Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seAslan
Autor
Gora
Pes může milovat jakéhokoliv vyvrhela a vyvrhel zase psa
Zesláblé tělo obrovského pasteveckého psa Aslana s vychudlým pruhem svalstva kolem páteře zahřívala deka. Dýchal klidně, ale ztěžka. Neměl vůli otevřít oči pokryté téměř zcela šedým stařeckým zákalem. Nad ležícím psem, hluchým a slepým, se skláněly majitelka psa s veterinářkou.
"Váš pes odchází, Irmo, ale netrpí. Nechci jej vystresovat injekcemi. Tak jako tak bude brzy volný."
Irma vytáhla kapesník a setřela si slzy z tváře.
"Odchod v takovém věku znamená vysvobození. Aslan pro nemoc kyčlí už nějaký čas tahá nohy za sebou. Podle mého má tak sedmnáct roků. Zezačátku, než přišel k nám, vedl dost dobrodružný život," poklekla vedle psa a vzala jeho velkou krásně tvarovanou hlavu do dlaní. Smutná chvíle, občas přerušena sípavým dechem umírajícího stvoření. Veterinářka usedla na židli vedle nich a tichým hlasem zavzpomínala:
"Když jsem před tou spoustou let uviděla Aslana v mé ordinaci poprvé,zjišťovala jsem potom, jaká rasa z tureckých klasických to asi bude. Podle lví chůze a černého čenichu kříženec dvou ras. Anatolský řečený kongal a šarplaninský, odhaduji. U nás nevídané. Tehdy jsem se dočetla, že tato plemena mají v genech ochraňovat stáda před šelmami."
Irma povzdechla. "Ano, a hlavní rys jejich povahy je bezmezná oddanost jednomu pánovi."
Aslan však neměl pána, ale paničku. Určitě to rozlišoval, protože k ženám a dětem projevoval přilnutí bez hranic a podmínek.
"To se tedy v jeho životě naplnilo na sto procent. Paní doktorko, já vám děkuji za všechno, co jste kdy pro Aslíka udělala. Nebylo toho málo," vyprovodila Irma veterinářku před dům. Vrátila se ke psovi. Ležel v chodbě s otevřenýma zkalenýma očima, již bez jiskry života.
Zahradu zasypalo žlutohnědé listí vybarvené jako odstíny psí srsti.
.............................
Před sedmnácti roky v Turecku.
Vzpomínám na chumel mrňousků, štěňat mámy Chasidy, pod jejím břichem. Stejně jako sourozenci jsem se prodíral k měchýřkům s mlékem a spal v prádelním koši. Když nás vynesli před salaš, nadšeně jsme se rozhlíželi kolem sebe. Oslnilo mne cosi světlého, mnoho tvorů běhalo kolem nás po čtyřech. Asi taky pejsci. Byli chundelatí a divně štěkali.
Později mi došlo, že bílé koule jsou ovečky.
Batolil jsem se po tureckých pláních a učil spolu s mámou a sourozenci nahánět stádo tam, kde je chtěl mít pastevec Ahmed. Jednoho dne přišel do boudy s cizími lidmi. Máma na ně štěkala a pán ji přetáhnul bičíkem.
"Nebuď na ni zlý, Ahmede, podívej na ta nádherná štěňata," přimluvila se jedna z několika mladých dívek, jež tvořily skupinku příchozích. "Jen si je brání." Měla příjemný hlas a zvláštně voněla. Drbala mne po zádech a já se do ní okamžitě zbláznil. Po nějaké době se vrátila. Pozvedla mne nad hlavu a dala jméno Aslan. Nakoukla do mých očí. Spatřil jsem zblízka i pihovatý nosík.
"Neopustím tě, Aslane, zůstaneme už pořád spolu," řekla. Rozechvěl jsem se blahem z tónu jejího hlasu. Byl hluboký a vibroval v něm cit, to každý pes pozná. Od té chvíle bych pro Hanu, jak se dívka jmenovala, vypustil třeba duši. Nebylo mi ještě pět měsíců. Stejně dál neumím počítat, jen do pěti.
"Co chceš dělat ve městě se psem? Tady mu bude mnohem líp, neblázni," rozmlouvala vše druhá dívka mé nové paničce. Ta mi nasadila kolem krku nějaký kroužek a ten připnula k provázku. Na rodné salaši jsem už nikdy potom nebyl.
