ta schůze. Všichni odkývali medvědovi, co měl na srdci a měl tam leda tak velký prd.

Co ti budu povídat, nuda k pohledání.

Až jednou, takhle po ránu, na začátku léta, přišel cizák.

Myšák to byl. Ucho trochu oškubané po nějaké rvačce, jinak fešák, to zas jo. Bylo vidět, že na sebe dbá. Kožíšek se mu jen lesknul, vousy pěkně naježené.

Zvesela si vykračoval, pohvizdoval přes rameno sukovici s ranečkem. Normálně, těžký pohodář.

Dorazil k největšímu dubu, protáhnul kosti, usadil se.

Vyndal z rance smradlavej sejra, co čmajznul na jednom statku i jal se svačit.

Ta vůně přitáhla kdekoho.

Zvířátka koukala celá zpitomělá, co je to za drzouna.

Ten dub totiž, patřil odjakživa, nepsaným zákonem lesa, medvědovi.

Drbal si na něm zablešený kožich, dával si pod ním dvacet a tak vůbec.

Myšák blahosklonně pokynul zvířátkům, otřel si tlapky do trávy, vyndal z rance nějaký papír, odkašlal si a bez úvodu začal recitovat. Nějakou báseň, těžce lyrického kalibru.

Holky okamžitě zjihly, převracely oči k nebi, chytaly se za srdce, a tak podobně. Ježková dokonce omdlela, normálně sebou švihla do trávy jako podťatá.

Chlapi znejistěli, přešlapovali, nevěděli jak se zachovat. Ono to není totiž žádná legrace. Cizák je beztak nějaký známý umělec, nedej bože vědátor!

Neradi by vypadali jako blbá nevzdělaná hovada.

„Kde najdu zdejší jádro krásou slova se zabývajících?“

Optal se libozvučně myšák.

Zvířátka na sebe koukala jako z jara květ. To se ví, bylo jim pěkně stydno.

Ani ve snu je nenapadlo zabývat se takovými volovinami. Teda, co to pleskám, samozřejmě uměním, že ano.

Joo, počkat, až na starého zajíce a ten si kvůli své zálibě zkusil své, o tom žádná.

Však už si to šine, co mu artritické nohy dovolí, hůlkou se podpírajíc.

Zvířátka si oddechla. Najednou samý úsměv a laskavé pohledy na zajíce.

„Vítám tě, vážený kolego,“ děl zajíc.

Některá zvířátka se pohrdlivě uchichtla pod vousy.

Ovšem fakt nenápadně. Přece jen, starý blázen je starý blázen a klidně má odvahu se srovnávat s kdovíjakou hvězdou.

Nahlas však ani popel.

Ti dva se objali, porozprávěli, myšák lehce, každou chvíli smích, zajíc vážně, jak se na stařešinu sluší a patří.

I založili literární kroužek.

Teď se teprve začaly dít věci!

Kdejaké zvíře zjistilo, že je prostě talent. Múzy si mohly křídla ošoupat, jak se nalítaly.

Medvěd, vracející se z potulky, koukal jako blázen, co je to za nebetyčnou drzost.

Nebyl však až takový hlupák, rychle mu naskočilo, co a jak, a pasoval se na hlavního kritika.

Už žádné nudné schůze. Každý večer diskuse o dílech.

Holky psaly hlavně poezii, se ví, že lyrickou.

Jen liška se povznesla, její díla byla cynická a pádná.

Ježková se zbláznila úplně doslova.

Nejen do poezie, ale i do myšáka.

Kašlala na rodinu, nevařila, nepoklízela, jen psala debilní básničky, plné perel, stříbrného svitu luny, diamantů a podobných kravin.

Ještě za tepla lítala s každým výtvorem za myšákem, chvějivě se tetelíc.

Myšák byl sice na rozpacích, nechtěl se jí však dotknout a pak, měla svůj věrný fanklub. Holky z její tvorby omdlévaly blahem, až na lišku, to se ví.

Chlapi psali hlavně prózu, jen vlk básnil. Ale jak!

Samé drsňárny, dokonce vulgarizmy neváhal používat a ta jeho erotika, to bylo doslova porno!

Spřáhl se s liškou, nepokrytě se posmívali tvorbě holek, hlavně ježovky. A šeptalo se dokonce, že je nespojovala jen tvorba.

PROBOHA!!!

Liška absolutně ztratila soudnost. Při čtení básní  ježule, padala dramaticky na záda, kopala do země, tlapami se držela za vyhublé břicho, vyla, chechtala se. Prostě, hnus.

Vlk neříkal nic, jen se tvářil nadmíru pobaveně a potěšeně.

Ten tam byl klid.

Vytvořily se skupinky, diskuse se každou chvíli strhla v hádku.

Medvěd z toho začal šedivět a malomyslnět.

Ježková každou chvíli brečela, jelikož její dílo bylo na pranýři den co den.

Holky ji utěšovaly, zle se mračily na posměváčky a chlapi pak doma nedostali.

Zkrátka, les byl rozhádaný, jak se patří.

Klukům by ty spory nevadily ani za mák. Naopak, vyžívali ve vymýšlení urážek, žrala je však situace u domácího krbu.

To by tak hrálo, aby kvůli nějaké pošahané literatuře nedostali, co jim ze zákona náleží a má být svaté.

A kdo za to může?

To je ovšem nabíledni, že ano.

Sešli se jedné noci spiklenecky u studánky, kde šeptá mech, nebo jak to je. Nadávali a přemýšleli, co jako dál.

Vtom padla ta věta: „Děkujeme, odejděte.“

Většina po sobě zmateně pokukovala, vo co jako go, kdo že má odejít.

„Myšák i zajíc, opelichanec jeden!“ Vyřkl ortel jezevec.

I bylo vymalováno.

Ráno, uměním zmožené obyvatele lesa probudil nezvyklý hluk a nezapomenutelný obrázek,  jak si to metelí myšák i starý zajíc a za nimi zuřivá banda s klacky v tlapách. Někteří jedinci posilnění hutností stáda, se nestyděli ani za vidle a jiné bodné, či sečné zbraně.

Medvěd do toho hrůzostrašně řval a ježek metal bodliny.

Tak neslavně skončilo slibné zkulturnění jednoho lesa.

Ježková se dala opět dohromady, vygruntovala, básně vyhodila se slzou v oku do krbu. No, úplně všechny ne, ale o tom, pššššt.

Opět nuda, klid a mír.

Jen se občas pošuškávalo, že liška s vlkem toho nenechali.

Marná sláva, semínko dekadence, bylo zaseto.

Jednou, zase vykvete.

A pak, běda ignorantům!

Co je? Snad jsi neusnul?

Se tady snažím jako nějaká Šeherezáda a ty klidně chrníš, sakra!!!