Hořká vůně chmele

(2002)

Chmelnice jsou jako moře. Nekonečná zelená moře.
A jako krčmy zbloudilých námořníků jsou v něm roztroušeny malé vesničky – Běsno, Strojetice, Ročov. Hřivice, Březno, Koštice. Hořovičky, Konětopy, Markvarec. Od  poloviny srpna se moře zahemží veselou a rozpustilou chamradí.
Těší se na hospody, na zpívání u kytary. Utíkají od svých lásek, aby si na dva týdny připadali jako ptáci. Aby poznali, že jsou chvíle, které mohou zažít jen jednou. Někteří se k nim vracejí domů. Jiní je naleznou tady, aby je ztratili v několika slovech na rozloučenou před autobusem.
Každý z nich  je ještě přesvědčen, že svět je ochočený panáčkující vlk na vodítku.

Vysokoškoláka Jana proslavila na chmelové brigádě v Hřivicích akce s boilerem v dívčích sprchách.
Stalo se to hned třetí den. Jan přišel do hospody dřív než ostatní. Seznámil se tam s člověkem, ze kterého se vyklubal údržbář jejich ubytovny.
„Zase nefunguje boiler v dívčích sprchách,“ stěžoval si údržbář Bláha, „takže se musím zvednou a jít to opravit. Ony to snad dělají schválně,“ rozhořčil se s pohledem upřeným na nedopité pivo.
„Když to necháte tak,“ vysvětloval sugestivně Jan, jehož fantazie se roztočila do neuvěřitelných obrátek, „budou se muset holky každý večer sprchovat u nás. To bude podívaná, pane Bláha. Vždyť vy se tam taky chodíte holit!“
Čtyřicátník Bláha, zmámen tou představou, Jana poslechl.
Teplá voda už v dívčích sprchách netekla nikdy. Holky se brzy přestaly stydět a umývárna začala fungovat jako neoficiální erotická burza.
Pan Bláha se stal nejčastěji holícím se údržbářem v  okrese Louny.
Jan to s holkama uměl. Ve sprchách si vždy vytipoval několik favoritek, které systematicky lákal na procházky. Ty většinou končily na prázdném pokoji číslo sedm. Klíč od tohoto pokoje měla osmadvacetiletá asistentka na právnické fakultě, Lenka. Působila zde jako dozor agentury. Jan se s ní takticky vyspal nejdřív. Lenka byla v posteli divoká a nápaditá, což se o mnohých, i když krásnějších studentkách, říct nedalo.

Erika té noci spala špatně. Janova postel byla prázdná. Na sedmičce je asi rušno, pomyslela si hořce. V duchu se omlouvala kamarádkám, které ji před Janem varovaly.
Věděla, že ji muži využívají. Byla krásná, a to by na muže platilo – jen kdyby Erika věděla, jak na to. Jenže než je prokoukla, muži byli pryč a ona o šrám bohatší. Jan se jí zdál jiný. Nedalo se mu nevěřit - byl tak bezstarostný a veselý. Proto se s ním včera, když se vrátili z procházky, šla podívat na sedmičku.
„Budeme tam mít klid,“ řekl tehdy potichu Jan.
„Víš, jak dlouho jsem tě hledal?“ zadíval se na Eriku trochu psím a trochu svádivým pohledem. „Po celý Praze! Tos nemohla zavolat, kde bydlíš? Přišel bych si pro tebe,“ smál se a Erika věděla, že je ztracená.
„Ty blázne,“ vydechla, „vždyť jsem tě přece neznala!“
Uvnitř se jí situace vymkla kontrole. U Jana často čin popíral slovo.
„Víš, jak se líbají Eskymáci?,“ zeptal se svou osvědčenou zahajovací replikou.
„Oni se líbají jinak?“
Nebyla si jistá, jestli Eskymáci žijí na jižním nebo severním pólu, a aby se v tom dále nešťouralo, nastavila radši tvářičku k líbání. Jan jí nepolíbil tvář, jak předpokládala, ale začal třít svým nosem o její. Tato situace ji natolik vyvedla z míry, že skoro ani necítila ruce, které jí rozepínaly flanelovou košili a stahovaly z džín.
Takhle si to Erika nepředstavovala. Odevzdala se Janovi s pokorou a nelibostí. To byl její způsob řešení problémů: nevystrkovat růžky, nechat věci plynout. Ono to nějak dopadne.
Nedopadlo. Sedmička se dnes zase otřásá v základech a Erika už u toho není. Naposledy si utřela slzy do polštáře a zkoušela usnout.

„Seš dobrej,“ vydechla přesně v tu chvíli Lenka. Nechtěla to říct, vyklouzlo jí to.
Ještě trochu rychleji dýchala a zpocenou tvář měla položenou na Janově břiše.
„Líbilo se ti to?“ usmál se Jan. „Zase si to zopakujeme.“
„Hele, fakt se mi to líbilo, ale budeme to brát sportovně, jo?“ nahá Lenka se pomalu obrátila na záda a v přísně nekuřácké dřevěné ubytovně si zapálila cigaretu. „Nemůžu s tebou spát. Nerada bych si komplikovala život, doma mě někdo čeká.“
„A není to hlavně kvůli tomu, že jsi tady služebně? Bojíte se, paní profesorko,“ ušklíbl se Jan.
„Seš hloupej. A oblíkej se, půjdeme spát.“

S Vlastíkem se život nemazlil. Spolužáci mu říkali chytrolíne a smáli se mu. Nikdy nezapadl do žádné z klukovských part, nikdy s kamarády neslídil po starých půdách ani nevedl rybníkové bitvy na vorech. Proto často snil. Vytvářel si vlastní světy plné dobrodružství, lásky a velkolepých hrdinských činů.
Studium na gymnáziu zastihlo Vlastíka nepřipraveného, alespoň co se týká žen. V době, kdy pod lavicemi během vyučování bzučela papírková namlouvací erotická pošta rychlostí středně veliké telefonní ústředny, Vlastík si četl pod lavicí a ještě stačil pohodlně sledovat výklad učitele.
Vysoká škola mu přinesla nečekané dobrodružství v podobě spolubydlícího na koleji, kterým byl Jan. Jejich vztah se bouřlivě vyvíjel od obezřetné neutrality v prváku, kdy Jan pořádal na pokoji divoké mejdany a tahal si tam holky, o kterých se Vlastíkovi nikdy ani nesnilo, až po nynější upřímné kamarádství. Vlastík vděčil Janovi za mnohé. Teprve v jeho přítomnosti si uvědomil, že může být pro dívky atraktivní, když to vezme za správný konec.