Povím vám, jak vypadal nový domov za časů mého dospívání. Bylo to prý v Rakousku, jak jsem odposlechnul, v nějakém velikém městě. Budova měla mnoho malých pokojíků a jeden patřil nám. Haně, její kamarádce Marušce a mně. Chodbami voněla smažená cibule, rýže a dušené maso, jehněčí se střídalo s hovězím. Každý večer bývala kuchyňka na patře zaplněna muži, kteří si v otlučených pánvích a kastrolech připravovali jídlo, první teplé za celý den. Páni, tam to vonělo! A hluk jako v úle. Pokaždé jsem se ze zbytků zasytil. Ráno jsem dostal granulky od Hany a večer dobroty od tureckých dělníků. Nejlepším dnem se stala neděle. Pracanti mívali volno a vyspávali. Kolem poledního se někteří přemístili do kuchyně a vařili jídlo pro všechny. Než byla ta dobrota hotová, bloumal jsem z pokoje na pokoj a nechal se občas podrbat. K jídlu pili něco v plechovkách a hodně nahlas se smáli. Bylo veselo.
Hana a Maruška se odněkud vracívaly domů až k ránu, vyvenčily mne v blízkém parčíku a pak dlouho spaly. Lehával jsem u dveří, hlídal a klimbal. Jen tak trochu, aby mi neunikl ani stín v Hanině obličeji. Byl kulatý, lemovaný chlapecky střiženými hnědými vlasy. Nosík pokropený světlými pihami, které jsem si zamiloval. Někdy třela svůj nos s mým čenichem. To bylo legrační a něžné, jako kdysi s mamkou. Odpoledne se vzbudila a zavolala:
"Aslane, pojď ke mně, můj nejmilejší pejsku," a ty pihy se smály. Oblékala se do kalhot a košile a vyráželi jsme na procházky. Podél řeky mne pustila z vodítka a já kolem ní šťastně kličkoval. Dělala, že mne chce chytit. Řehonil jsem se tomu. Občas mne hladily děti, které sem chodily s rodiči. Byl jsem šťastný.
Navečer si dívky upravovaly vlasy a v umyvadle přepíraly prádélko. Musely ho věšet do výšky, jednou jsem je z nudy rozkousal. To byl bengál! Po setmění někam odcházely. Samota není nic pro mne. Když nebyla Hana na dohled, snažil jsem se otevřít dveře a hledat ji.
Jednou spěchaly ven. Zapomněly zamknout a já přední packou zachytil kliku, jak jsem to okoukal od lidí. Byl jsem na chodbě a zachytil výrazně voňavou stopu Hany a Marie. Dole u vrátnice mne bohužel chytil Turek Salím.
"Táhni zpátky,čokle" nakopnul mne a smykem vlekl za kůži na krku do pokoje. Nemám rád, když se mnou někdo, a navíc chlap, takto zachází. Zavrčel jsem a ukázal tesáky. Uvnitř jsem vzteky kousal matraci z postele a pak na půl ucha usnul.
V noci konečně přišly panička s kamarádkou. Hodně nahlas se smály a padaly. Potřeboval jsem venčit, ale nikdo mne nevzal do parku. Svlékly se a rozvalily na manželské posteli. Marie pustila nahlas rádio a začala hladit Hanu po těle. Bylo to divné, a tak jsem se rozštěkal.
"Aslane, pojď ke mně, sladký pejsku," přivolala mne Hana svým nejhlubším hlasem. Skočil jsem na postel a ona si dala moji hlavu mezi své nohy.
Marie se podivně chichotala. Hana mne odstrčila a začala se asi prát s kamarádkou. Stál jsem na posteli a nevěděl, jak se zachovat. Hlasitě jsem štěkal.
Rozsvítilo se světlo na stropě a nad námi stál vrátný Salím. Držel nějaký klacek a rozpřáhnul se na mne. Dnes už podruhé. Bez varovného zavrčení jsem po té ruce skočil a trhnul. Z košile mu crčela krev. Hana se rozkřičela.
"Aslane, proboha, cos to provedl?" Za chvíli tu byl správce ubytovny Erdogan a další muži, probuzení Salímovým řevem. Postavil jsem se k posteli a cenil zuby, protože křičeli na moji paničku. Obě dívky se musely sbalit a zaplatit za roztrhanou matraci a mé pokousání vrátného Salíma. Nad ránem jsme skončili před tím domem na ulici.
Šli jsme do parku, kde si Hana s Maruškou sedly na lavičku, a stále telefonovaly. Taky se dost hádaly Za několik hodin přijelo auto s řidičem a my nastoupili. Nebylo možné pořádně dýchat přes cigaretový kouř, ale já to vydržel.
"Jedeme domů, Aslane, konečně uvidíš moje rodné Čechy. Tam nám bude hezky." Věřil jsem jí. Všude, kde je Hana, bylo krásně. Marušku jsem od vystoupení z auta už nikdy neviděl. Ten den pro mne skončily lepší časy.
