šťastná

Chytré.

(nemusíš mi všechno říkat dvakrát) No a podle mě tam patří, protože ten text je o nich.. Tak tam prostě být musí. A říkat mi, že mám radši zaštěkat, místo psát, to je vrcholně urážlivé - mě se to dotklo. Myslím, že bude vhodné, když už nebudeš reagovat. Že se ti to nelíbí jsi řekl a víc s tím dělat nemůžeš. Já kvůli tobě jinak psát ani cítit ani žít nebudu.

A čím jsem tě urazil? Vše co jsem řekl, si dál myslím,co je na mém názoru urážlivého netuším. Milenky tam prostě nepatří.

A čím jsem tě urazil? Vše co jsem řekl, si dál myslím,co je na mém názoru urážlivého netuším. Milenky tam prostě nepatří.

Komorní diskuze s urážkami? ..to opravdu ne. Kdybys se mnou mluvil slušně, tak prosím... ale tohle? (nemám staršího bráchu, jsem sama dost stará na to, abych poznala s kým se chci bavit soukromě a s kým ne)

Co třeba komorní diskuze, to tě nenapadlo? Raději na mě zavoláš staršího silnějšího bráchu, na drzouna,viď?

Co třeba komorní diskuze, to tě nenapadlo? Raději na mě zavoláš staršího silnějšího bráchu, na drzouna,viď?

Co třeba komorní diskuze, to tě nenapadlo? Raději na mě zavoláš staršího silnějšího bráchu, na drzouna,viď?

O moji upřímnost si starost dělat nemusíš. Tvoje soukromá kritika mi připadá nevhodná až drzá.. Takže bych prosila radši veřejně. Jak si můžeš dovolit tvrdit, že něco do té básně patří nebo nepatří? Buď si jistý, že moje pokora mě neponižuje. Pokud jsi mi chtěl jen sdělit, že mi nevěříš, tak už jsi to řekl. S tím nic nenadělám.

Od stenos, Pro Aviem Odesláno 17.03.2010 16:15:06 Předmět Kritika k dílu šťastná Za prvé- není zřejmé jestli se jedná o ženu či o milenku?! Milenka(y) do této básně vůbec nepatří, protože to je ponižující! Ponižuje to tebe, básnířku...ale jestli se chceš klonit štastná k zemi, tak tu příště zaštěkej, bude to upřímnější.

neprotiřečíš si trochu? :-)))))))))))) copak ty víš o mé "pravdě" a mém štěstí? :-)

Hluboce nepravdivá báseň. Myšlenka ale dobrá.

t*

Každý sníme svůj sen a občas najdeme někoho, jehož sen je podobný s tím naším. Je to hezké! Taky bych byla ŠŤASTNÁ..

ou.. děkuji

teskné, až to dojímá. t

Milý Neroušku :) jsem jen malý pán, takový spravovač polámaných loukotí pátého kola u Malého vozu, a Ty po mne chceš, z čista jasna se chopit opratí; cokoli bych povídal, už teď Tě slyším "prosím tebe, co mi to tu vykláš za pohádky? ... " ... jediné co mohu, ukázat prstem na cestu za Martinem, tím co bílou vysvlečenou z pláště, zahřál zástup zimomřivých ...

Milý Nepoeto,neroušek se chce zeptat.Říkáš "Člověk žije v duchu, je-li s to odpovídat svému TY." A co je člověkovo jeho Ty?********** PS.A individualismus a kolektivismus netýká se vztahu člověka ke společnosti? A co je důsledné Já a Ty?*********

zaujimavé...možno si budem trošku dlhšie privykať na tvoj štýl...ale ja si zvyknem - určite rád!

A to je pravá láska!!! Super!!!

asi tě moc neuklidním - ale nejsi jediná kdo má podobný problém....

Maverick: Co mi nevěříš? že to není obraz existujícího vztahu..? no to nevěříš správně.. nevím, jestli zrovna "klobouk dolů" je úplně zasloužené.. Co když se jenom vytahuju? co když to nedokážu? Jo, něco jsem (si) slíbila (nikdy žádné mucholapky).. Jenisej je v nedohlednu a mě utíká život mezi prsty..

klobouk dolů (před tebou) jo a nevěřím tomu co jsi odepsala "Pohádkářce z pomerančových květů" - vidím to stejně jako ona (až na ten vztah matka-syn to by mě fakt nenapadlo)...

