TVAR 20/2008; Karel Piorecký o literárních serverech

Literární servery

    Mezi nejstarší a nejužívanější literární servery patří Písmák, který funguje od roku 1997, v roce 1999 vstoupil do literárního prostoru server Totem, v následujících letech se objevila ještě řada dalších serverů, např. Literra, Blueworld, Epika, některé se také žánrově vymezují, server Šedá volavka je např. zaměřen na žánr haiku.
    Nízká kvalita valné většiny textů publikovaných na těchto webových stránkách dlouho činila z literárních serverů marginálii, která byla literární kritikou přehlížena, a dostávalo se jí pouze minimální recepce v prostředí tištěných literárních časopisů. V posledních dvou třech letech se ovšem pohled na literární servery mění, rekrutují se z nich totiž autoři, kteří kupodivu s relativním úspěchem pronikají do světa tištěné literatury: Ladislav Zedník byl za svou sbírku Zahrada s jabloněmi a dvěma křesly nominován na cenu Magnesia litera a Jonáš Hájek za básnický debut Suť získal Ortenovu cenu a rovněž byl nominován na Literu – úspěchy by tedy mohly čekat i na Jakuba Řeháka, jenž nedávno vydal podobně nevýraznou prvotinu Světla mezi prkny. Zdánlivě neslučitelné světy literárních serverů na straně jedné a literárních časopisů a knižně vydávané poezie se spojily. Nutno dodat, že spolu s tím do literární kultury vstupují postoje determinované důvěrnou zkušeností jejich nositelů s kulturou a literární komunikací na literárních serverech (kde se utvářelo pojetí poezie např. zmíněných tří básníků).
    Literární servery nepředstavují prostředí, kde by se rodily inovativní tendence, ba právě naopak. Naprostá otevřenost a neregulovanost těchto publikačních platforem podporuje většinové a velmi naivní pojímání poezie jako intimního sebevýrazu, svěřování a psychohygieny. Dobře je to patrné z článku O jaké krizi tu mluvíme?, v němž se Jakub Řehák svěřil se svým psychologizujícím pojetím poezie a jejího čtení: „Básník nevydává nic než zprávu o ‚obsahu‘ svého vědomí – o tom, co do něho vplynulo během života, a tyto od jeho osoby neodlučitelné ‚obsahy‘ si zase překládám do svých ‚obsahů‘, a autor se tak se mnou skrze báseň jakoby propojuje – dochází v přeneseném smyslu k látkové výměně.“ Z uvedeného je patrné, jak mladý autor, jehož pojetí se utvářelo v prostředí digitálního média, těžko rozlišuje pozici autora a pozici čtenáře, ostatně sám doslovně říká: „Čtení básně je svého druhu autorskou tvorbou.“ Poezii vnímá jako intimní sdělování životních obsahů, zcela přehlíží jazyk jakožto materiál determinující veškeré slovesné umění a jako nejvlastnější téma poezie. Toto naivní pojetí poezie souzní se strukturací a fungováním literárních serverů. Literární servery jsou kombinací diskuzních fór a literárních dílen. Jejich přispěvatel posílá svůj text na server, aby dostal okamžitý ohlas, klíčovou roli zde hraje právě tato komunikační výměna a sdílení zájmu o poezii, který udržuje koherenci komunit vznikajících kolem literárních serverů. Komunikace na literárních serverech má tedy komunitní charakter, už nesleduje lineární model: autor-dílo-čtenář, ale model variabilní: ten, kdo je čtenářem, může být v rámci komunitního modelu vzápětí autorem či kritikem, komunikace je vícesměrná, role účastníků jsou proměnlivé. V komunikačním procesu už nehraje roli profesionalita, i roli redaktora může získat kdokoli, kdo je pravidelným a aktivním návštěvníkem serveru. Mění se zde především podoba autorství: plně záleží na původci textu, zda bude text zveřejněn, autorství se radikálně demokratizuje, je odsunuta autorita a evaluační systém, který by filtroval texty před jejich vstupem do literární komunikace. Původce textu je ve většině případů anonymní, resp. pseudonymní (užívá tzv. nick) – to ukazuje na labilní povahu této podoby literární komunikace, vstupují do ní autoři, kteří nevěří v literární kvalitu svých textů. Vstupují do veřejného prostoru, aby si ji ověřili, aby dostali zpětnou vazbu, literární komunikace zde má povahu de facto didaktickou – autor publikuje, aby získal hodnocení, aby vstoupil do diskuze. Podstatné ovšem je, že onou autoritou či arbitrem není redaktor či recenzent, ale celá komunita uživatelů daného serveru. Nejedná se tedy o prostředí, v němž by se hledala nová východiska pro básnickou tvorbu a kde by probíhala její kritická reflexe, ale spíše se zde utvrzují literární klišé, osvědčené postupy a naivní „lidové“ představy o podobě a smyslu poezie.
    Z determinujícího vlivu tohoto kontextu nejsou překvapivě vyvázány ani texty, které z virtuálního prostoru literárních serverů vystupují do prostoru tištěné literatury. Postihlo to výše zmíněnou prvotinu Jonáše Hájka. Přesto jsou literární servery jedním z nepřehlédnutelných projevů změny, jíž prošla česká literatura, a tedy i poezie s nástupem a rozšířením internetu a jež determinuje její současnost. 

___

Pozn.: Jonáš Hájek zaslal pod názvem Nakažení? do Tvaru polemiku, která bude otištěna v některém z příštích čísel. V následujícím čísle pak najdete polemiku z pera Zdenka Hornera.