Jan stál rozkročen na vrcholu naložené vlečky. Připadal si jako král - nebo se aspoň domníval, že tak působí na všechny kolem. Úplně se viděl: pirátský šátek na hlavě, zpocená tvář zbrázděná škrábanci po chmelových šlahounech, široká ramena. Traktorista teď vlečku odveze na česačku, kde budou další brigádníci štoky navěšovat na stroj.
Dva metry za vlečkou stála Erika. Jejím úkolem bylo sbírat štoky, které spadly na zem, a podávat je nahoru Janovi a Vlastíkovi. Teď, když se plná vlečka zastavila, si Erika zamyšleně Jana prohlížela. Co se mi na něm vlastně tak líbí, říkala si v duchu. Normální hezkej kluk. Vystavuje se na vlečce jako manekýn a myslí si, že ho všechny holky baští.
S překvapením si uvědomila, že by si možná ráda začala s Vlastíkem. Je příjemný, i když trochu nenápadný. A hezky se směje, ve tvářích se mu objeví ďolíčky. Erika se nevědomky usmála.
Jenže něco vevnitř ji pořád táhlo k Janovi.

V době večeří bývá umývárna úplně prázdná. Jan to věděl, právě proto sem zrovna v tuhle dobu šel. Lenka ho naštvala. Připadal si jako malý kluk. Študent s rudýma ušima. O co jí šlo? Přece pozná, když o něj ženská stojí, tak proč z něj dělala hlupáka?
„Budu tě muset přepadnout,“ ozvalo se v tu chvíli ode dveří. „Na holčičkách neteče teplá voda,“ oznámila nově příchozí.
Jan se na ni otočil s plnovousem pěny na holení: útlá ramena, vlasy nakrátko ve vrabčím účesu, ve kterém převládala blonďatá a fialová barva. Chytré modré oči.
„A kde ty ses tady vzala?“ usmál se Jan, „ještě jsem tě neviděl.“
„Já přijela až dnes. Ale to ti povídám, chci si užívat jako ve Starcích na chmelu. Jinak jedu domů!“ smála se a začala se svlékat. „Nevadí, že se vysprchuju tady u vás? Nejsem eskymák, ze studený vody mi naskakujou pupínky. Růžový.“
Janovi projela hlavou vzpomínka na Eriku předevčírem v noci a na jejich eskymácké líbání. S touhle vílou se Erika vůbec nemohla měřit, i když podle obecných měřítek byla Erika krásnější.
„Nechtěla by ses, než se úplně svlíkneš, představit?“ vzpamatoval se Jan.
„Natálka,“ zazpívala. „A úplně svlíkat se před tebou nebudu, ty se otočíš.“
„Dle rozkazu, mladá dámo,“ zasmál se Jan. Tahle holka je fakt třída, pomyslel si a dokonce se ani nekoukal na nahou Natálku v zrcadle.
„Abych nezapomněl - jmenuju se Jan.“

Na chmelu čas ubíhá rychle. Celodenní výheň na poli mezi chmelnicemi - naplnit vlečku štoky, nepoškrábat si obličej a předloktí, dostat co nejméně všudypřítomného chmelového prachu  za tričko, unaveně se svalit do trávy a vychutnávat úlevu unaveného těla. Zvuk přijíždějícího traktoru, další vlečka, další škrábance a pot.
Když slunce změní barvu z ostré řežavé žluti na teplou a klimbající podvečerní oranžovou, nastane čas návratu do vesnice. Zpívání v hospodě u Janovy kytary, denní norma osm piv. Pijácká suverenita vítězí nad přirozeným ostychem … Ty seš Klára, viď? Pamatuju si tě ze snídaně. Děláš na česačce, že jo? Taky ti je tady vevnitř takový dusno? Ne? A už jsi viděla chmelnice v noci? To se musí vidět, kluci, tady máte peníze na zaplacení, my už se nevrátíme...
Dvě hodiny dřímajícího bezvědomí na tvrdé posteli, další ráno. A pořád tak, den za dnem.

Janovi se celé toto období slilo do jediného obrázku rozesmáté Natálky s vrabčím fialovým účesem. Všude jí bylo plno, odevšad se ozýval její smích. Natálčiny připomínky a komentáře dokázaly rozesmát i jinak zcela nekomunikativní družstevníky, kteří ve studentech viděli jen neschopné flákače, nemotory a opilce. U každé práce byla první, nikdy si ani slůvkem nepostěžovala.
Po prázdninách nastupovala do prvního ročníku na DAMU - a herečka se v ní opravdu nezapřela. Její spontánní etudy „Knedlíky stokrát jinak - menu jako v Intercontinentalu“ nebo „Toto není černý čaj z várnice v ešusu, ale Earl Grey v porcelánu“  se staly hitem toho léta a postrachem kuchařek.
Ke každému se chovala stejně přátelsky, byla všech a ničí.
Jan o Natálce hodně přemýšlel. Vyzařovala z ní síla i slabost současně.  V jednu chvíli měl chuť ji obejmout a chránit před celým světem, ale v příštím okamžiku se téměř schoulil pod jejím klidným pohledem.
Dobře věděl, že se k ní nemůže jen tak přitočit a prohodit něco o procházce nebo eskymáckém líbání - Natálčiny chytré oči by ho okamžitě usvědčily ze lži a neupřímnosti. Odložil tedy sny o téhle holce tam, kde prozatím dlely jen stadióny plné fanoušků jeho muziky a večírky s Brucem Willisem.

Zato Vlastík prožíval něco, čemu sám nechtěl uvěřit. Během jednoho večírku na pokoji se k němu přitulila Erika a už u něj zůstala. Nevadil jí Vlastíkův falešný zpěv ani úsměvná nemotornost milostné konverzace. Její modrá kukadla mu věřila každé slovo, každé gesto. Našla člověka, který ji chápal a ona byla odhodlána mu za ten pocit vlastní důležitosti poskytnout cokoliv. Hezounů už měla dost.
Přesto se ještě jednou vyspala s Janem. Mrzelo jí to, svému tělu ale poručit neuměla. Živočišnost v ní zase jednou porazila hodnou zamilovanou holku.