Velkorysé, moudré a empatické, ale to již bylo napsané...

Líbí se mi. Solidní metafora

mno.. upřímně to u mne není moc pravděpodobný.. že bych si sledoval nějakého autora.. moc tadyk nečtu.. a na aviem jsem reagoval v době, myslím, návalu Nováků z Víkendu, čímž jsem chtěl vypíchnout jednu z mála.. :-)

dobré*

ano. vypadá to paradoxně, že? není v tom nic záhadného.. nečekané rozuzlení projevením hluboké důvery.. to je ocenění..

a byla bys šťastná ???

tip.. libí

aha

ponedělí: z čeho pochází tvoje jistota? zkušenosti? .. jsou jen pastičky z nesplněných očekávání.. Já na nic nečekám. A přesto - všechno, co potřebuju, mám a budu mít. Jediné, co potřebuju, je to "celou svou bytostí".. a to je a vždycky zůstane jen na mě..

nebyla. /*

*životní moudro))tip

Eileen: jakápak? velkorysá? kdoví.. já právě proto, že vím strašně, jaké to je (když nejsem tolerantní, nejsem schopná vzdát se, příliš chci, myslím si, že já jediná mám ten klíč .. - prostě pýcha a závist..) skutečná povaha se neprojeví ve velkých gestech, ale v tom, co každý den žijeme.. a to snad ani není k pláči.. Ale - co já můžu vědět, že? Pláč může být velmi dobrý.. :-) pohlazení a objetí..

Kdo nepochopí smysl oběti snad ani nežil ... Nepoe____ asi budu brečet

vidíš a já takováhle vůbec nejsem

:) som v rozpakoch

ROMYNIKA: dík

Tak tohle je bomba.Ještě nikdy jsem se nad něčím tak dlouho nezamýšlela.Takže klobouk dolů/*

jakoby.. trochu i odpovídáš na mail, který jsem přes den napsala a ještě neposlala opravdu.. funguje to.. to je to "vstupuje-li do vztahu celou svou bytostí" píšu otázky a zároveň v tu samou dobu na ně už někdo odpovídá (stejně jako Hinach jafo - je to mantra - heleme, jak to pěkně účinkuje.. :-))))) (ejhle - Jenisej! :-)) tak nějak nevím, komu jsem to tak pěkně nadrobila..

jakoby.. trochu i odpovídáš na mail, který jsem přes den napsala a ještě neposlala opravdu.. funguje to.. to je to "vstupuje-li do vztahu celou svou bytostí" píšu otázky a zároveň v tu samou dobu na ně už někdo odpovídá (stejně jako Hinach jafo - je to mantra - heleme, jak to pěkně účinkuje.. :-))))) (ejhle - Jenisej! :-)) tak nějak nevím, komu jsem to tak pěkně nadrobila..

