Podzimní vítr
Už strhal listí,už jej honí, pochytá je do dlaní. Šeptá si a ševelí s drozdem v koruně si hnízdí,snad chystá Zemi na spaní. Tence, dlouze, zpívá píseň na komíny na ploty,že tu smutnou cítí tíseň, břízy a lip z holoty. Točí se a listí pouští, lukám hraje na stébla,pročesává tiché houští, zeleň jež už sešedla.
Podzimní
Pokroucené větve dubu,
ruce držící oranžový baldachýn,
list na zem upustily
Podzim, aneb svět půl roku zpět
Nerušte KvětinyKdyž nebe má strach ukázat slunce a mrak snad skrývá kapky deště co smyli by prach. Když paprsky schová smutný povlak šedé vaty a vítr studí jak kámen z vody vzatý. Když zem je holá jako skála z jižní strany, nevlídná tak, že tam ani ptáci nesedají. To se květinám okvětní lístky zavírají, schovávají úsměv a tiše se snaží usnout.
Bezcit
Sprchou slov a větrem dějin hnaná síla přítomnosti, dešťem slz nepoznané lásky smytá bázeň. Pramínky soucitu pozvolna jako žilky pod kůží se spojují v řeku Poznání. A pochyby, oblázky ohlazené vodou snesitelnosti, na dně vyschlého koryta této řeky pukají pod paprskem spalujícího žáru chtění. Nedokážu ale, nedokážu dát jen jedinou slzu, jež by korytu vrátila naplnění.
Třináct mandal
Tisíce obrazů v jediném, všechny bez rámů, jež svázaly by fantazii. Řeka co dno má sto sáhů a teče oběma směry, I kytice růží plná přání. Nástěnné dveře do páté komnaty, Álej bělavých bříz, Cesta vedoucí kolem nich, Touhou rozestlanou v prachovém peří. Měsíční svit na sněžné pláně, Aura zamilovaného.
O Spáncích
Víte kdo to jsou Spánkové, nebo také Spánci, jsou to takoví tuze malinkatí skřítkové, ale né ti co pořád spí. Tihle mají na starosti vše kolem spaní. Starají se například o to, aby lidem a zvířátkům nic nekazilo dobrý spánek, nebo aby špatné sny byly co nejrychleji zapomenuty. Když se jim podaří chytit nějaký špatný nebo zlý sen, vyčistí ho tak, že z něj je takový, který vám udělá radost.
Rozesnění...
Loudím po spáncích sen,
aby mi noc nepřipadala tak prázdná,
pod polštářem snář a kapesník.
Ztracený sen
Ztracený sen.
Ani nevíte jak vás může unavit taková cesta vlakem. No kdyby jste jeli sami, usnete opřeni o opěradlo a oddechnete si. Ale my jeli ze školního výletu.
Pompejus v pompejích
Dýmám jak hora skrytý v oblaku, červenám se v jejím stínu.
Sahajíc si na spánky jež tepají neklidem,
sypu si popel na svou hlavu.
Zapomenut.
Moji milí čtenáři,
Moji milí čtenáři, úsměv mám na tváři zasmušilý.
My lidé máme právo být jací jsme, alemáme právo být i lepšími a mnohdy toho práva nechceme toliko využít, aby jsme se necítili slabší vlastním poznáním něčeho, co je k nám velice pocitově připoutané. Protože dokážeme-li si přiznat citová pouta k věcem a lidem, dokážeme poznat, že nám chybí mnoho k radosti. Celý svět se na nás valí a žene nás k tomu, abychom byli silní a dokázali se se vším co nejrychleji vyrovnat.
Konec malování
****** * * * * * maloval jsem kdysi, čáru přes čáru a vzešel z toho kříž, * * * * * * * * přidal jsem ještě jednu tak a tak a byla z toho mříž, * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *** *
teď nemaluji nic, pod papír pohřbil jsem dvě tužky
a ty dva kříže přes sebe na hrob jim položil.
Mea culpa in vino est
Nějak jsem pozbyl anděla, povědomá fráze a opakovat se. to se přeci nedělá. Pane Kryle, copak mě neslyšíte v té tmavé místnosti to jsem já. a "anděl" oknem uletěl mi.
Mám tě pořád v sobě
Mám tě pořád v sobě.
Palčivým, nenechavým dotekem mě svádíš, když vím.
Zatínám pěsti, až na spáncích žílám se chce vyskočit.
A to je jen vzpomínka.
Malování
Napíši ti všechno má Afrodité,
jen co se proberu,
zatím jen ležím a převracím se,
víc teď nesvedu.
Nepotkaní
Do srdce si nechám sáhnout a něhu všechnu v slzách nechám skanout na polštář.
Víš, víš, že svět se motá jak nad ránem dva, co se v pase drží.
dva co se nepotkají a přec se znají.
Hrají na flétnu, občas si zazpívají, čajem si krátí čas.