Lenka seděla na posteli. Čekala, až se jí v konvici uvaří voda na kafe.
Myslela si, že má život naplánovaný na desítky let dopředu. S Tomášem se seznámila ve druháku na právech. Teď je na stejné fakultě asistentkou a Tomáš úspěšný obhájce. Bydlí spolu ve vlastním bytě na Vinohradech, Tomáš vydělává hodně peněz. Lenka ho předtím nikdy nepodvedla. Jen jednou, už dávno, si na večírku začala s jiným klukem. Naštěstí usnula dřív, než ji úplně svlékl.
To probuzení s kocovinou vedle cizího chrápajícího kluka, rozpaky a bolavá hlava, to všechno ji utvrdilo v přesvědčení, že nemá zapotřebí sázet svou lásku proti pomíjivému dobrodružství.
Proto nechápala, čím ji Jan tak zaujal. Byl o čtyři roky mladší; na zajíčky nikdy nebyla.
Musel si být vědom své přitažlivosti: pohyby, kterými strhával štok, způsob, jakým se dokázal usmát, světýlka v jeho hlubokých očích, drsná příchuť v hlase, když zpíval, to vše Lenku proti její vůli okouzlovalo.
Když se s ním poprvé vyspala, byl to pro ni šok. Radši pak přenechávala Janovi klíče od volné sedmičky, které měla na starosti. Doufala, že se jí Jan zprotiví tím, že si tam bude vodit holky.
Nezamilovala se, ani na okamžik nemínila vyměnit playboye Jana za svého Tomáše. Jenže sex s ním jí po letech nepřipadal tak vzrušující a úžasný, jako kdysi. Snažila se to s Janem skončit, ale nešlo to.
Znovu a znovu čekala na Janovo zaklepání, na světýlka v jeho očích, na hladící tělo, které ji vysilovalo a pohlcovalo k zbláznění.
Lenka vstala a zalila si kafe. Co teď? pomyslela si.

Jan byl na Vlastíka pyšný. Líbilo se mu, jak je k Erice pozorný a něžný. Neznal ho tak. Konečně našel tu správnou holku a Jan mu ji ze srdce přál.
Není to žádnej troškař, pomyslel si s úsměvem. Vybral si nejhezčí chmelovou holku, holomek. Má mou školu. Jenže proč mě Erika předevčírem skoro znásilnila mezi chmelnicemi? To už s Vlastíkem přece musela chodit. Ale co, není to moje starost, pomyslel si Jan. Třeba je to nymfomanka, co já vím.
Stejně mu záviděl. V jejích očích, když na Vlastíka koukala, bylo něco, co Jan málokdy dostal.
Nechyběly mu žádostivé, vyzývavé a obdivné pohledy. Těch měl dost.
Chyběl mu pohled zamilované holky.
(Natálčina pěstička v Janově dlani. Procházky kolem rybníka na návsi. Vodopád jejích rozesmátých slov. )

„Taky bys měl přestat skákat z postele do postele a najít si normální holku,“ poradil Vlastík Janovi tónem majitele naftových polí. Hospoda hlučela a cinkala půllitry. Oba už je dávno přestali počítat. Byl předposlední večer na chmelu a všem to pomalu začínalo docházet.
Ale já přece chci, řekl si v duchu Jan. K čemu ty postelový holky, za chvíli si nevybavím ani jejich obličeje.
Té myšlenky se polekal.
„Předpokládám, že se ti líbí Natálka, že mám pravdu?“ přimhouřil Vlastík lišácky oči nad tou zjevnou a do očí bijící pravdou. „Tak tu, chlapče, nedostaneš. Ta je z jinýho těsta než ty.“
Já ji přece nechci dostat, pomyslel si Jan. Chci jí říkat fóry, chci ji hladit po vlasech, chci se s ní milovat.
„Kdybych chtěl,“ řekl Jan nahlas, „klidně s Natálkou začnu chodit. Žádnej problém.“
„Z jinýho těsta,“ nechtěl se pustit myšlenky Vlastík. „Ovšem jestli ji dostaneš,“ oznámil mátožným jazykem, „máš u mě lahvinku. A to je co říct - víš, jakej jsem spořivej.“
On zase řekl ‚dostaneš’, pomyslel si Jan.
„Platí,“ pokusil se o frajerské ušklíbnutí. „Jako by se stalo.“

Poslední večer. Dočesná. Všechna námaha je zapomenuta. V hospodě byli snad úplně všichni - vždyť je to dnes naposledy.
„Honzo, zamlouvám si Slavíky z Madridu,“ volala od učitelského stolu Lenka. „Ať to frčí!“ A Jan se smál, s kytarou na klíně, to víš, že jo, krásko, pomyslel si a hrál všechny staré šlágry, hrál Šlitra, Matušku i Olympiky, zapaloval si jednu cigaretu od druhé a bylo mu dobře.
Na Natálku si zakázal myslet. Dnes už ne, říkal si, nenechám si zkazit tenhle poslední večer.
Hrál a rozhlížel se kolem sebe. Naproti seděl Vlastík, držel Eriku kolem pasu a spokojeně se usmíval. Erika se dívala na Jana. Jako by chtěla něco říct.
Natálku nikde neviděl.
Lenka seděla stranou s ostatními kolegy. Ještě před pár lety by zpívala u stolu se studenty, byla by veselá a rozpustilá holka s vlasy sepnutými gumičkou.
Je to dobrá parta, škoda.
„Zahraj mi tu písničku o divadle,“ ozvalo se tiše vedle Jana.
Natálka.
„Tu od Vlasty Redla, hrál jsi ji včera večer u vás na pokoji.“ Sedla si před Jana na zem a opřela se mu o kolena. Přede všemi. Tohle byla úplně nová Natálka.

... a ona hrála mi Julii
a hrála Desdemonu
hrála Roxanu, Taťánu
Médeu a Antigonu...

Hlučná hospoda ztichla, všichni se zaposlouchali do těch slov. Do těch zaklínadel a hrstky podmanivých tónů.
Jan zpíval o něčem, co je a už nikdy nebude. O té nejdůležitější vteřině.



... večer volala, že dabuje
a tak jsem šel hledat kamarády
stála s ním
naštěstí otočená ke mně zády...