Nadrobit si přeci není totéž jako si zadělat nebo naběhnout. Náš děda si každé ráno drobil do hrníčku s bílou kávou - meltou, vánočku, a pak na jedné vernisáži ho musela babička šťouchat loktem do žeber: "dědo, dědo, lidi se na tebe dívaj, a ty zase drobíš, no co si o nás pomyslí ...". A druhý, starký, ten by zas krajec chleba do úst na obed nevzal, ani za svet, vždy ho rozlámal do taniera s polievkou, ... a starká horekovala "ten moj Ondrík, čo bude žiť, sa po pansky nikdáj nenaučí ...". A pak, musel jsem se smát, když si pan kolega Zbigniew z Polska, taky tak nadrobil - že to výsada lidí co maj pole hned za humny. Nadrobit si znamená něco jako držet se nevědomě ale pevně svého talíře, hrnečku, pole, ... cizímu nelézt do zelí, přesto neztrácet ze zřetele význam komunikace, výměny skrze ploty. Nápovědou, pochopením pomohl rozšifrovat až Marin Buber, neb drobení pouhý jev, podněcující ty řeči nelhostejných, zůčastněných kolem talíře, kolem stolu - odhalením kouzla dialogického charakteru jazyka, používaným mezi člověkem a člověkem, jakož i mezi člověkem a Bohem. "Duch ve své lidském projevu je odpovědí člověka jeho protějšku, na jeho TY. Člověk hovoří mnoha jazyky, jazykem řeči, umění, činu, ale duch je jen jeden. Odpovídá našemu TY, které se vynořuje a oslovuje nás ze svého tajemství. Duch je SLOVO. A stejně tak, jako je tomu s hovorem prostřednictvím řeči, je tomu s veškerým slovem, s veškerým duchem. Lidská mluva se sice nejprve utváří v podobě slov v mozku a pak zní v hrdle, ale v obojím se jaksi láme pravý postup, neboť ve skutečnosti nesídlí řeč v člověku, ale člověk má své stanoviště v řeči a hovoří odtamtud. Duch není v JÁ, nýbrž mezi JÁ a TY. Není jako krev, která v tobě koluje, nýbrž jako vzduch, v němž dýcháš. Člověk žije v duchu, je-li s to odpovídat svému TY. A je s to odpovídat, vstupuje-li do vztahu celou svou bytostí. Jenom díky síle, která mu umožňuje vstupovat do vztahu, je člověk s to žít v duchu ... ". A tak jsme se po dlouhé procházce oklikou dostali zpět, k pokusu dopovědět dílo, jakož i ke smyslu dialogu ve vzkazech. Okcidentální tradice staví na myšlence - "sejdou-li se nejméně tří v mém jménu, tam je můj duch přítomen ..." Proč ale okcidentálně ražený člověk trpí především ztrátou vztahů, ocitaje se tak říkajíc v začarovaném kruhu, neboť tato ztráta je pro něj zároveň příčinou i následkem bez-řečnosti? Je osamělý. Buber uvádí dvě slepé uličky, do nichž se moderní člověk hledí před svou osamělostí uchýlit: individualismus a kolektivismus. První jmenovaná je "glorifikací" osamělosti. Ta se má činit snesitelnější tím, že je povýšena na ideál, o nějž se má usilovat. Druhá pak, poté co první ztroskotala, je pokusem namlouvat si, že jako část velkého kolektivu již nejsme osamělí. I to je klam. Obojí vede k nezodpovědnosti vůči stvoření, neboť již neexistuje žádná reálná nutnost morálky. V individualistickém modelu života zdegeneruje morálka na soukromý koníček; v kolektivistickém pak na opoziční záležitost. Dokud jeden každý individualista svými slovy pěstuje na svém malém ostrůvku sebezrcadlení, při čemž mu několik jeho přátel dělá zrcadla a je-li pro ně také on v této funkci k dispozici, zachovává se iluze svobody slova. A tak se říkájí mraky slov tu a tam, spotřebuje moře křídového papíru, terabyty MPx formátů ... pohánějící kupředu úpadek lidské řeči a tím celého stvoření. Východisko Buber spatřil v důsledném JÁ a TY. :)

VT Marvin: poděkování :-)) (řekla bych že dosti.. zánovní :-))

vnitřní hlas leckdy opomene varovat.. ;-))))) (pozor na to) a z neskutečné blbosti se nezřídka stává podstatné štěstí? he he.. ty jsi ale povedený.. spojenec? slíbíš Jeniseje a končí to přemlouváním k hrdelnímu zločinu.. né, že bych ztrácela odhodlání, to nikdy.. ale kromě mmucholapky - žádná jistota :-)))

hééj.. ty.. zazděný.. spiklenče utopený ve lžičce.. :-))) R&J - souhlas to jsem si to ale.. (nadrobila) ojojoj.. :-))

Romeo a Julie - ztělesněná nadbytečnost na okraji talíře kolorovaného kýčem; zato taková Líza a Razkoľnikov = dvě těla, jedna duše! Kdo nepochopí smysl oběti snad ani nežil ...