Splynutí
já ďábel s andělem se obejmu a má křídla zhoří,
nemám zábrany a tak nahý jsem a zdi ráje se boří.
Oblázky
Křehké jsou vzpomínky, jak slunce pramínky, když chystá se zapadat. Lámou se přes obzor našeho myšlení. Mozek je nádoba plná dehtu, každý, do ní plivnout si nelení.
Nářek je jistota a radost prostota, srdce jen žhavý troud,není nic na světě, co by jej tišilo, než v řečišti života vodní proud.
Vílí reel
Kdybych byl mlád, jak býval jsem, a sny
a smrt jen z dálky znal,
Duši bych nerozťal a půl jí
v světě lidí nenechal,
Já...?
Z velkého kalíšku pomalu stoupá pára horkého čaje. Sem a tam se po hladině válí, jakoby mi v ní najednou přišlo cosi známého.
Odlesk od hladiny mi připomíná zrcadlo, které sám jsem si nastavil. Ve žlutavém nápoji jakoby zůstal pohled zamyšleného.
Flétna
Flétna je nástroj srdce, tak hrej a melodiemi hřej koho potkáš.
Darem jsou ústa, srdcem dech a láskou melodie,
když umíš klást prsty tak, aby každý zněl něhou a snem.
Tři kapky
Kdyby mi zbyly na světe jen tři kapky čaje a nic už jiné bych neměl.
Jednu bych polknul a vzpomenul si jak hučí voda pod ledem když taje.
Ta druhá by mi připomněla zelené louky v horách a jejich šumění,
když vítr se tam honí s vůněmi a nosí je do údolí na práh salaší.
Kořen mého bytí
Čajový keř už zase obrůstá,
myslel jsem, že dny mu přát nechtějí.
Teď má naději, že lístky jeho ve vánku se zase zachvějí.
Že dopřeje mi potěšení, slyšet šelest jeho vetviček.
Táta
Zapaluji svíci za toho kdo mi život dal,
vzpomínky loudí o kousek místa mezi radostí a smutkem,
o kousek citu jež se mi nedostal.
o lásku o které jsem věděl a těžko si ji k sobě bral.
Duše moje
Kamaráde největší, věříš na výchovu dívek.
Proč jmenuješ se jako já a podepíšeš se mi "Viewegh".
Proč nevěříš na Shakespeara, proč tážeš se mě jak se mám.
Proč nezeptáš se kde je víra, víra kterou postrádám.
Oknem
Za oknem točí se
širý kraj očí,
srdce je kočí pohledů.
Kdyby láska v nás se nenašla
Kdyby láska v nás se nenašla
Srdce sevřené by pak člověk mohl mít, to bolest by byla vněm co nedá se setnout. Tou rukou levou v prsa chtěl by se bít,a do srdce dýku raděj dal by si vetknout.
Myšlenky
Myšlenky
Kousek,Ubrousek, Svíce a stůl. Stín,Trám,Rezavý nůž,Alkohol,CHtíč,Ulička. Osamělá…Žízeň,Eso a král,Nervy,U baru stál. Mince aÁlej skleniček.
Vodní dýmka
Vodní dýmka
Dýmá a bublá, voní jak hudba.
Zpívá jak studna sozvěnou.
Obláčky pouští, kolem se vznáší.
šafrán
Šafrán
Už je vidět místy zem mé poupátko nachové,už taje a smývá sníh částečky prachové. Je tu jaro, louky plné krokusů, a já. toužím políbit tě na pusu.
Jsem jak ten sníh, taji, když můžu jaro mít,taji a stékám po kapkách k tobě, když chceš mne pít.
Světlo noci
Světlo noci
Noc obešla už miliony dveří a vymetla každý kout, kde jen kousem světla zbyl.
Teď jen nakukuje skrze okna, nelekej se není zlá je hodná.
Bez ní špatně by se spalo a snů těch málo by se zdálo.
...
Buben zní zemí kde slunce jako velký červený kruh padá níž nad obzor.
Západní vítr jeho tóny žene přes kopce, hory, stráně, řeky, až sem…
Myslím, že už je drak zřeky Šueng fu poražen.
Letí s tímvětrem a je jeho silou hnán pryč, daleko, tam co ztratí moc.
Kluk a malinká hvězdička
Kluk a malinká hvězdička
To, až se tak jednou budete procházet pod večerní oblohou a podíváte se nahoru, všimněte si jak každá zhvězdiček má své místo. A víte že to není jen tak, každá hvězdička má svůj úkol, který ji dává měsíček. On totiž běhá celé noci po nebi, nahlíží zleva, zprava, aby viděl do všech koutů, občas se schová za mráček, ale to jen aby si na chvíli odpočinul. Ono celou noc běhat po nebi a nezamhouřit na chvíli oko, není žádný med.
Motlidba za klid
Motlitba za klid
Budiž světlo v duši toho jehož záře pohasíná.