Natálka se pořád opírala Janovi o kolena.
„Moc krásný, “ řekla. „Vydržela bych tě poslouchat hodiny. Ale teď tě chci mít jen pro sebe. Pojď se projít.“
Jan hledal v jejích očích veselé jiskřičky, předzvěst blížícího se smíchu. To nemyslí vážně, věděl Jan. Takhle se to nestává.
Potlačil neovladatelnou touhu nedočkavě přikývnout na souhlas. Místo toho se usmál, počkal pět vteřin, aby uklidnil sprintující srdce a řekl:
„A vy si mě pamatujete odkud, mladá dámo?“
„Nebuď zlej. A netrucuj. Čekám venku.“

Jan se ve tmě pomalu rozkoukával. Z hospody byl otevřeným oknem slyšet smích a tlumený zpěv.
Natálka vystoupila ze stínu. Jako právě zrozená víla.
Jan se zhluboka nadechl čerstvého vzduchu a konverzačním tónem se optal, jestli už někdy viděla chmelnice v noci. Byla to přesně ta věta, kterou v žádném případě nechtěl použít. 
„Vezmeš mě tam?“ zeptala se vesele. Takže začátek mám v kapse, pomyslel si Jan.
„Budu tvůj osobní průvodce. Každý přání je předem splněno.“
„Tak mi vyprávěj nějakou pohádku,“ řekla a chytila Jana za ruku. „Od babičky vím, že letní noci jsou plný tajemnejch bytostí. A že cvrčci jsou zakletí princové, kteří zapomněli cestu ke svým princeznám.“
„A proč jim ty princezny nešly naproti?“ zasmál se Jan.
„To nevím. Třeba o nich vůbec nevěděly.“
„Nebo předstíraly, že jim na těch zakletejch princích nezáleží. A pak v noci brečely, jak byly smutný.“ Další bod pro mě, pomyslel si Jan. Tak romantickou frázi už jsem dlouho nevymyslel.
„To se mi zdá divný,“ zamračila se Natálka. „Proč by to dělaly tak hloupě?“
„Co já vím. Někdy holt musíš kličkovat, abys dosáhla cíle.“
„Že to říkáš zrovna ty,“ zasmála se Natálka. „Jak tě tak sleduju, kličkování si moc neužiješ.“
„Nevěř všemu, co se o mně povídá, princezničko.“
„Nic se o tobě nepovídá. Říkám jen, co si myslím.“
Jana to bůhvíproč rozladilo. Myslel, že je hlavním námětem dívčích hovorů před usnutím.
„Proč mlčíš? Zlobíš se?“ obrátila se Natálka na Jana.
„Co bych se zlobil. Nezlobím se. Vůbec ne.“
„Ba jo, zlobíš. Neblázni, skoro tě neznám. Ale mohla bych,“ zasmála se. „Povídej mi o sobě.“
„O mně dohromady není co povídat. Studuju. Jednou budu obchodník na burze nebo úředník v bance.“
„Taky hraješ na kytaru.“
 „To už dávno není pravda. Na gymplu jsme měli kapelu. Měl jsem v plánu stát se slavným bluesovým kytaristou. Jenže život to vždycky nějak zamotá.“
„To neříkej. Já to taky neměla lehký. Máma nikdy nechtěla o mým herectví ani slyšet. A přitom dobře věděla, že jsem k tomu odmalička stvořená. A když je člověk přesvědčenej, že se má stát hercem, že je k tomu tak nějak předurčenej, je to vlastně jeho povinnost. Takovej závazek,“ usmála se Natálka.
„A jak ses dověděla, že jsi na světě proto, aby ses stala herečkou?“
„Jako malá holka jsem hrála dětský role u táty v divadle. Sedávala jsem v jeho šatně, obklopená vůní líčidel a starých kostýmů, a čekala na něj, až přijde z výstupu. Na jevišti jsem se ho bála, protože to nebyl můj táta, ale úplně cizí pán, kterej mu byl podobnej. Pak se někam ztratil, dlouho jsem ho neviděla a stýskalo se mi. Nevěděla jsem, že když někdo umře, tak už nikdy nebude. Nedokázala jsem si představit smrt. Víš, zůstala mi po něm jenom ta vůně v divadelní šatně.“
Jan pocítil něhu k tomu neposednému kůzleti vedle něj. Byl to pocit, na který nebyl připraven - chránit ji vlastním tělem, s chirurgickou přesností odstraňovat Natálce z cesty každé smítko. Co se to s ním děje?
„Promiň, nechtěl jsem ti to připomínat,“ řekl nahlas.
„Tátu? To je dobrý. Už je to pryč. Byla jsem malá holka.“
„Pamatuješ si ho vůbec? Myslím jak mluvil, jak se tvářil a tak.“
Natálka chvíli mlčela a zamyšleně kopala do kamínků na silnici.
„Pamatuju si jenom, jak jsem pak běhávala po louce za domem a když jsem věděla, že mě nikdo neslyší, říkala jsem si sama pro sebe: Táto. Tatínku.“
„Seš blázínek,“ zasmál se Jan. „Proč jsi to dělala?
Natálka se zastavila a podívala se na Jana: „abych to slovo mohla zase slyšet.“

Vlastík poznal, že něco není v pořádku. Od chvíle, kdy se Jan s Natálkou tak neočekávaně vypařili, byla Erika jako na trní. Chtěl ji obejmout, ale odtáhla se.
„Promiň, musím na chvíli ven,“ řekla nepřítomně a vstala. „Hned jsem zpátky.“
Ten hajzl, odhadl Vlastík přesně situaci. Jednou, jenom jedinkrát za život se mi podaří sbalit takhle krásnou holku. Chtěl jsem toho tak moc?
Vlastík zapomněl na všechno, co pro něj kdy Jan udělal a v hlavě mu zůstala jediná myšlenka: rozdrtit toho namyšleného hejska napadrť.
Chtělo se mu brečet. Vzteky a lítostí.

