Jeden den

     Když jsem se probudil, nebyl jsem si jist, jestli budu schopen vstát. Cítil jsem obrovskou únavu, přestože jsem v noci spal poměrně klidně. Pouze posadit se na posteli mi trvalo třicet minut, během kterých jsem zjistil, že mne kupodivu vůbec nebolí hlava.

     Další půlhodinu jsem věnoval důsledné ranní hygieně. Při čištění zubů jsem si poranil dáseň. Vymýval jsem ústa teplou vodou, kterou jsem pak vyplivoval do umyvadla. Pozoroval jsem, jak se voda mění z temně rudé přes růžovou až po čirou s pouze nepatrným nádechem červeni.

     Dvanáct minut mi zabrala snídaně sestávající se z krajíce chleba s pomazánkou a velkého hrnku čaje. Larva již byla dávno vzhůru, seděla proti mně. Snídali jsme mlčky.

     Do práce jezdím tramvají. Cesta trvá většinou třicet sedm až čtyřicet čtyři minut. Vše pochopitelně závisí na hustotě dopravy. Měl jsem drobný konflikt se štěnicí. Dožadovala se, abych ji pustil sednout, přestože vedle mne bylo volné místo. Patrně chtěla vidět ven. Pustil jsem ji beze slova.

     Má práce vyžaduje plné soustředění. Je třeba postupovat metodicky a pečlivě, s krajní zodpovědností. Preciznost je základem spokojenosti na všech stranách. Pracovní doba trvá osm a půl hodiny, včetně přestávky na oběd, kterou většinou využívám k psaní. Píši divadelní hru. Půl hodiny denně. Dva pavouci, s nimiž sdílím kancelář si mě kvůli tomu dobírají. I když v jejich očích vidím zvědavost. Nikomu jsem svou hru nedal ještě přečíst. Vím, že je to dětinské, ale bojím se toho, že by mi někdo řekl, že je špatná. To už bych ji nikdy nedopsal. A člověk by měl mít nějakého koníčka. Larva mi to schvaluje, i když to nemyslí upřímně. Myslí si, že ze sebe dělám tajemného. Larva nemá ráda tajemství a překvapení. Zvykl jsem si ničím ji nepřekvapovat.

     Poslední hodinu v práci mám nejraději. Sleduji pavouky, jak jednou za pět minut kontrolují velké hodiny na stěně. Sleduji je ovšem opatrně, aby si toho nevšimli.Přesně v celou se zvednou od stolů a odejdou. Já odcházím vždy poslední. Zmáčknu vypínač a pozoruji jak zářivky na stropu blikají, až úplně zhasnou.

     Rozhlídnul jsem se před budovou a usoudil, že bych se mohl chvíli projít. Ve městě je touto dobou plno a tak se musím většinou prodírat zástupy vší, klíšťat, ponrav, pavouků a štírů. Tělesný kontakt se snažím omezit na minimum. Anonymita davu je příjemná a poskytuje mi určité potěšení, přestože musím být neustále na pozoru, abych do někoho nevrazil, stále musím někoho obcházet, či přizpůsobovat rychlost chůze těm přede mnou.

     Když jsem procházel kolem drogerie, napadlo mne, že bych mohl zajít dovnitř. Do košíku jsem uložil pečlivě vybranou sadu žiletek a zaplatil za ně štírovi u pokladny. Za jedenáct minut jsem stál na ostrůvku tramvaje. Cesta domů trvala čtyřicet dvě minuty a proběhla zcela bez konfliktu. Celou dobu jsem stál.

     Doma jsem prohodil pár bezvýznamných slov s larvou a snědl talíř těstovin, které mi uvařila. Pak jsem se posadil do křesla a poslouchal hudbu. Larva hudbě příliš neholduje. Ne že by ji nesnášela, ale v žádném případě ji nevyhledává. Je ovšem tolerantní. Když sedím v obývacím pokoji a poslouchám, ona sedí v kuchyni. Někdy přemýšlím o tom, že vůbec nespí. Vlastně ani nevím, co dělá, když jsem v práci. Ne, že by na tom záleželo.

     V devatenáct hodin a sedm minut přišla larva do pokoje, zapnula televizi a stoupnula si vedle křesla. Vypnul jsem tedy hudbu, vstal a šel do koupelny. Napustil jsem vanu plnou horké vody a pozoroval, jak se velké zrcadlo na stěně zamlžuje. Z kapsy kalhot jsem vytáhl krabičku s žiletkami a položil ji na vanu. Svlékl jsem se a ponořil se do kouřící lázně. Neubránil jsem se tichému zasyčení, neboť voda byla vskutku vřelá. Kůže mi zčervenala a v nohách jsem pocítil mravenčení. Chvíli jsem jen tak ležel a absorboval teplo. Po šesti minutách jsem z krabičky vytáhl jednu žiletku zabalenou v papíru. Papír jsem položil na krabičku. Žiletku jsem držel mezi prsty. Přál jsem si, aby se blyštila, jenže v koupelně svítila jen mdlá žárovka. Přemýšlel jsem, zda se říznout do levého či pravého zápěstí. Poté jsem usoudil, že nejlépe bude říznout se do obou. Nejprve pravé zápěstí, to bude složitější. A potom levé, to půjde pravou rukou zcela bez problémů. Doufal jsem, že hned neomdlím, protože jsem chtěl vidět, jak krev postupně zbarvuje vodu. Nejprve čirá s nepatrným nádechem červeni, přes růžovou až po temně rudou.

     Za dvacet dva minut jsem žiletku opatrně zabalil do papíru a vložil do krabičky. Vydrhl jsem si celé tělo a vylezl ven z pomalu chládnoucí vody. Důkladně jsem se osušil drsným ručníkem a převlékl se do pyžama. Prošel jsem kolem křesla s larvou do ložnice. Položil jsem se do postele. Za čtyři hodiny a třicet dvě minuty jsem usnul.

Někdy se mi zdá o lidech.