Vyber si...!

Kdesi až v centru všehomíra,

konal se kdysi vážný sněm

o tom, kdo jednou  schopen bude,

řídit vše živé napříč vesmírem.

Agentů mnoho tehdy rozlétlo se

a byl jim úkol dobře znám:

Formu života vybrat schopnou

které  klíč od všech (světa) tajemství pak bude dán.

Již první agent - z jakési planety modré,

se záhy navrací, a zdáli již volá, zjevně okouzlen:

Poznal jsem ty, co říkají si lidé

i jejich planetu, již nazývají Zem.

Ta jejich Zem je vskutku divukrásná!

Hluboká moře  plná čarokrásných ryb

a hned zas hory vysoké až nad oblaka,

já zatím nikde necítil se líp.

A lidé na té Zemi – ideální typ!

Svým duchem hory převyšují

a hloubku moří jejich srdce má!

Láskou pak, svá (všechna) díla završují.

Ta jejich láska jakýs neznámý je cit!

Nelze ji měřit, ba ani nelze říct že nějak voní,

nelze nikomu ji mocí přikázat,

však oni mnohdy ochotni jsou zemřít pro ni!

Jsem z hloubi duše přesvědčen,

praví pak ten agent na slavnostním sněmu,

že, pokud někomu lze svěřit onen vzácný světa klíč,

tak pouze těmto lidem, tedy člověku…jen jemu!

Když ale utichne - po právu velký - ohlas sněmu

a všichni oddechnou si zas…po namáhavě dlouhé  práci,

nikdo si - z oněch vzácných - nevšimne,

že ještě poslední se agent vrací…

Až jeho hlas je opět k práci všechny povolá!

A není to hlas ledajaký!

Zní břitce jako nabroušený nůž,

přestože agent ten byl vždy tak (velmi) plachý.

O jaké modré planetě to ale mluví?

Že obal narušený má,

takže ji smrtonosné šípy  kosí

a modrá moře, že jsou zničená?

Že ona Země poseta je válečnými hroby

a ti - co říkají si lidé a na té planetě, co žijí,

že myslí jenom na hmotu a na svá hmotná těla

a mnohdy podobni jsou klubku zmijí?

Že někteří i prožitky duchovní již znají,

však zcela bez duchovní práce - příliš lacino

byť za ukrutnou cenu - se stěží přes svá umučená těla k cíli dostávají…

Že ostatním se tito lidé hnusí a proto za ostnatý drát cpou jejich smutné Kasino?

Že na té Zemi děti umírají hladem

a zůstávají často bez otců… a matek,

že večer co večer na té Zemi lidé (u rozzářených skel) životy cizí prožívají

a v srdcích svých pak mají pouhopouhý zmatek?

Potom však – možná až příliš náhle

ten agent domluvil a smutně sklopil zrak

a v hrobovém pak tichu se na své místo usadil

(…a v tom můj ranní budík cvak…)