Jan usoudil, že teď je ta pravá chvíle. Natálka je do něj zamilovaná, vyzařuje to z každého jejího gesta.
Drželi se za ruce uprostřed zeleného moře chmelnic, přesně tak, jak si to vždy představoval. Už mu to nestačilo. Proto jemně vyprostil ruku ze sevření pěti prstíků a objal Natálku kolem ramen. Cítil, jak se k němu přitulila. Chce mě, pomyslel si Jan. Povedlo se. Zase jsem vyhrál.
Naklonil se k ní a políbil ji nešikovně někam za ucho.
„Hej, vrabčáčku,“ zašeptal. „Zpátky už se nevrátíme. Lehneme si do trávy. Budu ti zpívat ukolébavky, dokud neusneš.“
„Za chvíli bude pěkná zima, víš to?“
Natálka se k Janovi obrátila, jejich obličeje se přiblížily na pár zanedbatelných centimetrů.
„Hrozně chci pusu,“ řekl Jan a přitáhl si Natálčina ústa ke svým.

Erika nepřemýšlela nad tím, co dělá. Věděla, že Vlastíkovi nikdy nevysvětlí, proč odešla za Janem. Její rozkošná hlavička si byla jistá jedním: chce Jana a nikoho jiného. Konec přetvářky. Laskavost a starostlivost jí neimponují tolik, jako Janův šibalský úsměv, jako Janovo pohlazení.
Netušila, kde by mohli být, vydala se chmelnicemi nazdařbůh. Pak uslyšela tichý smích. Najednou nevěděla, co má dělat.
Mám k nim jít? Vždyť chodím s jeho nejlepším kamarádem.
A tak Erika ťapkala nešťastně dál dokud je neuviděla. V tu chvíli pochopila, že tenhle boj nevyhraje.
Když Jan před stovkami let Eriku líbal, byla to vždy jen předehra k sexu. To, co viděla před sebou ve šrafech chmelových lián, bylo opravdové líbání. Pomalu se otočila a šla zpátky k hospodě a k vyčítavým Vlastíkovým očím.

Jan přistoupil ke skalce, na které Natálka seděla a řekl: „zavolej svý rodiče a všechny, koho máš ráda.“
„Proč?“ zasmála se Natálka a v očích jí zahrálo. To bylo něco pro její hereckou duši.
„Za pár minut si tě vezmu za ženu.“
Natálka vyskočila na nohy a s důležitým výrazem v obličeji začala vypočítávat imaginární svatebčany:
„Tohle je máma, tohle táta. Chybí teta Věra, vždycky chodí pozdě. Zato strejček Rudolf z Berouna dorazil mezi prvními. Jsem jeho nejmilejší neteřinka. Drazí rodičové, ten vyplašenej hezoun před vámi je můj Honzíček. Motýlka má nakřivo, ale to se spraví. Chybí mu ženská ruka,“ byla Natálka ve svém živlu.
Jan jí nabídl rámě.
„Oltář je támhle,“ ukázal na skalku, kde před chvílí seděla. „Jsem tvůj táta a vedu tě k němu.“
Natálka se ještě usmívala, do očí se jí ale vkrádal vážný výraz. Jakoby všechno prožívala doopravdy. Jako by ještě měla tátu. Její rozvernost a šibalskost se vytrácela, zbyla jen dojemná důstojnost. Tiskla se k Janovi a nechala se odvést k oltáři. Jan potichu broukal svatební pochod.
„Přichází kněz,“ oznámil, odběhl stranou a pomalým krokem přicházel naproti nevěstě, jen zdánlivě samotné.
„Natálie Kudelová,“ řekl vážným hlasem, „vedle vás stojí Jan Oberreiter, muž, ke kterému se chcete navždy připoutat láskou. Přijdou chvíle, kdy bude na vaše společné štěstí útočit jeho ješitnost, pohodlnost a sobeckost. Je Jan tím mužem, se kterým chcete zestárnout?
„Ano,“ zašeptala Natálka.
„Jane Oberreitere, budete milovat, chránit a opatrovat svou manželku Natálii Kudelovou tak, aby prožila krásný a spokojený život?“ Jan opustil své důstojné místo u oltáře a přemístil se vedle nevěsty.
„Ano.“

„Kdes byla?“ zasyčel Vlastík. Seděl u stolu s ostatními spolužáky a na jeho těžkopádné mluvě bylo znát, že vzniklou situaci řeší obvyklým chlapským způsobem.
„Bylas s ním, že jo?“
Erika nepovažovala za nutné odpovídat.
„Na něco jsem se tě ptal,“ zvýšil Vlastík hlas.
„Nebyla,“ řekla Erika. „Chtěla jsem, ale… on už ne,“ dodala a najednou si připadala hloupě.
Vlastík si až teď uvědomil, že ho všichni kamarádi u stolu poslouchají. A podle toho se taky zachoval.
„Seš normální děvka.“
Pokrčila rameny. „Jdu spát. Ahoj.“
Vlastík se za ní bezmocně díval.
Počkej ještě, chtělo zakřičet jeho méně ješitné já.
Tohle přece nechtěl. Toužil po tom, aby ho přesvědčovala, aby lhala. Rád by jí uvěřil.
Jenže Erika už byla pryč.

Vážnosti bylo dost, pomyslel si Jan. Natálka si to bere trochu moc k srdci.
Postavil se zpátky na místo oddávajícího kněze a zatvářil se šibalsky:
„Jane a Natálie. Bůh si dnes původně chtěl dát voraz.
Nejsem už nejmladší, řekl si. Mám právo na trochu odpočinku. Budu hezky ležet na gauči a kouřit viržinko. Stejně jsem to pěkně zmastil v Bosně, Etiopii, Jeruzalémě a já nevím, kde ještě. Bůhví, jak by to dopadlo dneska.
Pozor! Nesmím říkat bůhví! To bych se nachytal, protože já to nevím, když to říkám, zasmál se spokojeně Bůh, jak chytře z  té lingvistické pasti vyklouzl.
Jenže pak uviděl vás dva.
Tady jde pohodlí stranou, rozhodl se Bůh. Ti dva jsou správní. Pomůžu jim s jejich láskou. A pak ji budu dávat za příklad ostatním, stejně jako starýho kajakáře Noa nebo backpackera Mojžíše.
A tak se stalo, že se Bůh přece jen zvedl z gauče, naposledy potáhl z výborného viržinka a učinil zázrak.“

Jan pohlédl na Natálku, smutek byl dávno pryč. Zase se chechtala na celé kolo.
„Tak krásnou svatbu neměl nikdo! Slyšíš? Nikdo!“