V menším městě, odkud Hana pocházela, měla další kamarádku. Ta bydlela i s manželem a dvěma dětmi ve dvoupokojovém bytečku. Vzali mne do chodby, sotva jsem se tam celý vešel. Když nebyl pán doma, směl jsem i do kuchyně. Děti mne tahaly za dlouhé chlupy a sedaly na záda. Byly malé a nikdy bych jim neublížil. Pán sháněl Haně a svojí ženě kšefty v Rakousku. Tureckých dělníků tam bydlelo dost a o víkendu se chtěli povyrazit. Jeden Turek přijel autem pro ženy vždy v pátek na smluvené místo. Sobotu s nedělí trávily na jejich ubytovně v městečku blízko hranic.
Pán hlídal doma děti, ale já tam nesměl být, bál se mne. Hana mi našla opuštěnou ruinu na okraji městečka a vždy, když jela pryč, hodila dovnitř pár suchých rohlíků a zabouchla dveře. Snažil jsem se packou je otevřít, ale nešlo to. Zbaštil jsem rohlíky. Voda tam nebyla. Spal jsem. Vyl. Drápal dveře. Štěkal. Kvílel. Čekal. Nelíbilo se mi tam. Mříže v oknech se nedaly překousat. Nakonec pokaždé přišla a objímala mne. Plakala. Občas měla rozbitý obličej. Olizoval jsem jí modřiny. Tak to šlo pár měsíců.
Jednou odpoledne někdo zaklepal na dveře malého bytu, kde jsem ležel stočený v chodbě. Vystartoval jsem do pozoru.
"Aslane, klid," odvolala mne panička a šla otevřít. Na prahu stála nějaká cizí paní.
"Mami? Mami..."
"Haničko, chci s tebou mluvit. Pojď prosím tě dolů před vchod. Moc prosím." Starší žena oblečená v dlouhém kabátu sešla po schodech. Sledoval jsem paničku, jak pomalu, se svěšenými rameny, jde za ní. Mne s sebou nevzala.
Vrátila se za delší dobu. My psi dobře rozumíme řeči těla. Poznal jsem, že je moc smutná. Objala mne kolem krku a zůstala se mnou sedět na podlaze v chodbě. Díval jsem se starostlivě na ni a ona vyprávěla o svém životě. Něčemu jsem rozuměl, něčemu moc ne. Utekla z učiliště i z domova. Otěhotněla, ani neví, s kým to vlastně bylo. Porodila holčičku. Během šestinedělí s ní jela na krátkou procházku od rodičů, kde přebývaly. Po návratu do domu strčila kočárek s miminkem k výtahu a vzala z něj malý batoh. Do něj si předem dala pár svých věcí. Odjela za kamarádkou Maruškou do Rakouska. Jeden ze zákazníků je vzal na výlet do tureckých hor. Tam jsme si padli do oka. Další pokračování příběhu už znám. Hana ležela celou noc u mne na chodbě. Nevěděl jsem, proč. Byl jsem rád.
Druhý den jí volali kunšafti z Rakouska. Hana nikam neodcestovala. Vzala mne a šli jsme přes celé město do míst, kde je několik továren. Byly dvě hodiny odpoledne, střídaly se směny. Panička oslovovala lidi vycházející z fabriky. Tekly jí slzy po tváři, když mne nabízela všem, kdo byli ochotni se zastavit. Lidé říkali, že jsem nádherný, ale vzít si mne nikdo nechtěl. Hana slíbila své mámě, že se k nim vrátí a bude pečovat o svoji malou Haničku. Přivedli ji předchozí večer ukázat.. Pro návrat zpět měli jedinou podmínku: musí se zbavit svého psa. Pro všechny tam prý není místo.
Autobusy odjely. Nový pán se nenašel. Hana se mnou na vodítku zamířila zpátky. Poblíž ulice, kde jsme bydleli, je malá veterinární ordinace. Vešli jsme dovnitř. Mladá lékařka se zeptala, co potřebujeme. Moje panička přerývaně vzlykala, když prosila, aby mne utratili, že se o mne nemůže starat. Nerozuměl jsem tomu.
"To snad nemůžete myslet vážně, utratit mladé, zdravé zvíře! Žádný doktor tohle prostě neudělá." Uvařila Haně kávu. "Uklidněte se, něco přece vymyslíme, viď, fešáku." Pohladila mne. Klepal jsem se při pohledu na paničku po celém těle. Veterinářka někomu telefonovala.
"Než dopijeme kafe, přijde se na Aslana podívat paní, které minulý týden uhynul vlčák. Bydlí tady blízko. Jmenuje se Irma a chová plno zvířat. Možná se jí takový šikula bude hodit."
