Ručník

Jsem největší dobrovolný sponzor fitness center.   V podstatě je to jediná 
charita, do které se snažím systematicky každoročně zapojit. Není divu, že jsem 
se přihlásil i do fitka kousek od práce. Bylo ve velkém hotelu  pár kroku od 
pražské pobočky naší firmy. Jediným mínusem většiny fitness center je krásná, 
ale zpravidla velmi prostoduchá obsluha recepce. V šatně s padesáti skříňkami 
vydávají klíče zásadně podle pořadí příchozích. Pak se v poloprázdné místnosti 
tísni všichni cvičenci v jednom rohu, zatímco zbytek místnosti zeje trestuhodně 
prázdnotou. Nejinak tomu bylo i jedno zimní ráno, kdy jsem nějakým nedopatřením 
v somnambulním záchvatu dorazil do Prahy hodně brzy a mohl se vydat cvičit 
ještě před začátkem pracovní porady.
 
Chvilku jsem jezdil na rotopedu a pak šel do sauny. Nejsem skalní saunista, ale 
v mém (dnes již bývalém) fitku dostanete vždy dva parádně velké ručníky. Vrátil 
jsem se zpátky do šatny opásán suchým ručníkem a s mokrým přes rameno. Celkem 
jsem spěchal. U mé skříňky mě však čekalo velmi nemilé překvapení. Překvapení 
mělo asi dva metry, ochlupení,  před kterým by Yetti blednul závisti, a skříňku v 
rohu hned vedle té mojí. Dotyčný zcela nahý chlupáč právě něco intenzívně 
hledal ve skříňce a nadával při tom rusky. Moje dobrá nálada byla  ta tam. 
Vchod do mé skříňky blokovala obří chlupatá ruská...ehm pozadí. Významně jsem 
pokašlával a plaše (k prdeli jsem promlouval vůbec poprvé) říkal něco jako: 
"izvinitě, sorry, excuse moi, zděs majá skříňka". Marně. Obří ruská chlupatá mé prosby nevyslyšela. 
Vypadalo to na dlouho a já jsem pochopil, že se budu muset - chcačky nechcačky- 
jak by řekla moje babička, protáhnout skulinou mezi prdelí a skříňkami. Jeden z 
důvodů,  proč chodím  do fitka je mimo jiné fakt, že se nevejdu téměř do 
žádného prostoru, který by se dál byť vzdálené označit jako skulina.
 
A v tom okamžiku jsem udělal chybu, kvůli které to všechno píšu. Rozhodl jsem 
se rezignovaně, že vyčkám času jako nosorožec klasu, protože Rus stále něco 
hledal na spodu skříňky a moje smutné vyhlídky se bohužel neměnily. S hlasitým 
výdechem jsem se chystal odhodit ten báječně dlouhý a v tuto chvíli hodně mokrý 
ručník, co jsem měl přes rameno, a... stala se poměrně nepříjemná věc... Mno... 
Nějak jsem neodhadl délku ručníku a jak jsem jím vztekle mrsknul na 
lavičku, tak jsem jeho koncem švihl Rusa po vystrčených zadních partiích. Ten, 
ačkoliv předtím nereagoval na žádné pokyny, teď naopak zareagoval velmi rychle. 
Překotně se napřímil a s hlavou stále ve skříňce se bacil o horní políčku. Za 
další mikrovteřinu už nenadával dovnitř do skříňky, ale něco říkal hodně nahlas 
a zblízka mému obličeji. Jsou situace, na které nás tavárišč učítělnica 
nepřipravila. Dovedu ruský pohovořit o úspěších sovětské kosmonautiky, říct, 
kde je  Car půška a přečetl jsem (velmi nerad) celé Turgněvovy Zapisky acho'tnika. 
Marně. Nic z toho mě nepřipravilo na podobnou situaci. Byl jsem tak paralyzován 
hrůzou, že jsem si ruský vzpomněl jen na větu z filmu Vrat se do hrobu (který 
mě nenapadl náhodou): "V svabodnoje vrémja ja guljáju v párkě". Tu jsem po 
kratším uvažování zavrhl jako poměrně nevhodnou. Vlastně si už ani nepamatuji, 
jak jsem to  celé vysvětlil. Možná jsem v tu chvíli ztratil vědomí. Na zlomeniny a 
pobyt v nemocnici si taky nevzpomínám. Trvalo hodně dlouho než jsem se znovu 
odhodlal do podobného zařízení. Držím se tam stranou ostatních a nosím jen 
krátký ručník. I tak, kdyby se po mě někdy ve fitku u vás ptali velcí svalnatí Rusové v 
kožených bundách, tak se určitě neznáme!