Deset párů křídel
Deset párů křídel. Hebkých, bělostných. Jako hedvábí, jako čerstvě padlý sníh. Blankytně modrá obloha.
Pán Belthoru
***
Časným ránem putovali po stezce muž a chlapec. Malí oslíci trpělivě nesli těžký náklad na svých ohnutých hřbetech a lopotili se stále dál tou bezútěšnou, mrtvou krajinou. Cizinec se zastavil a pozvedl hlavu. Snad proto, aby viděl přes široký okraj prazvláštního čepce, jež mu sahal až k ústům.
Nevím...
Asi je to zvláštní, ale chybí mi.
Snad probuzenou vášní, tělo pod doteky tvými.
Hoří.
Sen za dne bděný v mlze neskutečný.
Elf(Strom a liána)kapitola 1
Chlapec, jehož kučeravé vlasy barvy krve spadaly přes ještě útlá dětská ramena, byl silně podchlazený a celé tělo se mu pod mohutnými záchvěvy třáslo zimnicí. Jeho kůže byla bledá, zimou dostala modravý nádech jasné letní oblohy. Nevěděli, odkud přišel a kde se tady ten hoch vzal, proč byl sám a téměř neozbrojený. Pouze u pasu se na bohatě zdobeném koženém opasku skvěla malá dýka, mající rukojeť ve tvaru dračí hlavy.
Dítě Hvězd
Když na obzoru vyšlo slunce a den nastoupil svou pouť, byl již dávno na cestě. Kopyta koně dopadala na horkem rozpraskanou silnici, po jejímž povrchu zvolna stékal asfalt. Na chvíli zastavil své zvíře, aby vydechlo, stejně jako jeho jezdec. Jak dlouho se vlastně již takhle trmácí.
Stopy ve sněhu
Sněhové vločky bíle se snášejí,
tiše šeptají.
Myšlenky vysoko k nebi vzlétají
a tebe hledají.
Saidhi
Milovaná ze závisti,
objímaná z nenávisti.
Hlavu hrdě vztyčenou,
avšak duši zlomenou.
Elfové a jejich podstata
Většina z nás má představu(a většinu elfů nevyjímaje), že tato rasa je něčím víc než ostatní, že je jim nadřazena. Avšak není tomu tak. Elfové se svými vlastnostmi a chováním přespříliš neliší od ostatních, nejsou tak neomylní a dokonalí, jak se na první pohled jeví, pouze se naučili povznést se nad své chyby, nahlížet na ně ze zcela jiného úhlu a smířit se s nimi. Což ovšem neznamená, že by se pro příště nepoučili a nevyvarovali se jich.
Elfové a jejich vzhled
Řekl bych, že jsou dvě obecné představy elfů(díky Pánovi Prstenů je spíš znám ten méně původní typ č. 2):
Elf typu č. 1(původní): spíše kratší vlásky, veliké, milé oči jakékoli světlé barvy, špičatá ouška, pleť a její barva podle prostředí, stejně jako vlasy a malá křídla, drobná útlá postavička, neměří víc jak 8cm, snadno se dá zaměnit s motýlem.
Elf typu č.
Elfové-testík
Ot. č. 1. : Kdybyste si měli možnost vybrat, kde byste žili.
Kult vyvolených3/3
Efram se misky s jídlem ani nedotkl. Ani vody se nenapil, i když všechno v něm volalo aspoň po kapce nějaké tekutiny. Byl přesvědčen, že do stravy i pití byly přidány nějaké omamné byliny, kterého uspí aby nic necítil, a. Prudce zatřásl hlavou při představě, že by se probudil na oltáři přímo ve chvíli, kdy by ta démonická kněžka zvedala ostrou dýku mířící přímo na jeho srdce.
Titta
Slunce,
jež vzbudilo se v mechu,
uvádí tě v den,
dopřej mu slechu.
Na dobrou noc....
Polibek na dobrou noc,
snad nechci zase tak moc.
Jak dotyk perutí něžných,
jak tichý šum křídel sovic sněžných.
Nespoutaní
Tichý, vláčný pohyb. Kopyta buší do země, mohutná šíje se ohýbá jako labutí krk, dlouhá hříva-sprška paprsků zapadajícího slunce. Ranní vzduch rozčíslo jasné, nespoutané zaržání. Rytmus se zrychluje.