Rozumím skoro všemu, ale počítat pořád umím jen do pěti. Zestárnul jsem. Nevím, kolik zim jsem strávil u nové paničky na statku, možná pět. Vůní dobrého jídla v mém hrnci občas zavanulo tu jehněčí, tu hovězí jako bašta u Turků. Na půl ucha jsem kdysi zaslechnul od paničky dobře známé jméno. Hana. Bydlí prý s dcerkou v nějakém domku. Má hodně psů. Asi pět.
94 názorů
Olafsone, moc mne to od tebe těší.
Nejlepší povídku jsem asi napsala později /Pán prasat - Povídka r.2016/, tahle je jedna z mý prvních v životě:-), dík.
Thailo...před rokem jsem teprve začínala psát, takže dost nedostatků se dá jistě najít...ale ten příběh myslím stojí za ztvárnění:-) děkuju
Některé věty mě fakt dostávají(v dobrém slova smyslu):
Později mi došlo, že bílé koule jsou ovečky.
V noci konečně přišly panička s kamarádkou. Hodně nahlas se smály a padaly.
My psi dobře rozumíme řeči těla. - A tohle je veliká pravda.
Krásný příběh. Co se psů týče, není potřeba žádná originalita ani snaha o to, aby to bylo dojemné. Každý příběh, kde figuruje pes jako přítel a pomocník člověka, je dojemný, to už mi pro přečtení pár knih došlo.
Něco mi tam ale nesedí a to je přímá řeč. Myslím, že málokdo takhle mluví. Vím, že jsi potřebovala během několika vět sdělit spoustu informací, ale u mluvy je méně více. Aspoň pro mě.
To je ale jediná věc, která mě drhla za uši, jinak celkový dojem určitě dobrý :) Budu si na Aslana pamatovat, a to je úspěch o který usiluje každý autor, nemám pravdu?
Hovorí sa, že všetci psi idú do neba. Pekne a dojemne napísaná historka. Tak dojemne až to má príchuť sacharínu.
Jarmila_Maršálová
27. 06. 2016přečetla jsem prvních asi 20 řádků... další si nechám na později... je to teprve 5 dnů, co mi odešla krysařička, tak jsem propojená s tímto textem; ale už teď bez prohlížení ostatních komentů vím, že se moc pěkně čte))) vrátím se brzo)
Věřím tomu, že existuje něco jako psí duše, která je i věrná a dosud člověkem nezkažená k lidskému obrazu. Znám něco podobného s našimi pudly, které jsme měli jednoho po druhém dvacet let a s kterými naše děti i vyrostly. Bylo jim to jen k jejich dobru a psíkům také.
Velmi vnímavě popsáno! Věřím, že byli posluchači Tvého čtení spokojeni a mnozí jistě i dojati, jako teď jsem i já na měkko, když se zavzpomínám... :-)) T.
všechno, co čtu hodnotím hlavně tím, jestli to ve mně vyvolá pocit opravdovoti, ne na povrchu, ale uvnitř.....a tohle ano*
Líbí se mi ten multikulti setting, působí to jakože světově, když už ne autenticky. Ale jinak mi připadá, že je to takové to vyprávění, ve kterém je vlastně jedn, jestli hlavní roli hraje malý chlapec pes nebo blázen.
z Rakouska doporučuji dokument Zvířecí láska Ulricha Seidla. Kdo neviděl mopsíka aranžovaného na krbové římse, nepochopí.
Janino, sama si uvědomuji ty rozpory, o nichž píšeš. Jistě máš v tom pravdu. Přesto mne možnost vyprávění z pohledu psa natolik bavila, že jsem ji čtenáři předložila i s těmi nedomyšlenostmi a nedokonalostmi a tím šla do rizika odmítnutí textu. Hlavní důraz jsem vložila do příběhu samotného. Děkuju ti.