Nechť se chlad srdce mění v oheň a jeho plamínky obejmou všechny kdo ten chlad cítí.
Místo "ámen" šeptám že nechci ze srdce jen kámen.
Snílkům a bláznům
Snílkům a bláznům
Kdybych byl jednou snílkem a bláznivým človíčkem, jako že jsem =o) nechal bych se vysadit na nejvyšší strom a všem co by kolem chodily bych vyprávěl pohádky. o červené Karkulce, o makové panence, o broučkách, o princeznách a dracích, nebo o dračích přátelství s princi i nepřátelství s těmi princi, o tisíci a jedné noci a třeba i o Modrém slůněti(ta je má). A to vše aby se lidé zastavili vypnuli od všech starostí, sedli si jen tak na mech pod stromem a ulevili nohám co stále někam spěchají. =o)
Zmatek
Zmatek
Na procházce lesem potkal jsem dva slony,
nečekal jsem nikoho, teď myšlenky mé honí.
Byli oba modří,
Doteky
Doteky
Dotknu se konečky prstů jen trochu touhy,
na chviličku na moment pouhý.
Dotknu se konečky něžně tvojí levé i pravé dlaně,
Černá a bílá
Černá a bílá
Ach štěstí smutné, černotou slunce ovinuté,
s láskou v patách z níž po zádech se honí chlad,
tváře plné úsměvu z žalu, letím vzhůru k tobě do pekel.
Nejistota
Nejistota
Někdy přemýšlím proč o tom mluvíš tak vzdáleně,sama jsi a já též, tak mi moji lásku věř. Svázané jak kvítí z luk je srdce mé, omotané tebou,vždy když nejsi, zima mi je, ruce, nohy ty mě zebou. Víš jak na tě myslívám, často s tebou chodívám,kamkoli jen ať jsi tam,růže voní, náruč plnou ti jich dám. Pohladit tě chci, jako malé dítě jsem a teskno mi je,čekám na kapky tebe, na celý déšť ať smutek smyje.
Ale to víš
Ale to víš
Hladí ti tváře vítr nebo já, hádej. Je krásný večer, vlasy Ti barví do oranžova poslední zbylé paprsky slunce, jež se dere na západ. Rychle ještě je pochytej do těch voňavých snopků, co tak rád hladím, než zmizí ůplně a na pastvu vyběhnou červení beránci. Jen tak sedět na kousku dřeva z rozštíplého stromu, nechce se mi domů, nechce se mi ani hnout, když jsi o mě opřená.
Dveře
Dveře
Zase mi zmizela, jak ty dveře nesnáším. zavřou se vždy když odcházím. Chci aby se otevřeli znova. ikdyž pak budu slyšet ticho.
V řeči stromů
V řeči stromů
Projdi se někdy lesem co šumí, s lístky si vítr hraje, kažému šeptá to on umí. Do korun se vplétá, rozcuchané větví rovná, neruzcuchné zase splétá.
Pohladí rány, vysuší slzy co kanou smolně k zemi. Projdi se člověče a naslouchej jak srdce bije tam kde jej slyšíš.
Noe věděl...
Motlitbyz archy
http://www2. biomed. cas. cz/~kamil/archa/index.
Bez přemýšlení začni znova
Začni znova
Smích hřích, láska je bič, kdo schová se nebo jde pryč.
umíš si představit, že by šlo všechno lehce.
nic nejde jak si člověk přeje, ptá se stále kde je,
Otazníky
Otazníky
Přestanu li bloudit v sobě a v době krátké se mi vrátí smích,
uvařím si čaje dobré a počkám až mi z duše ztaje sníh.
Bude láska zkoušet co zas umí,
O modrém slůněti
O modrém slůněti
Když jsem byl menší, jednou v nemocnici na chodbě se zobrazu, který tam visel vyklonilo malé modré slůně, zaťukalo mi na rameno a "pojď si hrát", tak jsem se chytl rámu obrazu a hup, už jsem byl tam. Slůně bylo osamělé, malíř mu zapomněl namalovat kamarády, ale zato bylo veselé, stále se smálo, vlastně celý obraz byl veselý, maloval ho Veselý malíř. Jenže slůně vyprávělo, že ho maloval ze stesku a sobě pro radost a proč viselo tedy na chodbě vnemocnici, to se teď právě dovíme.
Malíř Veselý bydlel sám na kopci za městem, bydlel tam už dlouho, byl to starý malíř, měl už šedivý plnovous a nosil brýle.
Sloní hřbet je celý svět
Sloní úděl
Sláb jsem sám nésti na svých bedrech všechen úděl světa,
až k nebesům se sice dokážu natáhnout a mráček ovonět.
Že voní úlevou a odpočinkem. nechce se mi opustit svět jež mi sedí na zádech,
Zajetí...
Zvláštní zajetí lásky
Komu patřím.
Nejsem věc.
Ale chci se Ti dát.