Kult vyvolených2/3
Kdysi dávno, před mnohými časy, kdystálo jen málo měst a lidé neměli nic jiného než holé ruce v boji o přežití, se sourozencům, chlapci a dívce, zjevili muž a žena a nejen že je vyvedli z písečné bouře, ale také odhalili pramen, kde pak vesničané postavili studnu a vše se pomalu obracelo k lepšímu. Tak bylo vše v klidu a míru, dokud se neobjevil jistý cizinec z daleké země, který prosil o přístřeší, protože zabloudil. Nebyl žádné víry, žádného přesvědčení ani vyznání, nepatřil k žádnému národu. Ale lidé z vesnice ho přijali jako vlastního a starali se o něj do té doby, dokud se zcela nezotavil.
Kult vyvolených1/3
Shromáždily se pod jasnou noční oblohou. Ve vzduchu byla cítit dešťová vláha a dlouhá stébla trav na lučavách se ohýbala pod jemnými doteky větru. Brzy přijde bouře a s ní i On.
Jistá žena, jediná v sytě rudém rouchu s bohatě zdobeným zlatým pásem, dlouhými, stříbrnými vlasy, ostře řezanou tváří a zelenýma očima, přistoupila blíže k oltáři.
Neznámá známá
Běžela. Nevěděla kam, spadané podzimní listí jí šustilo pod nohama, bosá chodidla se sotva dotýkala země. V dlouhých, zcuchaných vlasech bodláčí a luční kvítí. Tak volná, tak nespoutaná.
O čarodějce(kouzelnici)Nefrit 1/3
Nefrit otevřela oči. Nad ní zela svou temnou prázdnotou noční obloha. Protáhla ztuhlé a promrzlé tělo a pohlédla na místo, kde kdysi bývalo ohniště. Vždyť prospala skoro celé dva roky.
Bezejmenná
,,Děvko. "
Ozvalo se krátce před tím, než se dveře hostince otevřely. Vzápětí dopadlo na deště rozmáčenou zem ženské, vlastně ještě dívčí tělo v roztrhaných šatech. Chvíli zůstala nehybně ležet.
Zpověď
Napravitskutky své, křivdy na této zemi spáchané. Zdá se to nemožné, pošetilá touha mé myšlenky vede cestou nesprávnou a strmou. Cožpak lze napravit zlo a křivdy na této zemi spáchané za řadu let, co jí vládneme. Snad kdysi bych uvěřil tomu, nyní jako pouhý sen ta touha přede mnou se rozplývá jak mlha ranní nad řekou.
Zdál se mi sen
Zdál se mi sen,
vněm dívka stojí,tvář má velmi podobnou té mojí. Vypadá, že se čehosi neznámého velmi bojí. Vlasy jí ve vlnách spadaly,kapky rosy jako démanty se v nich blyštělyanahé tělo její jako šátek z pavučin
kadeře halily. V očích třpyt hvězdný,vnohách hbitost laní.
Slzy krve
Po tvářích mi zvolna stékají slzy. Slzy krve. A proč. Protože mne zradili.
Snová melancholie
Mlhavé, časné ráno. Slunce se ještě ostýchavě halí do mraků a měsíc pomalu vytrácí. Vodní hladina je klidná, připomíná obrovské, hluboké a temné zrcadlo. Lehký ranní větřík však náhle čeří tu klidnou hladinu a na malých vlnkách se odrážejí jiskřičky od pohlazení prvními paprsky vycházejícího slunce.
Já, spasitelka
Jak bych začala svůj příběh. Jaké slovo by bylo na úvod vhodné. A kdo vlastně správně určí, kde je toho příběhu konec a kde začátek. Kde něco starého umírá a kde něco nového opět vzniká.
Cit
Jaro v léto se rozpuklo, tak, jako poupě z rosy vykvetlo. Stejně tak i uvnitř duše mojí, rány se v ní rychle zhojí. Volám do světla, do slunce jasného. Poznala jsem toho pocitu krásného.
Ani ve smrti... kapitola 1. část 2.