Cha-chá, no já se snad potrhám, já tu snad ještě udělám štěstí! Neočekávaný spojenec? Skvělá vyhlídka! Proti komu začnem kouti? Jeden-dva hrdelné pod rouškou temné, ... a pak svázaní pupeční šňůrou jako od samého početí až za hrob! Co proti tomu poměry počínající muckáním, ohňostrojem cucfleků ve šmajchlkabinetu - banální epizódka! Sladko-kyselý propaďák! Už zbývá jen překonat vnitřní hlas; říká, že bych měl zarazit, přestat blbnout, oškrábat konečně ty brambory!!! :)

tssss.. (mrk)

ale nakonec, nebudem vytahovat, utonulé ve lžičce. Pane vrchní! Prosím utopence! A tady ještě jednoho, pro slečnu! /mít manýry nezletilého krále jednou za uherský rok, přehlíží se mrknutím spiklence ... :) /

a hluboký smutek, děsivé sny a nelásky.. bez naděje?

A vím, jak nerad; jsou svazky chladnější kalných vod Rýna hladových nad skývou chleba žíznivých nad kalichem vína

o to víc je štastnější celá báseň, když je psána ze srdce .)) zatím

jsem.. čím dál tím víc.. dík

a Ty nejsi šťastná ? jinak tip*

.. pořád mám stejné odhodlání. bez těch zdí kolem hořet s ním /bez něj svazovat ruce? a co objímání?

Mluvíš jak Něva co v mělcích březích do oblázků oblost seje, ON přijde, bude hořet ohněm stříbra jeseterů Jenyseje, ... nebudem s tím dělat caviky, ruce svážem mucholapkou, kliku sebou, bývám zazděný!

já děkuju..

NePoe: :-) ale.. .. je zrovna tohle ta vlastnost, kterou muži na ženách obdivují? I když budu velkorysá, jako královna ze sáby, bude to stačit k tomu, aby "jen přišel" ? (ani by se nemusel klanět až k zemi..) Abych pak já nakonec zoufale nehledala aspoň nějakou tu mucholapku.. :-))

Santi€: s maminkovským pocitem jsem to opravdu nepsala.. je to jinak.. IVO: děkuji

Přidávám *T a přidávám mezi favoritky.

přijímám. až ne několikáté přečtení a po přečtení komentářů. a rozumím jí víc s tou maminkovskou interpretací. jsem zvědavá, co se z Tebe vyklube.

a*

NePoe_ta: Děkuji. postrádám/nepostrádám.. Velkorysost.. se rodí z poznání, že to, co se doopravdy děje uvnitř „ty“ nikdy nebudu vědět. A tak zbývá jen – přijmout..

řádek: mě taky :-)) Nicollette: :-))) jo, vypadat chytřejší, to je klíč k úspěchu.. to se mi taky líbí.. :-)))) joylis: dík

Nepostrádáš velkorysost těch, o kterých již jen z úst do úst předávané zamlžující legendy dráždící tušení! :) Člověk za života na sebe nalepí tolik toho harampádí, až je zaskočen, když se sám octne na mucholapce ... .t.

dost dobré. tip

vypadá to, že jsi chytřejší než tví rádoby kritici :) to se mi líbí *

překvapilo těším se na další

G_B_Show: tohle mě ani nenapadlo.. ale jo, máš pravdu.. je to tam.. :-))) díky

Pohádkářka: není to vůbec obraz nějakého existujícího vztahu.. nebo možná jen vzdáleně.. ale to asi není důležité.. spíš obraz toho, že člověk za sebou opravdu vleče kolikrát celé průvody bytostí více či méně skutečných.. a taky té skutečnosti, že hranice každého vztahu jsou určené předem, alespoň do určité míry.. kdybychom znali skutečné pocity a myšlenky toho druhého, mohlo by to - někdy - být snazší.

pěkný. maminkovský, ale pěkný*

tak to mě překvapilo.. ten ohlas.. a nakonec i ten text sám. On se prostě odněkud vynořil.. děkuju

Ty jo! :-) dobrý*

dobrá.. mezi novými písmáky bude pár nadějných

překvapivá...

dobrý*