Psy miluju a šikovně vyprávěný příběh by mě nejspíš dokázal i dojmout. Tady mi ale pár věcí bránilo nechat se unášet příběhem. Především, vyprávět něco z pohledu zvířete, třeba psa, je myslím mnohem těžší, než se zdá. Vypravěč se musí „vžít“ do jeho vnímání světa. Problém je, že Aslan uvažuje jako člověk. Rozumí spoustě věcí, které by pes nejspíš ani nevnímal, natož chápal, a naopak, nevšímá si, nebo to alespoň v textu není poznat, některých detailů, které by pes nepřehlédl. Další podstatný problém vidím v neujasněnosti, komu je příběh určen. Vypráví se dětem, nebo dospělým? Pro děti by hovořily formulace jako „Stejně dál neumím počítat, jen do pěti“ nebo „Páni, tam to vonělo!“ Obsahově to ale vypadá spíš na příběh pro dospělé. A tohle všechno, tedy „lidské“ a „psí“ vidění světa, spolu s dvojím stylem, pohádkově dětským a drsně dospělým, se tady spolu bije. Aslan ví, o čem se mluví, když se řekne Rakousko, ale žije v „nějakém velkém městě“. Dopodrobna popíše jídelníček (smažená cibule, rýže, jehněčí a hovězí maso), ale zároveň řekne, že pili „něco v plechovkách“. Informace typu „pán sháněl Haně a svojí ženě kšefty v Rakousku“ už čtenáři nenechají ani špetku iluze, že vypravěčem je pes. Obávám se, že na vyprávění z pohledu psa je tohle příliš složitý příběh plný konkrétních informací. Čtenář je samozřejmě potřebuje znát, ale těžko mu je může (uvěřitelně) sdělit pes. Myslím, že kdyby byla vypravěčem Hana, nebo byl její a Aslanův příběh vyprávěn jakoby třetí osobou (autorem), tyhle rozpory by se snadno vyrovnaly.
SoStrangeForNormalLife
07. 03. 2016Tvoje povídky miluju!
To je námět tak na román :-)
Ten závěr s matkou a dítětem mě celkem dostal :-)
Děkuju ti za názor. Přes víkend na tom zapracuju. Ale ten základ- pes "břichomluvec" ponechám. Díky.
Nemám obecně rád, když psi mluví a přemýšlí. Do toho by se podle mě autor neměl pouštět. Jinak syžet by chtěl přepracovat.
Bixley: já ti moc dík za tip: nyní mám skóre srovnané se svojí nejúspěšnější básní Lokál Beznaděj, a to díky tvému ohodnocení...
Trochu mi to připomnělo knihu Bruce Camerona Psí poslání. Taky mám pejska a taky se už stal součástí mého povídání:
http://basne.cz/Pohadky/19633-view.aspx
A2a2a2: u věty o hrobu se mi líbí věta o listí barvy Aslanovy srsti:))), ona fakt takovou barvu měla. Jinak se považuju /pokud vůbec se smím považovat/za vypravěčku příběhů. Děkuji za velkou trpělivost.
Gora, máš pravdu, zmátla mne ta zmínka o hrobu a právě tato věta tam být neměla a kdyby byla úplně na konci, ale nemusí být vůbec, tak by to čtenář přijal jako jakousi tečku, že už to bylo dávno. Pokud jde o tu erotiku, je to zřejmé i bez té nepříjemné věty. Píšu ti to proto, že už jsi zde něco předvedla a pouštíš se i do povídek, což je fajn a navíc jako málokdo umíš přijímat kritické názory.
a2a2a2: cením si v zásadě kladného hodnocení. Jen maličkost: pejsek není ve vyprávění utracen a epizoda je zkraje proto, že právě v ordinaci této veterinářky /před mnoha lety/ došlo k předání Aslana z rukou prostitutky Hany do rukou farmářky Irmy. V tomto odstavci jsou také ozřejměna fakta týkající se rasy psa. Epizoda erotiky s pejskem má naznačit morální profil Hany /anotace - vyvrhel/. Děkuju za tip. Mám radost.
Mi se to špatně hodnotí, neboť jsem napsal nedávno také povídku o utracení psa. Tip jsem dal rád už proto, že je z textu cítit upřímné zaujetí, na výběr to však není, byť mne o to jeden ze čtenářů požádal a já ho za to chválím, poněvadž to svědčí o něčem laskavém v něm samotném. Už forma vyprávění psíma očima je sice dobrý nápad, ale dlouho mne vedl k pocitu, že půjde o vyprávění pro děti. Pár drobostí by se našlo i ve formulování, ale ty by šly snadno vyčistit. Vsuvka s úmrtím pejska a s Irmou je vsazena příliš předčasně, dlouho jsem pak byl zmaten, proč Irma, když tam má být Hanka. Dokonce mi i utracení pejska přišlo jen jako okrajové téma, nanejvýš mělo být nenápadnou tečkou, pochválím však, že bylo popsáno s citem pro střídmost. Proč mi přijde utracení pejska jako okrajové? Protože jsou v textu naznačena mnohem silnější témata a sice prostituce a odložení děťátka a obě provokují čtenářský zájem, ale bez odezvy. Konkrétní popis epizody pejska mezi nohama mi přijde zbytěcný a zavádějící a s ohledem na sympatie k pejskovi, které si v průběhu čtení nutně získá, až nepříjemný. Povídce by prospělo zestručnění. Ovšem nerad bych, aby můj komentář byl vnímán jako odmítnutí, jde spíše o poznámky k formě, naopak znovu chválím potřebu vyrovnat se s příběhy, které nás tolik zasahují, mne nevýjimaje a také mám radost, že to oslovilo tolik čtenářů a to je sakra vysoké ocenění, mnohem vyšší než subjektivní redaktorský výběr.