Nyní se však nad Alcarmovým královstvím vznášel stín. Stín beznaděje, strachu a zoufalství. Nikdo nevěděl, kdo je toho vlastně příčinou, ale začaly se šířit zvěsti, že Láthspell očaroval krále a že králova nastávající je čarodějka a teď se po své smrti mstí. Kdo ví, jak to bylo doopravdy, ale Alcarmo měl v srdci jen zármutek a žal ze ztráty své milované Tavarillë.
Poslední anděl
,,Nedívej se do Zrcadla… Nedívej se do Zrcadla…" znělo jí v hlavě jako ozvěnou, protože ta již byla prázdná a bez myšlenek. ,,Nedívej se do Zrcadla…" Podívala se. Spatřila hrůzu, hrůzu onoho tajemství, kterou před ní skrývali, před kterou se ji snažili uchránit… Marně. Jak jen mohli tak dlouho lhát.
Strom
Slunce vychází a jeho paprsky lechtají větvoví stromů,
začínají se smát.
Jejich listoví šumí jako hlasy zvonů,
vítají krále, jenž vprostřed lesa má stát.
Úsvit novověku
Procházím temnou ulicí. Chodník osvětluje jen pár lamp. Ostatní zůstali v té tmě za mnou. V té tmě, ze které jsem se vrátil jenom já.
Ani ve smrti... kapitola 5. část 1.
Feon pohladil vraníka po šíji a vyšel ze stání. Vyrušiljej zvuk dunění kopyt na hradní dlažbě. Vyběhl ven, v domnění, že již přijel král. Vzápětí strnul.
Ani ve smrti... kapitola 4. část 1.
,,Mohu vás vyrušit, Pane. " Alcarmo vzhlédl. ,,Ano, Sailone. " ,,Je to… velmi důležité, králi.
Ani ve smrti.... kapitola 3. část 1.
Hřebec stál zdánlivě klidně, pouze otočil hlavu, aby si prohlédl nového příchozího. Na Alcarmovi spočinuly temné zvířecí zraky, ve kterých se mihotal svit hvězd. Byly velmi hluboké. Králi se zdálo, že hledí do bezedných propastí.
Proč?
Sedím v nemocniční budově, hlavu v dlaních. Právě před chvílí se rozrazily dveře operačního sálu a ven vyvezli moji dceru. Snažila jsem se udržet krok s lékaři, ale nedařilo se mi to. Podívala jsem se na své ruce.
Elf(Strom a liána)
Paprsky Slunce jako jemné hedvábné stužky prosvítaly mezi útlými haluzemi a svěže zeleným listovím, které tiše ševelilo a za oponou zpěvu ptáků obyčejnému smrtelníkovi připadalo jako šepot tisíců různých jemných hlásků. Zurčení potůčku připomínalo sladký smích a z dáli se nesla píseň větru, jenž se proháněl po horských štítech. Slýchal tuto nádhernou a okouzlující symfonii od narození, a přeci se mu nikdy neomrzela. Tiše procházel lesem a měkce našlapoval na zelený koberec mechu, vdechující ještě chladný ranní vzduch.
Ani ve smrti... kapitola 1. část 1.
Slunce majestátně plulo po obloze a z té nebeské výšky shlíželo na vrcholky hor, oděné ve sněhu a závojích mlhy, na svěže se zelenající, rozkvetlé louky, na zurčící potůčky a říčky, jejichž zčeřená voda se leskne jako stříbro, na husté tmavé hvozdy, jejichž konec se ztrácí v nedohlednu…
Země se rozechvěla pod údery kopyt. Zvěř v lesích se poschovávala, ptáci rozletěli na všechny strany a lesní víly a žínky prchly do bezpečí kapradin. Všude zavládlo podivné ticho…
Na palouku, jenž byl skryt zrakům smrtelníka, obklopen stromy, trhala květiny mladá dívka. Pokaždé když se rozběhla to vypadalo, jako by tančila.
Ani ve smrti... kapitola 2. část 1.
Sesedl ze zpěněného koně a předal otěže do rukou podkonímu.
,,Pečlivě ho vytři. "
Mladík se mírně uklonil.
,,Jak si přejete, pane.