„Řeknu vám, pokračoval Bůh, bylo to opravdu výborný viržinko, který jsem kvůli vám típnul. Proto by mě pěkně namíchlo, kdyby to dnešní šou nevyšlo a já o tak dobrý cigáro zbůhdarma přišel.
To je taky dobrý slovo, uchechtl se spokojeně. Zbůhdarma. Je vidět, že jsem důležitej. Může vůbec Bůh o něco zbůhdarma přijít?
Jenže co když se mi ti dva začnou hádat? Co když budou špatně vychovávat svý děti? A na to já jsem ras, poněvadž malý prcky mám rád.
Třeba mi něco uniklo, milí svatebčani. V  zájmu Jana a Natálie z vás teď na chvilku udělám Jidáše.  Myslí si někdo z vás, že bych tento manželskej svazek neměl posvětit?“

„Já,“ řekla Natálka. Vyprostila svou ruku z Janovy a postavila se naproti němu.
„Kdo jste?“ hrál Jan dál tu hru. Čekal, že nenechá celou ceremonii jen na něm.
„Jsem Natálčina kamarádka Apolena,“ řekla s malým otazníkem na konci věty.
„A spíme spolu.“
Jan se v úplně první vteřině zasmál, hluboko v hlavě ale věděl, že je to pravda. To proto, že se Natálka přestala usmívat. Jako by jí na tom, co teď Jan řekne, nesmírně záleželo. V tu chvíli pochopil, že nebyla a nikdy nebude jeho. Tuhle cvrččí princeznu už neosvobodí.
(Natálčina pěstička v Janově dlani. Procházky kolem rybníka na návsi. Vodopád jejích rozesmátých slov.)
„Co teď řekneš? Budeš jako moje máma? Ta mi taky neodpustí, že nebude babičkou rozmazlující vnoučky. Docela legrační, že?“
To, co se Natálce zalesklo v očích, byly možná slzy.
„Víš, já, …“ začal Jan, ale Natálka ho přerušila:
„Jen to řekni! Klidně mi nadávej, že sis dnešní večer představoval jinak. Jsem na to zvyklá. Vždycky to tak je!“
„Tak proč jsi mě vytáhla ven?“ vypadlo z Jana. Tenhle vývoj situace ho zaskočil.
„To je tak těžký pochopit, že jsem s tebou chtěla jen bejt?“ Natálka skoro křičela. „To nejde, jen tak si s klukem povídat, aby za to nic nechtěl? Bylo mi s tebou hezky, to si ani nedokážeš představit, po jak dlouhý době mi bylo hezky. Dnes jsem se díky tobě potkala s tátou.“
Tohle už Natálka nezvládla. Sedla si na zem do brázdy, kterou tady vyryl traktor, dala si hlavu do dlaní a rozbrečela se.
„Promiň,“ sedl si Jan vedle ní a objal ji kolem ramen. Nikdy předtím si nevšiml, jak je Natálka malá a bezbranná.
„Překvapilo mě to. Vždyť já si fakt začal myslet, že jsem konečně našel tu správnou holku.“
„Kecáš, kasanovo. Vždyť dnes kvůli tobě brečí půlka ubytovny. Máš každou holku, na kterou si ukážeš!“
Jan se smutně usmál a namířil ukazováček na schoulenou Natálku.
„I tuhle?“

Lenka celou situaci v hospodě sledovala. Jako správná učitelka dokázala pozorovat Jana a zároveň být zabraná do debaty s kolegyněmi.
Takže sesumírováno: Jan sbalil Natálku a šli spolu ven. Erika (dvakrát s Janem na sedmičce, ach jo) vyběhla za nimi. Vlastík tady zbyl. Teď se před kamarády tváří jako mistr světa, ale Lenka dobře věděla, jak mu je. Znala to. Najednou pocítila spřízněnost s opíjejícím se studentem. Nějaká neznámá síla, nezávislá na jejím chtění, ji přesunula od učitelského stolu k Vlastíkovi a jeho kamarádům.
„Už nepij,“ řekla mu a snažila se, aby to nevyznělo pedagogicky, ale kamarádsky. „Za to ti nestojí.“
„Co můžete vědět,“ napjal se nevolí Vlastík. „Tohle mi dělá tak často, že bych to ani nespočítal.“
Lenka si rychle ujasnila, že nemluví o Erice, ale o Janovi. Problém je tedy hlubší, než se zdálo.
„Pro všechny holky jsem ten, se kterým se Jan kamarádí. Janův stín. Protože se mnou jsou mu pořád tak trochu blízko - a co kdyby si to náhodou rozmyslel.“
Jsme na tom stejně, pomyslela si Lenka. Jenže to ti neřeknu. Nikomu to neřeknu.
„Měl bys jít spát, už máš dost.“
„A doprovodíte mě?“