Zdenda: díky, jsem ráda...a ten pes je tady jen průvodcem příběhu o dívce , která žije z prostituce, mrzí mne, že tě to nebaví. Tak třeba příště:)))
Jesse H.: moc díky za všechny připomínky, některé maličkosti chci ještě změnit...dík
Pěkný příběh, pěkně pojatý. Líbí se mi to přerušení, vložení Aslanovy smrti, na konci by to sice bylo přirozenější, ale takhle to vlastně byla taková druhá předmluva k vlastnímu příběhu. Způsob napsání už mi tak pěkný nepřijde.
Mluva psích vzpomínek se mi líbí, akorát mě tam občas zarazily nějaké detaily, které mi přišlo, že o tom by asi pes těžko přemýšlel – třeba, že se oblíkala jako kluk, nebo jezdila do ubytovny v městečku blízko hranic.
Pak jsou tam opakující se slova – např. pátý odstavec té poslední části: packou zachytil kliku, v druhý větě zachytil stopu a v další ho Turek chytil.
Taky tam máš spoustu mezer na špatných místech, buď navíc nebo zase chyběj.
Některý věty jsou divný – např. Po šestinedělí s ní jela na krátkou procházku od rodičů, kde přebývaly. A některý výrazy taky – třeba Salimovo řevem.
Tu část s veterinářkou, když Aslan umírá, jsem musela číst dvakrát, než se mi srovnalo, kolik jich tam je – ono je asi nesmysl, aby Irma vykládala doktorce, která se o psa stará dlouhá léta, že Kvůli nemoci kyčlí už nějaký čas tahá nohy za sebou. Podle mého má tak sedmnáct roků.
No a ještě mě zarazilo – v posledním odstavci, když říká, že už zestárnul (a dožil se sedmnácti), tak z Haniný holčičky už bude velká slečna. Ale jinak ten poslední odstavec se mi líbí asi nejvíc, tam jsi tu psí mluvu krásně vystihla - jednoduše a o tom, co by tak psa asi opravdu zajímalo.
Tohle asi bude povídka měsíce, tak já už v únoru ani nebudu žádnou zveřejňovat.
Oldjerry: vymyšlené není slůvko jediné krom marginálií...moc šperkovat už nebudu a tobě velký dík za názor...
Ten konec je tak fádní, že je to nakonec celé uvěřitelné. Dobře, že to není vyšperkované. Je to mnohem pravděpodobnější...
Dobře. Pak by bylo možná dobrý napsat něco jako, narozdíl od paničky si ihned všiml roztržené matrace. Majitele penzionu už bych tam vůbec nezmiňovala. Je to pak zbytečně složité. Však ten, co pracoval na recepci mohl bý i majitel, což by částečně vysvětlovalo, že někomu bez varování leze na pokoj.:DA nepsala bych odškodné...to zní jako kdyby proběhl soud. Spíš třeba něco jako, že mu musely dát za škody a kousanecnějaké peníze, jinak by zavolal policii, nebo případně , pokud to byla velká černota, třeba odmítal pustit z pokoje....a ano, ten popis opuštění mimina je také zbytečně důkladný a proto taky působí přitaženě. Ono občas je lepší jen naznačit a moc tu věc nerozpatlávat...protože jít na procházku, kde bydleli atd, je fakt divný popis situace...
Tohle je taky maličkost a přitom to zas působí moc popisně a lehce divně: Otěhotněla, ani neví, s kým z těch náhodných známostí to bylo.
bych to třeba napsala: těhotněla s náhodnou známostí.... to by úplně stačilo...
Tambora: děkuju moc za rozbor: v některých věcech máš pravdu, poopravím:))) Slzoždímač není mým úmyslem. Přesto slza může skanout.Jsme lidé. Typografické věci a další drobnosti si zjistím.S tím Salímovo máš pravdu - opravím. Díky.
Careful: děkuju, holky si matrace nevšimnnou, neboť jsou namol opilé. Turek chce peníze za roztrženou matraci a ruku.
To ne, ale napsat to šlo určitě trochu míň "loztomiloučce" a jak si to rovnám v hlavě tak další nesrovnalost je třeba ta rozškubaná matrace. Ty holky si jí vůbec nevšimnou, což je divný ...s tím bolestným je to zas divný.....já bych tyhle informace vyházela. Protože na jednu stranu jsou moc "jasné" na druhou stranu člověka napadá jak jako odškodný, z čeho to spočítaly, když patrně hned vypadly?
Careful: tvůj zájem mne potěšil. Odhalila jsi vesměs mé záměry a pohnutky, jen ten "roztomilý" začátek je úmysl. Pověz: znáš NEroztomilé štěně??? Díky ti.
...ale tip si to ještě zaslouží...už jen za snahu o něco netypického...
No, tak dojmy z příběhu bych musela ještě urovnat v hlavě. Nechápu moc v Rakousku ty Turky, jako že jen Turci...oni tam asi nějací budou, ale že by holky chodily jen s nima a oni takhle byli pořád na jednom penzionu...zas jen ti Turci... jméno majitele mi tam připadá úplně zbytečné, stejně jako jméno nemusel mít ani vrátný. Pak nechápu, proč psa prostě neodvedla někam do útulku, nebo ho u útulku nepřivázala, zvlášť když neměla problém opustit ani mimino.
Pak to s tou matkou. No, to by taky nebylo tak jednoduchý, páč opatrovnicí by byla nejspíš ona a matka, co opustí dítě by už byla možná i stíhána. Leda že by to její máti kryla, což se mi ovšem moc nezdá, páč všude chtějí podpis zákonného zástupce a tak. Celkové vyznění příběhu je trochu divný... ono aby někdo dělal, to co Hanka, pak by nejspíš musel mít problém ještě jinde... brát drogy, nebo mít velký problém s rodiči a to také takhle nezmizí mávnutím proutku... prostě mi to v mnoha místech připadá na pokraji uvěřitelnosti...
...ale zas ten děj tak nutil k přemýšlení...jestli a kde je ta zápletka přitažená že jsem si nevšímala technických nedostatků...akorát ve druhé části přeskok na to, že už je zakopaný, mi přišel příliš náhlý a myslím, že je to tam taky zbytečně...
...myslím, že problém je v tom se to moc okatě snaží mířit na emoce... začátekl a pejsek jsou "lostomiloučkost sama" k tomu má být v opozici asi ten dramatický příběh nezodpovědné dívky, ale myslím, že tak jak to je to působí až spíš přehnaně pateticky... ale záměr té opozice je dobrý...
...jo, tak koukám, že ta třetí část bude drsnější... tak to pročtu důkladně:D
Začátek na mě působí velmi "lostomiloučce" prska bych to spíš do pohádek. Zajímavé je to tím přeskočením v rovinách pohledu. Věřím, že milovníci psů si z toho ucvrnknou (zvlášť ti, co trpí inkontinencí)...není to má parketa, ale napúsané špatně to asi nebude...fakt bych to ale viděla spíš jako pohádku pro větší děti než jako četbu pro dospělé.
tak jsem si trochu poplakala, měli jsme také pejska, dožil se 17 let, život s ním by vydal na román, líbilo moc *
Marcelo, děkuji, už jsem nakoukla, ještě se vrátím: paralelu Irma-Irena mám i v Hanzim/povídka/ a díky!
8hanka: váš špic měl štěstí, většina nemá. Díky ti moc a pozdrav na milé Slovensko!
Marcela.K.
23. 02. 2016Irena = Irma :-) kdo jiný by dokázal psát "psíma" očima než ten, kdo Aslana miloval...
nehanbim sa za slzy, naopaK, tesi ma kazdy jeden stastny osud zvieratka...prekrasny pribeh skvele podany...
neter zachranila kedysi po Vianociach mladuckeho spica polozmrznuteho, leziaceho nevladne v snehu, u mojich rodicov prezil nadhernych 16 rokov, podobne niekolko maciek... u nas nasla miesto poulicna cica, dozila sa 14 rokov a teraz mame 13 rocnu:) neviem si predstavit zivot bez zvieratiek, ich lasky, pritulnosti, dovery, ti, ktori zvieratam ublizuju, nevedia, o co prichadzaju
keby sa dalo, dam tisic tipov:)
aleš-novák
23. 02. 2016tohle rozhodně není z rodu Neumětelů...
aleš-novák: moc ti děkuju za přečtení, Gora z rodu Neumětelů s pozdravem...
Lakrov: první věc jsi odhadl správně/zadupané mateřství nahrazeno enormním vztahem ke psu/, druhá mne vůbec nenapadla, díky!
blacksabbath
23. 02. 2016četla jsem mnohokrát......mráz po zádech..........*/*
aleš-novák
23. 02. 2016paráda...
v několika dnech další psí příběh s dobrým koncem. Ten předtím se odehrál v Rodinném filmu, jestli jste na tom ještě nebyli v kině, tak můžu jen doporučit...