„Hele, a tys byl do mě opravdu tak zamilovanej?“ dloubala zvědavě Natálka prstem do Jana, který ležel na zádech a žmoulal stéblo, už žluté od podzimu.
Noc pádila a vůbec se nestarala o dva malé puntíky umístěné na celosvětově nepodstatné hřivické chmelnici.
„Neruš a pozoruj hvězdy. Taky se může stát, že se eroticky stimuluju a budu zase dotěrnej,“ smál se Jan.
„Takhle tě mám hrozně ráda. Já se fakt bála, že mě pošleš do háje.“
„To jsem taky chtěl, jenže jsi mě ukecala.“
„Nepovídej,“ posadila se Natálka Janovi k nohám. „Vždyť jsi lepší herec, než já.“
Jan koukal do těch očí plných jiskřiček. Žádný kluk ji nebude mít, přesvědčoval sám sebe. Možná už nikomu nedovolí tolik, co dnes mně.
Divná věc: nedokázal si představit, že dnešní noc skončí, odjedou domů a on už nikdy Natálku neuvidí. Do háje, říkal si, vždyť můžu mít skoro každou. Tak proč vyvádím?
„Ale jedna věc mě děsně zajímá,“ prohodila konverzačním tónem, „kolik tys tady na chmelu vlastně měl holek?“
„Natálie,“ zahrozil Jan vesele prstem.
„Ne, vážně,“ nedala se Natálka, „mně to připadá úchylný, tobě ne? To máme Eriku, Lenku, …“
„Dobře, dobře,“ smál se Jan. „Řeknu ti, jak to s mýma holkama je.“
„Bezva.“
„Víš, nikdy mi nedělalo problémy někoho sbalit. Ale pořád to nebylo ono. Pak jsem potkal podobnýho vrabčáčka jako jsi ty. Míša se jmenovala. Byla chytrá a veselá.“
 „Prostě celá já,“ shrnula to Natálka.
„Prostě celá ty. Akorát že neměla tvý rozčepýřený vlásky. Narazili jsme na sebe v menze. Doslova. Koukali jsme každej jinam, víš? Polila mě polívkou a pak dostala záchvat smíchu. Vyperu ti to, řekla. Takhle uhozeně jsme se seznámili.“
„Tak ses s ní neměl rozcházet.“
„Nepřerušuj mě pořád, cvrčku. Bylo to fakt nádherný.“
„A pak ses náhodou ráno probudil v jiný posteli a řekl sis, že s touhle by to možná taky šlo, že jo?“ smála se Natálka. „Jo, hochu, seš kasanova. Zase ses prozradil.“
„Přesně naopak,“ ušklíbl se Jan. „To ona se probudila v jiný posteli.“
Natálka ho pohladila po tváři.
„No a co,“ řekla. „Tak to nebyla ta pravá, no. Víš, třeba Vlastíkovi bych to nepřála. Tomu dá práci ukecat holku. Ale u tebe jsem skoro ráda, že sis to prožil z druhý strany.“
„Neznáš mě. Copak nechápeš, že tohle všechno je jenom hledání? Že tu pravou nemůžu najít, ani kdybych se rozkrájel?“
„Kdepak, kasanovo. U tebe je to pomsta. Seš tak uzpůsobenej. Takovej trochu sběratel, víš?“
„Myslel jsem, že mě máš ráda.“
„Právě proto ti to říkám, Honzíčku. Mám ráda úplně všechny tvý chyby.“

Vlastík ležel na posteli vedle Lenky a usmíval se do tmy. Vůbec to se mnou není špatný, bilancoval. Chodil jsem s nejkrásnější holkou na chmelu a dnes jsem dostal i nejhezčí učitelku. Sám byl překvapen, že k tomu došlo. Lenka ho dovlekla do ubytovny, tam se vzpamatoval. Chytil druhý dech.
Povídali si v jeho pokoji, ale pak se začali trousit z hospody ostatní. Lenka odemkla sedmičku, se smíchem tam zapadli. Zjistili, že si náramně rozumí. Seděli vedle sebe na posteli a pořád si měli co povídat.
„Půjdeme spát?“ zívla Lenka. Vlastík přikývl, jenže na chodbě pořád někdo rámusil.
„Přespíme tady a ráno se vyplížíme ven,“ navrhl spiklenecky Vlastík. „Jako Indiáni,“ dodal nesmyslně a Lenka se začala smát. Popadla jeho hlavu a spontánně ho políbila. Pak už nebyla cesta zpátky.

„Je mi zima, kasanovo. Vymotej mě z chmelnic a doveď k postýlce.“
„Dle rozkazu, mladá dámo,“ řekl Jan a připadalo mu, že tuhle větu už určitě Natálce někdy řekl. Jen si nemohl vzpomenout, kdy.
Když vcházeli do vesnice, začínalo pomalu svítat. Někde zaštěkal pes, zpívali první ptáci. Ranní zima jim prosakovala pod kůži.
Ubytovna spala v tichém oparu hořké vůně chmele. Té vůně se nikdy nezbavím, napadlo Jana.
Na chodbě se válely něčí zablácené tenisky, zmuchlaný ručník. Umývárny voněly zubní pastou.
„Všichni ještě nespí,“ zasmála se Natálka a dala si prst před pusu. „Slyšíš?“
Z pokoje číslo sedm se ozývalo sténání. Někdo se loučil s chmelem tím nejlepším způsobem.
„Nebudeme je rušit, pojď,“ zašeptala Natálka.
„Nechceš jít spát do našeho pokoje?“ zeptal se Jan. „Lehneme si do mý postele a ráno se probudíme spolu.“
„Myslíš jako takovej efektní závěr, jo? zasmála se Natálka. „Ale mně se to kupodivu zamlouvá, Honzíčku. Abys věděl.“
Když Jan zavíral dveře, zaslechl ze sedmičky tlumený rozhovor. Ten hlas znal.

Lehl si vedle Natálky a koukal do stropu. Zase viděl Míšu nabodnutou na dva kluky. Neměl o tom dnes mluvit. Zase slyšel její křik a sténání - jako před chvílí ze sedmičky.
„Na co myslíš?“
„Jen tak si přemejšlím. Chodilas někdy s klukem?“
„Ale jo. Na gymplu jsem to zkusila. Procházky byly fajn, ale pak se mnou chtěl spát. A to se mi nelíbí. Jsem prostě jinak uzpůsobená. Myslíš, že existuje Bůh?“
„Proč?“
„Protože jestli jo, tak je to pěknej prevít. Když už mě udělal takovou, jaká jsem, měl zařídit, aby to lidem nevadilo.“
„Na lidi se přece můžeš vykašlat.“
„Ale na mámu ne. Táta by mě pochopil, ale máma je se mnou pořád nespokojená. Myslí si, že jsem ji zklamala. Jak jí to mám mít za zlý, když je to moje máma? A co když jsem ji opravdu zklamala?“

Lenka usínala sama. K ránu se vyplížila ze sedmičky, Vlastíka nechala spát. Vůbec už se v sobě nevyznala. Když šla tichou chodbou na pokoj, chtělo se jí brečet.
Pečlivě sbalený batoh stál vedle postele.
Začnu znova, říkala si. Líp. Tomáš mě bude zítra čekat u autobusu a já mu dám velkou pusu. Chci být s Tomášem. Chci s ním mít syna. A ten uzlíček malej, neposednej bude Tomášovi podobnej. Bude mít jeho hezkej úsměv.
Lenka najednou viděla celý život jako na dlani. Procházky s kočárkem. Vánoce ve třech. Školák s aktovkou.
Budu pro ty mý dva chlapy vařit a prát – a budu to dělat ráda. Budu dobrá máma.