Vracím se, čtu si znovu prolog, zamýšlím se nad (nezapomenutelným) obsahem téhle povídky a dochází mi nejměně dvě další "souvislostní" roviny, nezmíněné v předchozím komentáři. První z nich (autorem nejspíš zamýšlená) je onen útěk od mateřství a na něj navazující, nevědomé hledání podobného vztahu, i když na nižší úrovni (se zvířetem). Druhou rovinou (již autor asi ani nezamýšlel) je nerovnoměrnost lidského a psího věku, přerůstající v téhle "nelidské" povídce do jakéhosi zvířecího nadhledu blížícího se "moudrosti". Přidávám několik avíz, za něž se nezájemcům omlouvám.
Myslím, že se ta měsíční práce vyplatila. Povídka tu má úspěch a nevypadá to, že by se někomu zdála moc dlouhá.
Lakrov: mám velkou radost, o povídce jsem přemýšlel několik měsíců a další měsíc ji psala. Myslím, že tady nijak neuspěla. Málo lidí je ochotno číst delší text. Děkuju.
Někde na začátku (asi u zmínky o veterinářce) se sice leknu, že to bude smutná, "dopsůzahleděná" povídka, ale hned další řádky mě z té obavy vyléčí. následující pohled na okraj společnosti a částečně taky do odlišné kultury -- pohled očima zvířete -- je totiž kouzelný. Hlasy lidí, hlasy zvířat, dorozumění a nedorozumění, počítání do pěti... Dobře se mi to četlo. Nezbývá, než dát tip.
Vigan: vystihla jsi to přesně. Těžko bych mohla psát o takových věcech z pohledu třeba té Hany. Nechci to dramatizovat, proto pohled psa. Tvá slova mi vehnala pod víčka pár slz a já děkuju...
Gerty, děkuju moc. Chtěla jsem odstavcem o jeho smrti zkraje narušit očekávatelnou posloupnost děje, ale možná jsem neudělala dobře. Na popisnost si příště dám větší pozor. Díky za názor.
On největší problém skutečných příběhů o zvířatech, a o psech zvlášť, je právě to, že jsou skutečné. Navíc je tohle téma po literní stránce šíleně tenkým ledem, na které se autor jedna dvě proboří do sentimentu. Asi ho tam máš taky trochu víc, než by bylo zdrávo, ale asi se s tím nedá nic dělat, když vyprávíš skutečný příběh. Víc bych ale vytknul konstrukci povídky - i když - ber to jen jako názor jednoho čtenáře. V první části vypráví Aslan, ale těžko tu pasáž zařadit časově - rozhodně mi nepřipadne, že už by to bylo na skolonku jeho života. Pak je skok do okamžiku jeho smrti a pak jeho příběh, který ale zase končí tak nějak neurčitě. Možná bych to spíš vyprávěl lineárně z Alsanova pohledu v přítomném čase - tam by alespoň dopředu vůběc nebylo jisté rozuzlení. Zkus to tak třeba někdy příště. Možná se vyhneš zbytečné popisnosti, které je tady taky trochu víc.
Ahoj, neměl jsem přístup k počítači dřív než teď. Takže hodnotím - ano velmi pěkné. Přesto se mi zdá, že už jsem něco podobného někde četl ( ale této větě může rozumět jenom Irma...) T´´´´
K 3 : já moc děkuju. Do některých zemí nejezdím na dovolenou pro velké množství toulavých psů, všechny si osvojit nelze /viz povídání Frida I-IV/. Zdravím Vilíka, tolika let se Aslan dožil, tak ať mu slouží zdravíčko.
Moc hezky zpracované.. Dojímavé. Někteří psi nemají lehký život. Našemu Vilíkovi je víc než sedmnáct. Už se mu připozdívá ale pořád je v dobré kondici a má se dobře. Někteří mají štěstí. Tip.
Evženie Brambůrková
01. 02. 2016Takové příběhy mne vždy dostanou. Mám psy moc ráda, náš deváty si zrovna hraje pod stolem. /T
Kočkodan: měl se krásně a měl rád jen Irmu. Kvůli Haně měsíc vyl. Děkuji za přečtení...
Dojemné, příjemné. Když to čtu leží mi na noze můj pes. A už několikrát jsem přemýšlel, že o něm něco napíšu. je ovšem obtížné najít originální zápletku. I pro tebe.
Dojemné, příjemné. Když to čtu leží mi na noze můj pes. A už několikrát jsem přemýšlel, že o něm něco napíšu. je ovšem obtížné najít originální zápletku. I pro tebe.