Poslední ráno. Shon, studenti v kocovině nacpávají batohy vším, co jim přijde pod ruku. Vyklízení pokojů. „Autobusy už stojí na návsi,“ volal někdo.
Výměna adres a telefonů.
„Budu bydlet na Kounicových kolejích, pokoj 710,“ říkal kluk v baseballové čepici krásné holce, která by ze všeho nejvíc potřebovala hodinu spánku. „Doufám, že fakt zavoláš.“
Jan složil bágl u autobusu a rozhlédl se kolem na pobíhající študáky.
 „Seš rychlej,“ zjevila se vedle něj Lenka, ostatní ještě loví trička a ponožky pod postelí.“
„A kalhotky z cizích báglů,“ rozesmál se Jan. „Neboj, všechny tvý, který najdu, ti vrátím.“
„Nebuď zlej. Nějak se nám to vymklo z rukou, nemyslíš?“
„Možná. Ale budu na vás rád vzpomínat, paní profesorko.“
Lenka se už nadechovala k odpovědi, když si všimla, že na ně kouká Vlastík. A že slyšel poslední věty.

Až do této chvíle, kdy uslyšel Jana a Lenku u autobusu, si Vlastík myslel, že je král. Že se mu konečně povedlo něco, co Jan nedokázal.
Zase je druhej.
Řeknu jí to, rozhodl se. Ať pozná, že mu všechno na jeho usměvavej libovej kukuč neprojde.

Natálce trvalo dlouho, než nastrkala všechny své věci do batohu. V myšlenkách už se seznamovala s novými spolužáky na zahajovacím soustředění hereckého ročníku v Poněšicích. Těšila se na divadlo.
Z chumlu u autobusu k ní přicházel Vlastík.
„Chtěl jsem ti něco říct,“ vypadlo z něj.
Proč se proboha tváří tak vážně, pomyslela si Natálka.
„Copak?“
„Jde o Honzu. Jak se k tobě chová.“
Natálka zvedla obočí. Nechápala, kam Vlastík míří, ale nejspíš mu na tom dost záleželo.
„To já ho včera vytáhla ven. Ty se kvůli tomu zlobíš?“
„Nechápeš to. Vsadil se se mnou. Vyspal se s tebou jen kvůli sázce.“
Zajímavý. Tak Honzíček se o mně sázel. Natálku to bůhvíproč potěšilo. Představila si Jana, jak se naparuje před kamarády. Měla co dělat, aby se nerozesmála. To by se ale vůbec nehodilo k Vlastíkovu vážnému obličeji.
„Opravdu?“ rozehrála Natálka s chutí další hereckou etudu. „A já mu věřila,“ vzlykla.
„Nebreč, prosím tě. Hlavně nebreč.“
„Zamilovala jsem se do něj. Těšila jsem se, že…“ teď se Natálce podařilo zlomit hlas. Svěsila smutně ramena. „Děkuju, žes mi to řekl.“ Natálka pro větší efekt pomalu odcházela pryč. Jako by se jí zhroutil svět.
Tak to je průšvih. Takový účinek Vlastík nečekal.
Teď už ho zaměstnávala jen jedna myšlenka - kdy se Jan dozví, že ho podrazil.


 „Zezadu vypadáš jako chodící baťůžek. S ručičkama a nožičkama,“ ozvalo se za Natálkou.
Jan.
„Budeš mi chybět, vrabčáčku.“
„Přijď se na mě někdy podívat do divadla. Teda, až budu slavná.“
„Ty budeš,“ usmál se Jan. „Jenom si musíš napatlat na hlavu nějakou normální barvu, víš?“
„Hele, kasanovo, mou hlavu nech na pokoji. Radši mě neshoď před Vlastíkem. Řekla jsem mu, že jsme se spolu vyspali.“
„Proč jsi mu to říkala?“
„Jako bych mohla za to, že se o mně sázíš, kudy chodíš. A já pak musím zachraňovat tvou pověst chmelovýho hřebečka.“
Jana to překvapilo.
„Úplně jsem na to zapomněl. A on to dneska vybalil, jo? To je teda kámoš.“
„Těžko se mu vedle tebe dejchá, kasanovo. Já ho v tu chvíli chápala - a bylo mi ho líto. Nechtěl ti ublížit, chtěl zachránit svou důstojnost. A přitom to zase zpackal.“
Natálka se ohlédla k autobusu, u hromady batohů tam stála Erika a dívala se na ně. Rozcuchané vlasy jí padaly přes oči.

„Kouká po tobě Erika,“ otočila se na Jana. „Myslím, že ti chce něco říct. Běž za ní. Dlužíš jí to.“
„Myslíš, že bych měl?
„Ublížils jí, kasanovo. A to se nedělá.“
Nebyl to příjemný pocit.
„Myslíš, že jsem hajzl? A sobec?“
„Myslím, že moc rád žiješ na dluh, Honzíčku.“
Jan se podrbal na hlavě.
„Než půjdu, chtěl jsem ti… ani nevím, jak to říct. Na dnešní noc jen tak nezapomenu. Zní to blbě?“
„Ach jo,“ řekla Natálka, sehnula se a utrhla v trávě malou sedmikrásku. „Tak naposledy.“
„Co naposledy?“ zeptal se Jan, ale to už poodstoupila a s vážnou tváří mu podávala květinu.
„Natálko?“
„Nejsem Natálka.“
Aha. Poslední hra. Dobře.
„A kdo teda jsi?“
„Hádej. Několikrát jsi mi ublížil a já teď přesto čekám u autobusu, až si mě všimneš. Jsem krásná, ale potřebuju, aby mě někdo chránil. Nenechávej mě v tom, prosím.“

Autobusy zabafaly, vcucly poslední človíčky a bágly. Družstevníci si zhluboka vydechli: sklizeň mají pod střechou a ta nevyzpytatelná studentská cháska odjíždí.
Kdysi zelené chmelové moře zhnědlo a zdrsnělo.
Rozbitá silnice se vine prázdnými chmelnicemi.
Jan seděl v autobuse, ruce složené v klíně. Věděl už, co udělá. Hned po příjezdu do Prahy pomůže Erice s batohem domů a bude na ni hodný. Půjdou spolu ulicí a všichni chlapi se za nimi otočí. Pořád se budou otáčet. Ale Erika bude psím pohledem viset na Janovi, protože si ho vybojovala.
A to mu bude dělat děsně dobře.

---